ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.3146.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 3146/2018-552
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve věci žalobkyně GREXIM s. r. o. , se sídlem v Stěbořicích, č. p. 151, identifikační číslo osoby 25844237, zastoupené JUDr. Miroslavem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 1005/23, proti žalovanému Brněnské papírny, státní podnik - v likvidaci , se sídlem v Praze 4, U mlýna 1755/5, identifikační číslo osoby 00012343, zastoupenému JUDr. Milanem Golasem, advokátem se sídlem v Brně, Dvořákova 588/13, o zaplacení 1.590.612,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 24 C 274/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 3. 2018, č. j. 47 Co 51/2016-524, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 22. 9. 2015, č. j. 24 C 274/2014-427, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 547.263,20 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku), žalobu v té části, kde se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 1.043.349,20 Kč s příslušenstvím ve výroku uvedeným, zamítl (bod II. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod III. výroku).
K odvolání žalobkyně i žalovaného odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně v části bodu I. výroku, ve které byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 183.133,30 Kč s příslušenstvím ve výroku konkretizovaným, potvrdil (první výrok), ve zbývající části bodu I. výroku, ve které byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 364.129,90 Kč s příslušenstvím, jej změnil tak, že žaloba o zaplacení částky 364.129,90 Kč s příslušenstvím ve výroku specifikovaným se zamítá (druhý výrok), v bodě II. výroku, ve kterém byla žaloba o zaplacení částky 1.043.349,20 Kč s příslušenstvím zamítnuta, jej potvrdil (třetí výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (čtvrtý a pátý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, konkrétně proti druhému a třetímu výroku (tedy v rozsahu, v jakém byla žaloba zamítnuta) a proti závislým výrokům (čtvrtý a pátý výrok) o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na posouzení dvou otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalobkyně se žalovaný dle obsahu spisu nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelka ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá i ve čtvrtém a pátém výroku, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; výroky o nákladech řízení před soudy obou stupňů se dovolací soud proto nezabýval.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Předkládá-li dovolatelka dovolacímu soudu otázku, „zda fakturace nákladů vymáhání vynaložených postupníkem z titulu inkasocese účtovaných ze zahraničí v daňovém režimu DPH tzv. reverse charge podléhá připočtení DPH ve vztahu mezi tuzemským postupníkem a tuzemským postupitelem, který se smluvně zavázal tyto náklady hradit“, přehlíží, že na řešení této otázky napadené rozhodnutí nespočívá, tato otázka nebyla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující. Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že povinnost zaplatit DPH z vystavených faktur, které byly vystaveny nedůvodně, nemá oporu v právních předpisech, a to bez ohledu na okolnost, že žalobkyně daň skutečně přiznala a odvedla. Uvedl, že nelze přistoupit na závěr, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni DPH v situaci, kdy není povinen zaplatit fakturovanou částku.
Předestírá-li dovolatelka dovolacímu soudu otázku, „zda za situace, kdy dlužník je v konkursu a postupitel je nečinný (nevydá pokyn), je postupník ze smlouvy o inkasocesi oprávněn pouze přihlásit pohledávku do konkursu, anebo je oprávněn vykonávat i další práva konkursního věřitele, která mu podle příslušné zákonné úpravy v konkursu náležejí“, přičemž tvrdí, že žalobkyně prokazatelně informovala žalovaného předem o tom, že podle jejího přesvědčení je nutné mít zastoupení ve věřitelském výboru, jinak jej ovládne věřitel koncernově spojený s úpadcem, že žalovaný dále nereagoval a takticky nechal celý problém na žalobkyni, pak pouze podává vlastní skutkový náhled na projednávanou věc. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř. však není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud uvedl, že bylo prokázáno, že žalovaný dal žalobkyni k přihlášení pohledávky do konkursního řízení pokyn, a že další úkony v konkursním řízení nebyly vynaloženy účelně a nebyly nezbytné k vymožení pohledávky. Žalobkyně uzavírala nadbytečné smlouvy o právní pomoci ve vztahu k ostatním úkonům v konkursním řízení. Dovolání tak není přípustné ani pro řešení výše uvedené otázky.
Rovněž dovolatelkou namítaná nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu není způsobilá založit přípustnost dovolání a dovolací soud se jí nemohl zabývat, neboť jde o vadu řízení, k níž by dovolací soud mohl za určitých podmínek přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). Samotná vada řízení však přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá.
S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 12. 2018
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu