ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.2845.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 2845/2018-211
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce Statutární město České Budějovice , náměstí Přemysla Otakara II 1/1, České Budějovice, identifikační číslo osoby 00244732, zastoupeného JUDr. Petrem Neubauerem, advokátem se sídlem Na Sadech 4/3, 370 01 České Budějovice, proti žalované MIRAS - stavitelství a sanace s.r.o. , se sídlem Pražská 810/16, Hostivař, 102 00 Praha 10, identifikační číslo osoby 26385759, zastoupené JUDr. Jiřím Teryngelem, advokátem se sídlem Ke Klimentce 15, o zaplacení 1 340 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 7 C 375/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 1. 2018, č. j. 29 Co 380/2017-191, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 16 892 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce JUDr. Petra Neubauera, advokáta se sídlem Na Sadech 4/3, 370 01 České Budějovice.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 1. 2018, č. j. 29 Co 380/2017-191, výrokem I. potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 30. 5. 2017, č. j. 7 C 375/2015-162, ve vyhovujícím výroku ve věci samé a ve výroku o náhradě nákladů jej změnil co do výše nákladů řízení; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce má právo na zaplacení požadované smluvní pokuty sjednané řádně a v přiměřeném rozsahu v souladu se zákonem ve smlouvě o dílo ze dne 9. 7. 2013, uzavřené mezi účastníky, bylo-li smluvními stranami sjednáno, že žalovaná (jako zhotovitelka) je povinna zaplatit smluvní pokutu i za nedodržení dílčího termínu díla, a jestliže bylo prokázáno, že se žalovaná dostala do prodlení s předáním první etapy díla, když první etapa měla být dokončena do 29. 9. 2013 a byla žalovanou žalobci předána až dne 13. 12. 2013. Oba soudy nepřisvědčily žalované, že by dodatkem č. 4 smlouvy o dílo ze dne 6. 10. 2014 došlo k narovnání a byla změněna etapizace díla pro rok 2013, a že by to fakticky znamenalo odpuštění smluvní pokuty. Soudy shodně vyšly ze zjištění, že uvedený dodatek jednoznačně řešil a měnil etapizaci výstavby pro rok 2014, neobsahoval jakoukoliv zmínku o smluvní pokutě či jejím odpuštění, nezmiňoval nic o etapizaci výstavby pro rok 2013 a nebyl jím ani sjednán nový termín dokončení díla. Ze skutkových zjištění pouze vyplynulo, že žalovaná byla vyzvána dne 2 12. 2013 k dílčímu předání díla, dne 6. 12. 2013 byl sepsán seznam vad a nedodělků a byl stanoven termín jejich odstranění.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s tím, že jej považuje za přípustné, neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně od rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) sp. zn. 28 Cdo 1770/2007, nebylo-li na posuzovaný stav aplikováno ustanovení §266 odst. 4 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) při výkladu nejednoznačné formulace ujednání dodatku č. 4 smlouvy o dílo. Poukázala zejména na závěr uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, v němž Nejvyšší soud vyslovil právní názor, že pokud jsou ve smlouvě použity formulace a pojmy, které lze vykládat rozdílně, jeví se být spravedlivým vykládat je v neprospěch toho, kdo je do smlouvy zakotvil. Zároveň dovolatelka uvedla, že obsah předmětného ujednání dodatku č. 4 považuje za jednoznačný, kdy podle jejího názoru tímto dodatkem došlo ke změně všech dílčích termínů plnění, tj. jak pro etapizaci sjednané na rok 2013, tak na rok 2014. Pokud tedy byly dodatkem č. 4 stanoveny zcela nové termíny pro provádění díla, nemá žalobce podle dovolatelky nárok na zaplacení smluvní pokuty za prodlení s termíny plnění, které byly původně sjednány a není namístě ani úvaha soudu ohledně odpuštění smluvní pokuty. V souvislosti s právním závěrem odvolacího soudu, že žalovaná neprokázala, že by došlo k odpuštění smluvní pokuty, dovolatelka odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1285/2011, podle něhož platí, že pokud byla lhůta plnění dohodou stran změněna a povinnost žalované provést dílo v původně sjednaném termínu zanikla, lze smluvní pokutou zajistit včasné splnění povinnosti provést dílo v nově sjednané lhůtě plnění. Žalobce však do dodatku č. 4 nevtělil žádné ustanovení o tom, že při nedodržení původně stanovených termínů plnění je zachován nárok na smluvní pokutu. Dovolatelka namítá rovněž absolutní neplatnost ujednání o smluvní pokutě z důvodu neurčitého označení povinnosti, jejíž splnění je smluvní pokutou zajišťováno, a poukázala přitom na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, např. rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 4030/2011, podle něhož platí, že smluvní pokuta musí být sjednána dostatečně určitě a neurčitost ujednání o smluvní pokutě nelze odstranit ani pomocí výkladových pravidel pro jednání stran. K tomu mají soudy přihlédnout z úřední povinnosti (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1074/2003). Dovolatelka má též za to, že odvolací soud rozhodl v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu při posouzení přiměřenosti smluvní pokuty, neboť není-li určena konkrétní povinnost zajištěná smluvní pokutou, nelze posoudit její přiměřenost k porušení dané povinnosti (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 4281/2011).
Dovolatelka nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že žaloba se v celém rozsahu zamítá a přiznal ji náhradu nákladů řízení, případně aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalované podala žalobkyně vyjádření, v němž navrhla odmítnutí, případně zamítnutí dovolání. Je přesvědčena, že oba soudy s ohledem na skutková zjištění v dané věci rozhodly správně. Podle žalované se dovolatelka snaží ryze účelovým výkladem zákona, smluvního vztahu či soudních rozhodnutí nalézt oporu pro své dovolání, založené na množství tvrzení, která nemají oporu v provedeném dokazování, a na překrucování prokázaných skutečností vlastním výkladem některých důkazů. Poukazuje na to, že oba soudy dospěly k závěru, že obsah dodatku č. 4 je zcela jednoznačný a nelze jej proto vykládat.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací, podle §10a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), po zjištění, že dovolání žalované bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným subjektem - účastnicí řízení, která je řádně zastoupena advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), posuzoval přípustnost podaného dovolání.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se neodchýlil při řešení právní otázky nároku na zaplacení smluvní pokuty od poukazované judikatury Nejvyššího soudu. Dovolatelka zakládá své dovolání na vlastních skutkových závěrech, k nimž však odvolací soud nedospěl. Oba soudy vyšly ze zjištění, že dodatkem č. 4 ze dne 6. 10. 2014 bylo změněno ustanovení čl. 4. 3. smlouvy tak, že jím byla změněna etapizace výstavby pro rok 2014, dodatek neobsahoval jakoukoliv zmínku o smluvní pokutě či jejím odpuštění, nezmiňoval nic o etapizaci výstavby pro rok 2013 a nebyl jím ani sjednán nový termín dokončení díla. Žalovaná ovšem zakládá své dovolací námitky a předestřenou právní otázku na vlastním závěru, odlišném od skutkového závěru obou soudů, že obsah dodatku č. 4 byl nejednoznačný a bylo jej třeba vykládat.
Nejvyšší soud však již mnohokrát judikoval, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu, že dovolací soud je vázán skutkovými závěry odvolacího soudu. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit právní otázka o potřebě aplikace výkladových pravidel, která je založena na vlastních skutkových závěrech dovolatelky o neurčitosti ujednání v dodatku č. 4, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu a na kritice hodnocení důkazů odvolacím soudem. Nejvyšší soud se k nutnosti vymezení relevantní právní otázky, jakožto obsahové náležitosti dovolání, již vícekrát vyjádřil ve své rozhodovací praxi, např. i v usnesení ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013, kdy Nejvyšší soud judikoval, že pokud dovolatel v dovolání neuvede otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci, je dovolání nepřípustné.
Nejvyšší soud zároveň dospěl k závěru, že odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle níž se výklad pojmu aplikuje u nejednoznačného, neurčitého a nesrozumitelného projevu vůle (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne dne 14. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5500/2017, veřejnosti dostupný na www.nsoud.cz , v němž Nejvyšší soud přijal závěr, že nebylo třeba použít výkladová pravidla obsažená v zákoně, jestliže smluvní ujednání nebylo neurčité, resp. nesrozumitelné).
V daném případě oba soudy shodně dospěly k závěru, že v dodatku č. 4 byl projev vůle smluvních stran jednoznačný, proto jej nebylo třeba vykládat. Odvolací soud nedospěl ani k závěru, že by dodatkem č. 4 bylo jakkoli měněno původní ujednání o smluvní pokutě (platnost tohoto ujednání dovolatelka ostatně ani nezpochybňuje) a že by jím byly měněny původně sjednané termíny pro etapizaci plnění sjednané na rok 2013. Nelze proto dovodit, že by se odvolací soud odchýlil od dovolatelkou poukazované judikatury Nejvyššího soudu řešící potřebu aplikace výkladových pravidel při nejednoznačném projevu vůle či judikaturu týkající se neplatného ujednání smluvní pokuty.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené proto dospěl k závěru, že dovolání žalované není podle §237 o. s. ř. přípustné, a nemohl tedy učinit jiný závěr, než její dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnout.
Vzhledem k tomu, že k dovolání žalované podal žalobce, zastoupený advokátem, vyjádření, rozhodl Nejvyšší soud o náhradě nákladů jak uvedeno ve výroku II. tohoto usnesení. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 9. 2018
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu