ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.2808.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 2808/2018-189
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně LÁZNĚ JUPITER a. s. se sídlem v Praze 4, Hornokrčská 649/31, IČO 28929781, zastoupené JUDr. Jiřím Kozákem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 3, Nitranská 988/19, proti žalované ESPRIT BOHEMIA s. r. o. se sídlem v Praze 4, V Úhlu 6/638, IČO 27600882, zastoupené JUDr. Janem Havlíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Jihlavě, Masarykovo náměstí 110/64, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky , se sídlem v Praze 1, Vladislavova 1390/17, IČO 48135313, zastoupeného JUDr. Petrem Poledne, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Maiselova 38/15, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 C 366/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. března 2018, č. j. 21 Co 27/2018-243, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalované.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce vedlejšího účastníka.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. listopadu 2017, č. j. 18 C 366/2014-219, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zrušení rozhodčího nálezu vydaného Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR (dále též „rozhodčí soud“) dne 8. července 2014 pod spisovou značkou Rsp 940/13, a rozhodl o nákladech řízení. Jednalo se o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně v této věci, neboť první rozsudek soudu prvního stupně v této věci i potvrzující rozsudek odvolacího soudu byly k dovolání žalované zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2017, sp. zn. 23 Cdo 3376/2016. V uvedeném rozhodnutí dospěl Nejvyšší soud k závěru, že soudy obou stupňů pochybily, když předmětný rozhodčí nález zrušily. Podle uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu totiž rozhodčí soud nepochybil, pokud po neúspěšném doručení předmětných písemností [které se podle §10 odst. 3 řádu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR (dále jen „řád rozhodčího soudu“) doručují do vlastních rukou] přistoupil k ustanovení osoby pověřené k přijímání písemností podle §10 odst. 9 řádu rozhodčího soudu; ustanovením osoby podle §10 odst. 9 řádu rozhodčího soudu proto podle závěru Nejvyššího soudu nedošlo k porušení §31 písm. e) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“).
Soud prvního stupně podruhé rozhodoval vázán uvedeným právním názorem Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že pokud rozhodčí soud doručil žalobkyni v rámci svého bezchybného doručování rozhodčí nález dne 23. července 2014, podala žalobkyně žalobu po uplynutí tříměsíční prekluzivní lhůty stanovené v §32 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení. Soud prvního stupně nadto uvedl, že podle judikatury vyšších soudů je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů. Ohledně výtky žalobkyně k osobě pověřené k přijímání písemností, která byla ustanovena z osob na seznamu rozhodců, soud prvního stupně uvedl, že není důvodná, neboť osoby zapsané na seznamu rozhodců nejsou zaměstnanci rozhodčího soudu, ale jde o nezávislé osoby.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. března 2018, č. j. 21 Co 27/2018-243, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu stěžejní spornou otázku, zda jsou naplněny důvody pro zrušení rozhodčího nálezu uvedené v §31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení, rozhodl soud prvního stupně v souladu s právním názorem Nejvyššího soudu, kterým byl vázán (§243g odst. 1 věta první za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.). Rozhodnutí soudu prvního stupně je proto podle odvolacího soudu z tohoto důvodu správné, stejně tak je správný i závěr o podání žaloby po uplynutí prekluzivní lhůty upravené v §32 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení. K námitce žalobkyně, že písemnosti obsahující rozhodnutí o jmenování rozhodce a rozhodnutí o jmenování osoby pověřené k přijímání písemností neměly být doručovány do vlastních rukou ve smyslu §10 odst. 3 řádu rozhodčího soudu, odvolací soud uzavřel, že tato námitka je v přímém rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2017, sp. zn. 23 Cdo 3376/2016. V obou případech bylo rozhodnuto usnesením, které se podle §10 odst. 3 řádu rozhodčího soudu doručuje do vlastních rukou. Odvolací soud odmítl také argumentaci žalobkyně ohledně nesprávného doručení rozhodčího nálezu, poukázal na to, že podle Nejvyššího soudu se na právní úpravu doručování podle zákona o rozhodčím řízení ve znění účinném od 1. dubna 2012 nepoužije dosavadní judikatura k doručování rozhodčích nálezů podle zákona o rozhodčím řízení ve znění účinném do 31. března 2012. Odvolací soud proto označil za nepřípadný odkaz žalobkyně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2007, sp. zn. 20 Cdo 1612/2006, neboť se vztahovalo k již neúčinné úpravě doručování, která se na řešenou věc nepoužije. Odvolací soud dále uvedl, že tvrzení žalobkyně, že osoba pověřená k přijímání písemností nevyvinula aktivitu ke zjištění skutečné adresy žalobkyně, nebylo uplatněno v řízení před soudem prvního stupně a jedná se tak o nepřípustné novum a tedy nezpůsobilý odvolací důvod.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí dle jejího názoru závisí na řešení právních otázek, přičemž některé z nich v rozhodovací praxi dosud nebyly vyřešeny, při řešení dalších otázek se odvolací soud dle názoru dovolatelky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka předestřela celkem čtyři právní otázky. První otázka se týkala toho, zda je jmenování rozhodce podle §23 odst. 2 řádu rozhodčího soudu a ustanovení osoby pověřené k přijímání písemností dle §10 odst. 9 řádu rozhodčího soudu písemností, kterou bylo potřeba doručovat do vlastních rukou (§10 odst. 3 řádu rozhodčího soudu). Podle názoru dovolatelky tato otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena.
Druhou otázkou bylo, zda pojem „adresa rozhodčímu soudu známá“ v §10 odst. 1 řádu rozhodčího soudu lze ztotožnit pouze s adresou zapsanou v obchodním rejstříku, nebo zda je tento pojem nutné vykládat širším způsobem. K tomu se váže také to, zda rozhodčí soud měl zjišťovat případné další adresy žalované v rozhodčím řízení (nyní žalobkyně). Podle dovolatelky ani tato otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Rozhodčí soud měl podle názoru dovolatelky vyvinout aktivitu ke zjištění všech dostupných adres účastníka, což neučinil a nerespektoval tak princip rovnosti stran a požadavek na zajištění procesních práv.
Třetí otázka směřovala k tomu, zda rozhodčí soud může ustanovit osobu pověřenou k přijímání písemností podle §10 odst. 9 řádu rozhodčího soudu i tehdy, pokud nenastala fikce doručení předchozích zásilek podle §10 odst. 6 řádu rozhodčího soudu. Podle názoru dovolatelky se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od analogicky použitelné judikatury dovolacího soudu, konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2007, sp. zn. 20 Cdo 1612/2006. Z pohledu dovolatelky je správný výklad, že ustanovení osoby pověřené k přijímání písemností je přípustné pouze tehdy, pokud nastala fikce doručení podle §10 odst. 6 řádu rozhodčího soudu, k čemuž v řešené věci nedošlo.
Čtvrtá otázka se týkala toho, zda lze za nepřípustné novum v odvolacím řízení považovat námitky a argumenty uvedené žalobkyní v předchozích fázích řízení před zrušení rozsudků soudů obou stupňů Nejvyšším soudem, poté v dalším řízení shrnuté ústně v závěrečném návrhu před soudem prvního stupně a uplatněné v odvolacím řízení pouze s formulační obměnou. Dovolatelka má za to, že odvolací soud posoudil otázku, co je to nepřípustné novum, v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Námitka, kterou se odvolací soud odmítl zabývat z důvodu, že jde o nepřípustné novum, se vztahovala k tomu, že osoba pověřená k přijímání písemností byla zcela pasivní, což dovolatelka dle svého tvrzení namítala již v písemném vyjádření před soudem prvního stupně ze dne 25. června 2015, dále ve vyjádření k dovolání žalované ze dne 30. listopadu 2015, a dále také v závěrečném návrhu před soudem prvního stupně (v řízení po zrušení původních rozsudků Nejvyšším soudem) na jednání konaném dne 9. listopadu 2017. Podle dovolatelky odvolací soud zároveň právní otázku, zda ustanovení osoby pověřené k přijímání písemností z řad rozhodců a její nečinnost představují odepření práva jednat před rozhodčím soudem, nesprávně posoudil. Podle názoru dovolatelky nečinnost osoby pověřené k přijímání písemností vedla k tomu, že žalobkyně (v rozhodčím řízení žalovaná) neměla možnost se rozhodčího řízení účastnit a bránit se, což je v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, na kterou dovolatelka také poukázala. Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání polemizovala s argumentací dovolatelky, uvedla, že z žádného právního předpisu se nepodává, že rozhodčí soud by byl povinen aktivně zjišťovat aktuální skutečnou adresu účastníka rozhodčího řízení, a vysvětlila, proč považuje za správné ustanovení osoby pověřené k přijímání písemností podle §10 odst. 9 řádu rozhodčího soudu. Závěrem žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání zamítl.
