ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.3316.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 3316/2018-1557
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně EXX s. r. o. se sídlem v Praze 6, Karlovarská 1104/14, IČO 63984261, zastoupené Mgr. Danielem Kauckým, advokátem se sídlem v Praze 1, Zlatnická 1582/10, proti žalované Siemens, s. r. o., se sídlem v Praze 13, Siemensova 1, IČO 00268577, zastoupené Mgr. Tomášem Černým, advokátem se sídlem v Praze 8, Mlýnského kanálu 687/7, o zaplacení částky 687 747 Kč s příslušenstvím a o vzájemné žalobě o zaplacení částky 3 765 879 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 Cm 22/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. dubna 2018, č. j. 1 Cmo 102/2017-1522, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Městský soud v Praze jako soud prvního stupně částečným rozsudkem ze dne 29. března 2017, č. j. 4 Cm 22/2012-1451, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 687 747 Kč, a o části vzájemné žaloby rozhodl tak, že uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované částku 1 000 000 Kč s příslušenstvím. Jednalo se o v pořadí již druhé rozhodnutí soudu prvního stupně v této věci poté, co jeho první rozsudek ze dne 21. května 2014, č. j. 4 Cm 22/2012-1078, byl k odvolání žalované zrušen a vrácen soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a to usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 10. března 2015, č. j. 8 Cmo 316/2014-1126.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. dubna 2018, č. j. 1 Cmo 102/2017-1522, potvrdil částečný rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu pokračování v řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost dovozovala z §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí dle jejího názoru spočívá na řešení dvou právních otázek, přičemž jedna z nich dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena a při řešené druhé otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího. První otázka dovolatelky se týkala směšování vady a jejích projevů. Podle dovolatelky je nezbytné rozlišovat mezi vadou věci jako takovou a jejím projevem. Dovolatelka v tomto ohledu namítala, že z důkazů provedených v řízení nevyplynulo, že dodané komponenty byly vadné, naopak byla prokázána pouze chyba v komunikaci mezi systémem a příslušným komponentem. Podle dovolatelky uvedené nemůže značit vadu komponentů, nelze tedy bez dalšího dospět k závěru, že dodané komponenty byly vadné.
Druhá otázka formulovaná dovolatelkou se týkala výkladu pojmů ve smlouvě, konkrétně výkladu užití nedokonavého vidu u slovesa. Podle dovolatelky dle uzavřené kupní smlouvy bylo možné sankcionovat smluvní pokutou dle čl. VI této smlouvy toliko prodlení s odstraněním vady, když prodlení s odstraňováním vady (termín použitý v citovaném článku smlouvy) jako kontinuálním a nedokončeným dějem je pojmově vyloučeno. Dovolatelka poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2005, sp. zn. 33 Odo 822/2004, podle něhož bylo-li užito v právním předpisu sloveso „provést“ v dokonavém vidu, je třeba posuzovat, zda stavba byla skutečně „provedena“ a nikoli „prováděna“; od uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu se odvolací soud podle mínění dovolatelky odchýlil. Dovolatelka dále namítala, že pro posouzení, zda se žalobkyně dostala do prodlení s odstraněním vad, je nezbytné prokázat, že vada skutečně existovala a měla původ v plnění žalobkyně, k čemuž podle jejího názoru v řízení nedošlo. Dovolatelka také namítala, že k jí navrhovaným důkazům a tvrzením soudy nepřihlédly, případně důkazy neprovedly. Závěrem proto navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že nesouhlasí s žalobkyní ohledně přípustnosti dovolání, neboť podle jejího názoru nenaplňuje žádné z kritérií §237 o. s. ř., dále rozsáhle polemizovala s argumentací dovolatelky a závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť žádná z otázek formulovaných dovolatelkou není způsobilá založit přípustnost dovolání.
Dovolatelka svojí argumentací u první otázky formulované v dovolání zpochybňovala skutková zjištění soudů obou stupňů ohledně existence vad dodaných komponentů a také namítala nesprávné hodnocení důkazů. Uvedené námitky ovšem nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání, neboť jsou mířeny proti skutkovému stavu tak, jak jej zjistily soudy obou stupňů. Nejvyšší soud připomíná, že mu nepřísluší přezkum napadeného rozhodnutí po stránce skutkové, nýbrž pouze po stránce právní, což vyplývá jednak ze samotné povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jednak přímo z §241a odst. 1 o. s. ř., podle něhož je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Námitky směřující proti skutkovým zjištěním soudů obou stupňů tedy nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Ze stejného důvodu nezaloží přípustnost dovolání ani námitka nesprávného hodnocení důkazů, neboť se jedná o činnost, která vede ke zjištění skutkového stavu, kterým je, jak již bylo uvedeno výše, dovolací soud vázán. K tomu viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, sp. zn. 23 Cdo 3071/2013.
Druhá otázka dovolatelky vztahující se k výkladu smlouvy v případě, že strany užijí sloveso v nedokonavém vidu, rovněž nezaloží přípustnost dovolání, neboť napadené rozhodnutí na jejím řešení nespočívá. Odvolací soud se otázkou vlivu použití nedokonavého vidu slovesa („odstraňování“) na výklad ujednání o smluvní pokutě nezabýval. Závěr odvolacího soudu o nároku na zaplacení smluvní pokuty vycházel z toho, že ze žádných provedených důkazů nevyplynulo, že žalobkyně v rámci sjednané lhůty či později přistoupila k odstranění notifikovaných vad, naopak podle odvolacího soudu je z provedených důkazů patrná rezignace žalobkyně na odstraňování vytčených poruch. Rozhodnutí odvolacího soudu proto nemůže spočívat na řešení otázky, zda měl soud posuzovat prodlení žalobkyně s „odstraněním“ nebo „odstraňováním“ vad, jestliže ze skutkových závěrů soudů vyplývá, že žalobkyně k odstranění vad ani nepřistoupila. K nutnosti vymezení relevantní právní otázky se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyjádřil již několikrát, např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013, podle jehož závěru neuvede-li dovolatelka v dovolání otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci, je dovolání nepřípustné. Viz také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, podle kterého přípustnost dovolání nezaloží právní otázka, na jejímž řešení napadené rozhodnutí nezávisí.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud podotýká, že dovolatelčina argumentace, že se odvolací soud při řešení druhé otázky odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2005, sp. zn. 33 Odo 822/2004, není správná, neboť dovolatelka odkazuje na rozhodnutí, v němž Nejvyšší soud sloveso použité v právním předpise v dokonavém vidu („provést“) vyložil v souladu s použitým slovesným videm, tj. tak, že je rozhodné, kdy byla stavba provedena, nikoli prováděna. Dovolatelka naopak v dovolání s odkazem na toto rozhodnutí Nejvyššího soudu považuje za správný výklad předmětného smluvního ujednání takový výklad, který sloveso použité v nedokonavém vidu vyloží jako sloveso vidu dokonavého. Dovolatelčina argumentace je tedy vnitřně rozporná a její odkaz na uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu její argumentaci nepodporuje, ale naopak vyvrací.
Další argumentace dovolatelky ke druhé otázce formulované v dovolání opět směřovala proti skutkovým zjištěním soudů obou stupňů, která nezaloží přípustnost dovolání (viz výše). Jestliže dovolatelka dále namítala, že soudy neprovedly jí navrhované důkazy a nepřihlédly k jejím tvrzením, jedná se o námitky vad řízení, které podle §241a odst. 1 o. s. ř. nemohou být dovolacím důvodem; Nejvyšší soud k vadám řízení přihlíží v souladu s §242 odst. 3 o. s. ř. pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
Nejvyšší soud na základě výše uvedeného dovolání žalobkyně odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť otázky ani další námitky formulované dovolatelkou nebyly způsobilé založit přípustnost dovolání.
O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí o věci samé (§151 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 11. 2018
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu