ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.3153.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 3153/2018-120
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce P. M. , P., zastoupeného JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Šaldova 466/34, proti žalovaným 1) R. H. , P., 2) CIOLTIT HOLDINGS LTD , se sídlem v Larnaca, Kamares, Varkizas 16, Kyperská republika, oba zastoupeni JUDr. Jaromírem Bláhou, advokátem se sídlem v Praze 8, Prvního pluku 206/7, o určení neplatnosti rozhodčí smlouvy, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 56 Cm 111/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. května 2018, č. j. 5 Cmo 103/2018-97, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5. prosince 2017, č. j. 56 Cm 111/2017-76, zamítl návrh žalobce na určení, že rozhodčí smlouva uzavřená dne 7. října 2003 mezi žalobcem, žalovaným 1) a A. A. (nyní R.) je neplatná, a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vycházel z toho, že v rámci rozhodčího řízení se rozhodčí soud k námitce žalobce zabýval platností předmětné rozhodčí doložky a usnesením ze dne 7. září 2015 rozhodl o tom, že jeho pravomoc je dána. Poté rozhodčí soud věc projednal a rozhodčí žalobě vyhověl nálezem ze dne 2. listopadu 2015, sp. zn. Rsp 1203/14. Soud prvního stupně dále vycházel z toho, že žalobce dne 9. listopadu 2015 podal žalobu na zrušení uvedeného rozhodčího nálezu, v níž také napadá platnost rozhodčí smlouvy. Soud prvního stupně proto uzavřel, že jedinou cestou, jak zvrátit uvedený rozhodčí nález, je řízení o žalobě na zrušení rozhodčího nálezu. Z tohoto důvodu soud prvního stupně neshledal naléhavý právní zájem žalobce na určení neplatnosti rozhodčí smlouvy v tomto řízení (§80 o. s. ř.). Soud prvního stupně rovněž odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2012, sp. zn. 23 Cdo 833/2011, podle něhož není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti rozhodčí smlouvy v případě, že rozhodčí nález byl již vydán, v takovém případě pak přichází v úvahu pouze postup podle §31 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o rozhodčím řízení”).
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. května 2018, č. j. 5 Cmo 103/2018-97, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud nejprve shrnul podmínky úspěšnosti určovací žaloby, tj. existenci naléhavého právního zájmu, a také to, že naléhavý právní zájem zde není, pokud je stanoven jiný procesní postup, kterým se lze ochrany případně porušeného práva domáhat. Při aplikaci těchto východisek na řešený případ odvolací soud uzavřel, že případná žaloba na určení neplatnosti rozhodčí smlouvy přichází v úvahu pouze tehdy, dokud rozhodčí řízení nebylo zahájeno. Je-li však taková žaloba podána po zahájení rozhodčího řízení (jako v řešené věci), podmínka naléhavého právního zájmu již naplněna není, neboť právo stanovuje jiný postup. Tímto jiným postupem je míněna námitka podle §15 zákona o rozhodčím řízení a případně – pokud takové námitce rozhodčí soud nevyhoví – návrh na zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení. Z uvedených důvodů proto odvolací soud považoval rozhodnutí soudu prvního stupně za správné.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na řešení právní otázky, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Touto otázkou je podle dovolatele to, za jakých podmínek svědčí žalobci naléhavý právní zájem ve smyslu §80 o. s. ř. na určení neplatnosti rozhodčí smlouvy. Podle názoru dovolatele odvolací soud tuto otázku nesprávně právně posoudil, když uzavřel, že po zahájení rozhodčího řízení již nemůže být dán naléhavý právní zájem žalobce na určení neplatnosti rozhodčí doložky. Při aplikaci tohoto závěru by podle dovolatele byla zbavena možnosti podat takovou určovací žalobu každá osoba, která se o existenci rozhodčí doložky dozví až po zahájení rozhodčího řízení. Dovolatel je proto přesvědčen, že naléhavý právní zájem na určení neplatnosti rozhodčí doložky samostatným žalobním návrhem může být shledán i po zahájení rozhodčího řízení, neboť postupem podle §15 zákona o rozhodčím řízení má účastník možnost dovolat se neplatnosti rozhodčí smlouvy pouze touto formou a za časově přísných podmínek.
Dovolatel odkázal také na nález Ústavního soudu ze dne 17. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 871/11, podle něhož účastník rozhodčího řízení nesmí být negativně dotčen rozhodčím nálezem, s jehož vydáním formou rozhodčí smlouvy nebo doložky dopředu nesouhlasil, a to ani tehdy, pokud byl v průběhu rozhodčího řízení pasivní a námitku nedostatku pravomoci rozhodce nenamítl. Dovolatel také namítal, že v průběhu rozhodčího řízení došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, a odkázal na rozhodnutí Městského soudu v Praze, kterým byla odložena vykonatelnost předmětného rozhodčího nálezu, jehož zrušení se dovolatel domáhá v řízení u Městského soudu vedeném pod sp. zn. 79 Cm 143/2016. Závěrem dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolatel také navrhl, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost a právní moc napadeného rozhodnutí, neboť podle jeho názoru dovolání splňuje veškeré náležitosti, je dostatečně určité a srozumitelné, bylo podáno včas a k tomu legitimovaným subjektem, je přípustné a podle obsahu spisu je pravděpodobné, že bude úspěšné.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolateli nelze přisvědčit, že by otázka existence naléhavého právního zájmu u žaloby na určení neplatnosti rozhodčí smlouvy nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyložil (srov. např. rozsudek ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, pod číslem 21), že určovací žaloba podle ustanovení §80 o. s. ř. má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Nejvyšší soud dovodil, že nelze-li v konkrétním případě očekávat, že určovací žaloba bude tyto své funkce plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Zdůraznil přitom, že tyto závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá. K založení naléhavého právního zájmu na určení tedy nepostačí stav ohrožení či nejistoty v právních vztazích, nýbrž je zároveň třeba, aby požadované určení bylo způsobilé tento stav odstranit. Co se týče žaloby na určení neplatnosti rozhodčí smlouvy lze pak odkázat na usnesení ze dne 29. února 2012, sp. zn. 23 Cdo 833/2011, a ze dne 22. května 2012, sp. zn. 23 Cdo 1219/2012, v nichž Nejvyšší soud shledal v souladu s uvedenými judikatorními závěry právní posouzení odvolacího soudu založené na úvaze, že k odpovídající nápravě lze dospět jinak, postupem, jenž stanoví zákon, a to uplatněním námitky nedostatku pravomoci rozhodce v rozhodčím řízení, zakládající se na neplatnosti rozhodčí smlouvy (§15 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů), a v případě neúspěchu podáním žaloby na zrušení rozhodčího nálezu soudem [§31 písm. b) citovaného zákona].
Při aplikaci uvedených judikatorních závěrů na řešený případ nelze, než uzavřít, že soud prvního stupně i soud odvolací věc posoudily v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu vztahující se k otázce naléhavého právního zájmu u určovacích žalob, konkrétně u žalob na určení neplatnosti rozhodčí smlouvy. V řešené věci podal žalobce žalobu na určení neplatnosti rozhodčí smlouvy dne 5. října 2015, tedy po zahájení rozhodčího řízení, přičemž rozhodčí nález byl vydán 2. listopadu 2015. Z uvedeného vyplývá, že v takovém případě je na místě postup podle §31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení, kterého žalobce také v rámci jiného soudního řízení využil. Vzhledem k tomu, že zákon pro uvedenou situaci předvídá jiný procesní postup (návrh na zrušení rozhodčího nálezu z důvodu nedostatku pravomoci rozhodčího soudu), není u podané žaloby na určení neplatnosti rozhodčí smlouvy naplněna podmínka existence naléhavého právního zájmu (viz závěry rozhodovací praxe uvedené výše). Jestliže dovolatel poukazoval na nález Ústavního soudu ze dne 17. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 871/11, je třeba uzavřít, že jeho závěry nelze vztáhnout na řešenou věc. V uvedeném nálezu se Ústavní soud zabýval tím, zda je možné v exekučním řízení zkoumat pravomoc rozhodce k vydání rozhodčího nálezu, o jehož exekuci se jedná. Soudy obou stupňů se tak od tohoto nálezu nemohly odchýlit, neboť řešily otázku naléhavého právního zájmu u žaloby na určení neplatnosti rozhodčí doložky. V tomto řízení, jehož předmětem je určení neplatnosti rozhodčí smlouvy, je rovněž irelevantní argumentace dovolatele týkající se toho, že v předmětném rozhodčím řízení bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces; tato argumentace přichází v úvahu v řízení o zrušení rozhodčího nálezu podle §31 zákona o rozhodčím řízení.
Na základě výše uvedeného proto Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl, neboť napadené rozhodnutí je v souladu s výše citovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud dovolání odmítl, nezabýval se návrhem dovolatele na odklad vykonatelnosti a právní moci napadeného rozhodnutí, neboť Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že „jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický“.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 9. 2018
JUDr. Kateřina Hornochová
podepsáno JUDr. Zdeňkem Desem
za nepřítomnou předsedkyni senátu