Vedlejší účastník na straně žalované ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že dovolací soud již vyřešil všechny pro řízení rozhodné otázky, a to rozsudku ze dne 12. července 2017, sp. zn. 23 Cdo 3376/2016, vydaném v této věci, v němž Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že neshledal v postupu vedlejšího účastníka při doručování v rozhodčím řízení žádné pochybení a že nedošlo k porušení §31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení. Vedlejší účastník dále ve vyjádření polemizoval s některými námitkami dovolatelky a závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl jako nepřípustné, případně zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť žádná z otázek formulovaných dovolatelkou není způsobilá založit přípustnost dovolání.
První tři otázky formulované dovolatelkou se týkají výkladu a aplikace konkrétních ustanovení řádu rozhodčího soudu upravujících doručování, ovšem všechny směřují k tomu, zda rozhodčí soud svým postupem (ustanovením osoby pověřené pro přijímání písemností podle §10 odst. 9 řádu rozhodčího soudu) naplnil důvod pro zrušení rozhodčího nálezu spočívající v tom, že z důvodu tohoto postupu nebyla straně poskytnuta možnost věc projednat (§31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení). Uvedenou otázku ovšem Nejvyšší soud již vyřešil ve svém prvním rozhodnutí v této věci, konkrétně v rozsudku ze dne 12. července 2017, sp. zn. 23 Cdo 3376/2016. V tomto rozsudku Nejvyšší soud uvedl, že pro zodpovězení této otázky je nezbytné nejprve vyřešit, jaká pravidla pro doručování byla rozhodná v této věci a zda rozhodčí soud svým postupem tato pravidla neporušil. Nejvyšší soud v uvedeném rozsudku dospěl k závěru, že rozhodná byla v řešené věci pravidla pro doručování obsažená v řádu rozhodčího soudu vydaném podle §13 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení a že rozhodčí soud tato pravidla svým postupem neporušil, když v řešené věci ustanovil osobu pověřenou k přijímání písemností podle §10 odst. 9 řádu rozhodčího soudu.
Otázky formulované dovolatelkou směřují k řešení téže otázky, která již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu při řízení v téže věci vyřešena; tj. otázky, zda rozhodčí soud svým postupem porušil pravidla pro doručování upravená řádem rozhodčího soudu, a zda je tedy naplněn důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení. První tři otázky dovolatelky proto nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání, neboť již v rozhodovací praxi byly vyřešeny a odvolací soud věc posoudil v souladu se závěry dovolacího soudu, jimiž byl po zrušení rozhodnutí vázán.
Dovolací soud nadto připomíná, že argumentace dovolatelky ohledně toho, že se odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2007, sp. zn. 20 Cdo 1612/2006, není případná, neboť uvedené usnesení se vztahovalo k právní úpravě doručování rozhodčích nálezů účinné do 31. března 2012. Jak rovněž Nejvyšší soud konstatoval v rozsudku ze dne 12. července 2017, sp. zn. 23 Cdo 3376/2016, nelze na právní úpravu účinnou od 1. dubna 2012 vztáhnout závěry dosavadní rozhodovací praxe.
U čtvrté otázky dovolatelka uvedla, že odvolací soud nesprávně posoudil, co je to nepřípustné novum v odvolacím řízení, a odchýlil se tak od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka však již neuvedla, od jaké rozhodovací praxe se odvolací soud při posuzování toho, co je nepřípustným novým tvrzením v odvolacím řízení, měl odchýlit. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, například dle usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Dovolatelka ovšem neuvedla, od jaké rozhodovací praxe se měl odvolací soud při řešení této otázky odchýlit, a ve své argumentaci se vrátila zpět k tvrzení, že jí nebyla dána možnost věc před rozhodci projednat a k judikatuře vztahující se k tomuto problému, nikoli však k otázce posuzování nepřípustných novot v odvolacím řízení. Dovolacímu soudu proto nezbývá, než uzavřít, že dovolatelka u čtvrté otázky neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Z tohoto důvodu ani čtvrtá otázka nezaloží přípustnost jejího dovolání.
Nejvyšší soud proto s ohledem na výše uvedené dovolání žalobkyně odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť žádná z prvních tří otázek formulovaných dovolatelkou není způsobilá založit přípustnost dovolání a u čtvrté otázky dovolatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se podle §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 9. 2018
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu