ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.2942.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 2942/2018-347
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Flaga s. r. o. se sídlem v Hustopečích, Nádražní 564/47, IČO 47917091, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti žalované TOMEGAS s. r. o. se sídlem v Milevsku, Táborská 260, IČO 25174363, zastoupené JUDr. Martinem Havelkou, advokátem se sídlem v Liberci, Gorkého 658/15, o ochranu proti nekalé soutěži a proti neoprávněnému zásahu do práv k ochranným známkám, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 64/2012, ve věci dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2017, č. j. 3 Cmo 215/2016-302, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění :
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. února 2016, č. j. 2 Cm 64/2012-242, uložil ve výroku I žalované povinnost zdržet se v obchodním styku plnění, nabídky, prodeje a skladování plných tlakových lahví ve vlastnictví žalobkyně, které lze identifikovat tak, že mají na límci vyražené výrobní číslo, vedené v evidenci žalobkyně, a mají alespoň jeden z následujících identifikačních znaků tlakových lahví žalobkyně:
a) Tlakové lahve nesou vyražené nebo barvou nastříkané slovní označení FLAGA.
b) Tlakové lahve nesou zobrazení
c) Tlakové lahve nesou zobrazení
d) tlakové lahve nesou zobrazení
e) Tlakové lahve mají na límci vystřižené velké písmeno „F“.
f) Tlakové lahve jsou celé v barvě tyrkysové (RAL 5018) nebo stříbrné (RAL 9006),
ve zbytku žalobu zamítl. Ve výroku II uložil soud prvního stupně žalované povinnosti zaplatit žalobkyni částku 200 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku jako přiměřené zadostiučinění. Ve výroku III zamítl žalobu na stanovení povinnosti žalované na své náklady uveřejnit tento rozsudek v regionální příloze Jihočeský kraj MF Dnes. Ve výroku IV rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně rozhodoval v této věci již podruhé, poté, co jeho první rozsudek ze dne 23. června 2014, č. j. 2 Cm 64/2012-177, byl ve výrocích II až VI zrušen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 8. září 2015, č. j. 3 Cmo 347/2014-220.
K odvolání žalované Vrchní soud jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. listopadu 2017, č. j. 3 Cmo 215/2016-302, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I v jeho vyhovující části, ve výroku II jej změnil tak, že žaloba o zaplacení 200 000 Kč se zamítá, a rozhodl o nákladech řízení.
Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu ve výroku I v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, dovoláním, jehož přípustnost dovozovala z §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí dle jejího názoru závisí na řešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka velkou část své argumentace věnovala rozporování skutkových zjištění soudu prvního stupně ohledně obalového konta žalobkyně, s kolika lahvemi žalobkyně disponuje, namítala rozporná tvrzení žalobkyně ohledně počtu lahví, které vlastní a další. Podle názoru dovolatelky odvolací soud nedostál požadavkům zákona kladeným na odůvodnění rozsudků soudu, když ohledně skutkových zjištění toliko odkazoval na rozsudky soudu prvního stupně, resp. je doplnil o poznatky z rozhodnutí Úřadu na ochranu hospodářské soutěže, čímž zatížil řízení procesní vadou a porušil právo žalované na spravedlivý proces. Dovolatelka v tomto směru poukázala také na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu vztahující se k povinnosti soudů řádně odůvodnit svá rozhodnutí.
Dovolatelka dále kritizovala novelizované znění zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů, podle něhož se zakazuje plnění propan-butanových lahví bez souhlasu jejich vlastníka (§3 odst. 5 poslední věta energetického zákona). V tomto ohledu dovolatelka poukázala na to, že její jednání, které je podle současné úpravy energetického zákona zakázáno a soudy považováno za rozporné s dobrými mravy soutěže, bylo dříve (před novelou energetického zákona) aprobováno i ze strany soudů, přičemž poukázala na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. března 2001, sp. zn. 3 Cmo 578/99. Podle názoru dovolatelky se řešená věc skutkově neliší od věci, kterou řešil soud v citovaném rozsudku, a novela energetického zákona podle jejího názoru nemůže založit soutěžně nemravné jednání žalované.
Dovolatelka také namítala, že závěr odvolacího soudu o neaplikovatelnosti rozsudku Soudního dvora ze dne 14. července 2011, C-46/10, Viking Gas A/S proti Kosan Gas A/S, je nesprávný, a na podporu toho citovala stanovisko generální advokátky k věci řešené v uvedeném rozsudku.
Dovolatelka závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť dovolatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu platí, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013.
Dovolatelka v dovolání uvedla, že splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Nikde dále v dovolání však dovolatelka neformulovala konkrétní otázku hmotného práva, která by podle jejího názoru splňovala uvedené kritérium přípustnosti dovolání. Většinu svojí argumentace dovolatelka věnovala námitkám o nesprávnosti právního posouzení věci odvolacím soudem, dále rozsáhle rozporovala skutková zjištění soudu prvního stupně, z nichž odvolací soud vycházel, a značnou část argumentace pak tvořila kritika energetického zákona, konkrétně §3 odst. 5 poslední věta energetického zákona, podle něhož je zakázáno plnit propan-butanové lahve bez souhlasu jejich vlastníka.
K namítanému nesprávnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem, uvádí dovolací soud, že pouhý argument, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Jiný výklad by vedl k absurdnímu (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatelka vymezí dovolací důvod (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2015, sp. zn. 29 Cdo 2563/2015, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud usnesením ze dne 19. dubna 2016, sp. zn. II. ÚS 2924/2015, odmítl). S ohledem na povahu činnosti dovolacího soudu jakožto sjednotitele judikatury je třeba otázku přípustnosti dovolání omezit na případy právních otázek uvedených v §237 o. s. ř. a pouhá polemika s právním posouzením věci odvolacím soudem nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání. Za pouhou polemiku s právním posouzením odvolacího soudu je třeba považovat také dovolatelčinu námitku o tom, že odvolací soud nesprávně neaplikoval rozsudek Soudního dvora ze dne 14. července 2011, C-46/10, Viking Gas A/S proti Kosan Gas A/S, na který odkazovala, neboť dovolatelka pouze namítala, že rozsudek měl být aplikován, aniž by formulovala konkrétní právní otázku, k níž by se tato námitka vztahovala.
Ze stejného důvodu nezaloží přípustnost dovolání ani dovolatelčina kritika znění §3 odst. 5 energetického zákona, neboť dovolatelka ani zde neformulovala konkrétní právní otázku, která dle jejího názoru splňuje kritéria uvedená v §237 o. s. ř., a v konečném důsledku ani nenamítala, že odvolací soud citované ustanovení zákona aplikoval nesprávně; její argumentace směřovala jen proti znění zákona, kterým jsou ale soudy vázány. Odkaz dovolatelky na rozhodovací praxi Vrchního soudu v Praze vztahující se ke stavu za účinnosti znění energetického zákona, které nezapovídalo plnění propan-butanových lahví bez souhlasu jejich vlastníka, je irelevantní, neboť aplikuje odlišnou právní úpravu, než soudy v řešené věci.
Ani dovolatelčiny námitky týkající se skutkových zjištění soudu prvního stupně nezaloží přípustnost dovolání, neboť Nejvyšší soud jako soud dovolací je vázán skutkovým stavem tak, jak jej zjistily soudy obou stupňů. Dovolacímu soudu tedy nepřísluší přezkum napadeného rozhodnutí po stránce skutkové, nýbrž pouze po stránce právní, což vyplývá jednak ze samotného charakteru dovolání jako mimořádného opravného prostředku, tak i ze znění §241a odst. 1 o. s. ř., podle něhož je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci.
Dovolatelka rovněž uvedla, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nikde dále v dovolání ovšem žádnou takovou procesní otázku neformulovala, a ve vztahu k procesnímu právu namítala pouze vady řízení spočívající v nedostatečném odůvodnění napadeného rozsudku. Nejvyšší soud připomíná, že námitka vad řízení nezaloží přípustnost dovolání, neboť není způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř.), a dovolací soud k vadám řízení přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (viz §242 odst. 3 o. s. ř.). Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud podotýká, že odvolací soud nepochybil, pokud odkazoval na skutková zjištění soudu prvního stupně, které v odůvodnění shrnul, a vycházel z nich ve svém rozhodnutí. Jeho rozhodnutí splňuje požadavky kladené na řádné odůvodnění rozsudku, neboť vyložil, jakými úvahami se řídil a k jakým právním závěrům dospěl (§157 o. s. ř.).
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně nesplňuje požadavky zákona na obsahové náležitosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), neboť dovolatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Nejvyšší soud dovolání žalobkyně proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, a to z důvodu vad, pro které v dovolacím řízení nelze pokračovat a které nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se podle §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 1. 10. 2018
JUDr. Kateřina Hornochová
podepsáno JUDr. Zdeňkem Desem
za nepřítomnou předsedkyni senátu