ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.3194.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 3194/2018-350
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce R. L. , H., Sl. r., zastoupen JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 843/4, proti žalované AC Sparta Praha fotbal, a. s. , se sídlem v Praze 7, Tř. Milady Horákové 1066/98, IČO 46356801, zastoupené JUDr. Janou Fráňovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Jakubská 670/14, o zaplacení částky 1 250 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 7 C 195/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. května 2018, č. j. 39 Co 50/2018-326, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku 16 456 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právní zástupkyně žalované.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. září 2017, č. j. 7 C 195/2003-293, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci v záhlaví uvedenou částku s úrokem z prodlení ve výši 26% ročně z částky 1 250 000 Kč za období od 30. června 1998 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. Ve věci již rozhodoval Nejvyšší soud, a to rozsudkem ze dne 18. března 2010, sp. zn. 23 Cdo 3568/2009, kterým zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Odvolací soud v následném řízení usnesením ze dne 16. srpna 2011, č. j. 39 Co 303/2007-98, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť soud prvního stupně nesprávně věc posuzoval podle obchodního zákoníku. Soud prvního stupně tedy o věci rozhodoval podruhé a vycházel z následujícího skutkového stavu.
Žalobce se žalovanou dne 15. února 1997 uzavřeli smlouvu, na jejímž základě měl žalobce pro žalovanou vykonávat činnost profesionálního hráče fotbalu. Žalovaná se zavázala vyplácet žalobci pravidelnou měsíční odměnu. Dle přílohy č. 1 se dále žalovaná zavázala hradit další odměny za dosažení sportovních úspěchů; v případě zisku titulu mistra ligy částku 1 500 000 Kč. Smlouvu i přílohu podepsal G. Š., generální manažer, a I. H., sportovní ředitel G. Š. byl v obchodním rejstříku v období od 19. února 1997 do 4. srpna 1998 zapsán jako člen představenstva, I. H. jako člen představenstva nikdy v obchodním rejstříku zapsán nebyl. Za společnost podle obchodního rejstříku jednají společně všichni členové představenstva, nebo samostatně předseda představenstva, nebo dva členové představenstva, kteří k tomu byli všemi členy představenstva písemně pověřeni. Vítězem První České fotbalové ligy ročníku 1996-1997, která se konala od 9. srpna 1996 do 11. června 1997, byla žalovaná, která z tohoto důvodu zaplatila žalobci částku 250 000 Kč. Následně dne 16. února 1998 I. H. jako sportovní ředitel žalované adresoval přípis P. P., který je označen jako „finanční doplatek hráče“ a je na hlavičkovém papíře žalované. Sděluje se v něm, že pokud jde o doplatek finančního bonusu 1 250 000 Kč žalobci za titul mistra ligy 1996/1997 stanoveného na základě přílohy profesionální smlouvy žalobce, při kontrole účetních dokladů byl potvrzen závazek ze strany klubu vůči hráči. Dále v tomto přípise bylo požádáno o souhlas s posunutím termínu k úhradě dlužné částky do 30. června 1998. Podepsán byl I. H., sportovní ředitel. P. P. jako hráčský agent zastupoval žalobce na základě smlouvy o zastoupení uzavřené mezi žalobcem a společností International sport management zastoupenou P. P.
Při právním posouzení se soud prvního stupně zabýval otázkou platnosti smlouvy uzavřené mezi žalobcem a žalovanou, dále tím, o jaký vztah se mezi účastníky jednalo a dále otázkou promlčení nároku a charakteru listiny ze dne 16. února 1998. Soud prvního stupně s ohledem na výpověď svědka I. H. dospěl k závěru, že bylo obvyklou praxí žalované, že profesionální smlouvy s hráči podepisoval jednak ředitel nebo generální manažer, jednak sportovní ředitel za sportovní úsek. Na základě toho soud uzavřel, že smlouva byla uzavřena platně, neboť ji za žalovanou podepsal G. Š. jako generální manažer a I. H. jako sportovní ředitel, přestože I. H. členem představenstva žalované nikdy nebyl. Soud prvního stupně poukázal také na to, že v dané době byl zápis v obchodním rejstříku deklaratorní a nebylo pochyb o tom, že ke dni 15. února 1997 G. Š. funkci již vykonával, byť k zápisu došlo až 19. února 1997. Soud prvního stupně se dále ztotožnil se závěrem Nejvyššího soudu, že se nejednalo o vztah obchodněprávní a posuzoval, zda se jednalo o vztah občanskoprávní nebo pracovněprávní. V tomto ohledu vycházel z rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu, podle které činnost profesionálního sportovce není podřaditelná pod pojem závislá práce ve smyslu zákoníku práce. Soud prvního stupně proto smlouvu posuzoval jako nepojmenovanou podle §51 obč. zák. a dovodil, že žalovaná byla povinna vyplatit žalobci bonus ve výši 1 500 000 Kč dle přílohy smlouvy. Splatnost bonusu nastala dle soudu prvního stupně dne 12. června 1997, neboť sezona skončila 11. června 1997, čímž byly naplněny podmínky pro výplatu bonusu. Vzhledem k tomu, že žaloba byla podána k poštovní přepravě dne 25. června 2002, zabýval se k námitce promlčení vznesené žalovanou tím, zda je nárok promlčen. Soud prvního stupně posuzoval charakter listiny ze dne 16. února 1998 a dospěl k závěru, že jde o uznání dluhu co do důvodu a výše. Vzhledem k tomu, že v textu listiny chybí výslovný příslib zaplacení dluhu, nastalo důsledkem tohoto úkonu pouze přetržení promlčecí doby podle §110 odst. 1 věty druhé obč. zák. s tím, že dne 30. června 1998 počala běžet desetiletá promlčecí doba, přičemž vyvratitelná právní domněnka trvání dluhu ve smyslu §558 obč. zák. nevznikla. S ohledem na to soud prvního stupně uzavřel, že nárok není promlčen, žalobě vyhověl a žalobci přiznal žalovanou částku i úrok z prodlení.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. května 2018, č. j. 39 Co 50/2018-326, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 1 250 000 Kč, a ve výroku I o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 26% ročně z částky 1 250 000 Kč od 30. června 1998 do zaplacení změnil tak, že žaloba se v tomto rozsahu zamítá. Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že všechny rozhodné skutečnosti byly zjištěny a nebylo třeba dokazování doplňovat, jak navrhovala žalovaná. Odvolací soud rovněž souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že listina ze dne 16. února 1998 je platným uznáním dluhu. V listině je uveden důvod a výše dluhu a podle názoru odvolacího soudu je zde vyjádřen i příslib částku zaplatit do 30. června 1998. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně také v tom, že žalobce má nárok na zaplacení částky 1 250 000 Kč, neboť žalovaná listinou ze dne 16. února 1998 dluh uznala, v důsledku čehož běží podle §110 odst. 1 obč. zák. desetiletá promlčecí doba, která ke dni podání žaloby neuplynula. Ohledně příslušenství ovšem odvolací soud shledal námitku promlčení důvodnou. Z ustanovení §110 odst. 3 obč. zák. plyne, že úrok, jehož splatnost nastala po uznání, se promlčuje ve třech letech. Z uznání dluhu ze dne 16. února 1998 plyne, že jím žalovaná žádný úrok neuznala, žalobce přitom požadoval úrok od 30. června 1998, tedy úrok, jehož splatnost nastala po uznání dluhu. Odvolací soud proto uzavřel, že v tomto případě platí obecná tříletá promlčecí doba, která běží ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé., tj. ode dne, kdy se žalovaná ocitla v prodlení. Odvolací soud také poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž se právo na úrok z prodlení promlčuje jako celek. Odvolací soud dále uvedl, že z uznání dluhu z 16. února 1998 vyplývá, že bylo reakcí na výzvu žalobce k zaplacení doplatku, tedy že dluh se stal splatným již před tímto uznáním. Odvolací soud poukázal také na to, že i kdyby zvolil výklad pro žalovanou příznivější, tj. že žalobce akceptoval dobu splatnosti 30. června 1998, tříletá promlčecí doba by uplynula dne 2. července 2001, tedy před podáním žaloby k soudu dne 28. června 2002. Odvolací soud proto uzavřel, že nárok na zaplacení úroku z prodlení je promlčen, a vzhledem k námitce promlčení vznesené žalovanou nemohl žalobci nárok přiznat.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I v části, kterou odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozoval z §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí dle jeho názoru závisí na řešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to proto, že vydal překvapivé rozhodnutí, a proto, že uzavřel, že v řešené věci došlo k promlčení práva na zaplacení úroků z prodlení. K namítané překvapivosti rozhodnutí dovolatel uvedl, že podle judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, na jejichž konkrétní rozhodnutí dovolatel odkázal, zatíží odvolací soud řízení vadou, jestliže věc rozhodne tak, že jeho právní názor na věc nebyl z dosavadního průběhu řízení seznatelný a odvolací soud strany o svém odlišném právním názoru neinformoval. Podle dovolatele odvolací soud pochybil také v tom, že neprovedl opětovně dokazování listinou, která představuje uznání dluhu, ačkoli z ní následně dovodil jiné skutkové závěry, než soud prvního stupně.
Podle dovolatele odvolací soud dále nesprávně posoudil otázku promlčení nároku na zaplacení úroků z prodlení a odchýlil se tak od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací soud podle názoru dovolatele nesprávně aplikoval §110 odst. 3 obč. zák., k jehož výkladu dovolatel poukázal na usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 2160/2012. Dovolatel namítal, že odvolací soud se nezabýval tím, zda je aplikace závěrů citovaného rozhodnutí v tomto případě na místě. Dovolatel poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2008, sp. zn. 33 Odo 1631/2005, podle něhož příslušenství pohledávky sdílí její právní osud a jestliže si účastníci smlouvy o půjčce nedohodli splatnost úroků z půjčky, je pro určení okamžiku splatnosti úroků rozhodující, kdy nastala splatnost pohledávky samé. Podle názoru dovolatele je třeba přijmout podobný závěr i v řešené věci, tj. že splatnost úroků z prodlení nastala před tím, než došlo k uznání dluhu ze strany žalované. Proto není podle dovolatele na místě aplikovat §110 odst. 3 obč. zák. v části „jen pokud jde o úroky a opětující se plnění, jejichž splatnost nastala po právní moci rozhodnutí nebo po uznání“, neboť zde není naplněna podmínka, že splatnost úroků nastala po uznání. Dovolatel závěrem navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání polemizovala s argumentací dovolatele, uvedla, že napadené rozhodnutí není nepředvídatelné a že odvolací soud nepochybil, pokud nezopakoval dokazování, neboť nedospěl k odlišným skutkovým závěrům, než soud prvního stupně. Žalovaná dále uvedla, že závěr odvolacího soudu ohledně promlčení nároku na zaplacení úroků z prodlení je v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Žalovaná proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §110 odst. 3 obč. zák. úroky a opětující se plnění se promlčují ve třech letech; jde-li však o práva pravomocně přiznaná nebo písemně uznaná, platí tato promlčecí doba, jen pokud jde o úroky a opětující se plnění, jejichž splatnost nastala po právní moci rozhodnutí nebo po uznání.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Dovolatelem předestřenou otázku promlčení nároku na zaplacení úroků z prodlení v případě, že dluh (jistina) byl dlužníkem písemně uznán, posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Ze skutkových zjištění soudů nevyplývá, že by žalovaná úkonem ze dne 16. února 1998 uznala rovněž úroky z prodlení; uznání dluhu se vztahovalo pouze k jistině – doplatku na bonus hráče ve výši 1 250 000 Kč. V řešené věci tedy není pro posouzení promlčení úroků z prodlení rozhodné, zda splatnost úroků z prodlení nastala před uznáním dluhu či nikoli, neboť v případě, že úroky z prodlení nebyly uznány, aplikuje se pouze §110 odst. 3 část před středníkem obč. zák., která stanovuje pro opětující se plnění a úroky tříletou promlčecí dobu. K tomu lze mutatis mutandis vztáhnout závěr rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2011, sp. zn. 33 Cdo 354/2010, v němž Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že právo na úroky z prodlení (nebylo-li přiznáno soudním rozhodnutím nebo písemně uznáno) se promlčuje v tříleté promlčecí době, která začne běžet ode dne, kterým mohlo být uplatněno poprvé. Z uvedeného vyplývá, že nebylo-li právo na zaplacení úroků z prodlení písemně uznáno, jako v řešené věci, promlčuje se v tříleté promlčecí době. Závěr odvolacího soudu o promlčení nároku žalobce na zaplacení úroků z prodlení je tedy správný a dovolatelova argumentace ohledně nutnosti rozlišovat, zda splatnost úroků z prodlení nastala před či po uznání dluhu (jistiny), není relevantní, neboť v řešeném případě právo na zaplacení úroků z prodlení uznáno nebylo, proto se aplikuje pouze §110 odst. 3 část před středníkem obč. zák. Rovněž odkaz odvolacího soudu na judikaturu vztahující se k promlčení úroků z prodlení jako celku je správný a přiléhavý (viz rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 31 Cdo 4291/2009).
K dalším námitkám dovolatele, které se týkaly údajné překvapivosti napadeného rozhodnutí a nezopakování dokazování odvolacím soudem, dovolací soud uvádí, že se jedná o námitky vad řízení, které nejsou samy o sobě způsobilé založit přípustnost dovolání. Dovolací soud totiž podle §242 odst. 3 o. s. ř. přihlíží k vadám řízení pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
Nejvyšší soud na základě výše uvedeného dovolání žalobce odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení dovolatelem předestřené otázky neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz výše citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu) a zbývající námitky dovolatele nebyly způsobilé založit přípustnost dovolání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. 10. 2018
JUDr. Kateřina Hornochová
podepsáno JUDr. Zdeňkem Desem
za nepřítomnou předsedkyni senátu