ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.3366.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 3366/2018-323
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně Versari, s.r.o. , se sídlem Gorazdova 1997/15, Nové Město, 120 00 Praha 2, IČO 05950333, zastoupené JUDr. Mgr. Slavomírem Hrinkou, advokátem se sídlem Jičínská 2348/10, 130 00 Praha 3, proti žalovanému P. B. , nar. XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Evou Červenou, advokátkou, se sídlem Drtinova 372/24, 150 00 Praha 5, o zaplacení částky 2 460 996,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 Cm 123/2013, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 2018, č. j. 4 Cmo 101/2017-302, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 2018, č. j. 4 Cmo 101/2017-302, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 10. 2016, č. j. 16 Cm 123/2013-226, zamítl žalobu původní žalobkyně Coge s.r.o., se sídlem Gorazdova 1997/15, PSČ 120 00 Praha 2 - Nové Město, IČO 28206321, o zaplacení částky 2 460 996,50 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně žalobu zamítl z důvodu, že žalobkyni se nepodařilo prokázat, že by mezi účastníky došlo k uzavření jiné smlouvy, než smlouvy na částku 240 000 Kč, která byla žalovaným žalobkyni uhrazena. Z žádných důkazů, a to ani ze soupisů tzv. rozpočtu soud nedovodil, že došlo k nějaké jednoznačné dohodě o obsahu tvrzené smlouvy a o ceně, která měla být zaplacena za vedenou volební kampaň žalovaného do senátu Parlamentu České republiky. Soud proto posuzoval uplatněný nárok z titulu bezdůvodného obohacení. Dospěl však k závěru, že žalobkyní se nepodařilo prokázat rozsah bezdůvodného obohacení, které měl žalovaný získat jejím plněním, jež mělo spočívat v poskytnutí služeb v průběhu roku 2010 a počátku roku 2011 v souvislosti s kandidaturou žalovaného do senátu Parlamentu České republiky. Soud uzavřel, že i kdyby se žalobkyni podařilo prokázat rozsah bezdůvodného obohacení, které měl žalovaný získat, musel by přihlédnout k námitce promlčení, vznesené žalovaným důvodně, byla-li žaloba podána až v srpnu roku 2013. Promlčení posuzoval podle ustanovení §107 odst. 1 občanského zákoníku platného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), když právní vztah mezi účastníky odvíjený od poskytnutí plnění v souvislosti s kandidaturou žalovaného do senátu Parlamentu České republiky měl výlučně občanskoprávní charakter.
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozhodl v řízení o odvolání původní žalobkyně usnesením ze dne 26. 3. 2018, č. j. 4 Cmo 101/2017-302, jímž připustil, aby z řízení vystoupila žalobkyně Coge s.r.o., se sídlem Gorazdova 1997/15, PSČ 120 00 Praha 2 - Nové Město, IČO 28206321, a na její místo nastoupila Versari, s.r.o., se sídlem Gorazdova 1997/15, Nové Město, 120 00 Praha 2, IČO 05950333. Učinil tak na základě žádosti původní žalobkyně Coge s.r.o., aby do řízení namísto ní vstoupila nová žalobkyně, neboť pohledávka, která je předmětem tohoto sporu, byla smlouvou o postoupení pohledávky dne 19. 3. 2018 převedena na Versari, s.r.o., což původní žalobkyně doložila uvedenou smlouvou o postoupení pohledávky společně se souhlasem postupníka Versari, s.r.o. se vstupem do řízení na místo Coge s.r.o. Odvolací soud návrhu podle §107a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) vyhověl, jelikož bylo žalobkyní a postupníkem prokázáno postoupení předmětné pohledávky za žalovaným a postupník se vstupem do řízení vyjádřil souhlas.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v naplnění podmínek uvedených v §238a o. s. ř. Dovolání považuje za důvodné, neboť má za to, že odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení §107a o. s. ř., jelikož ze všech okolností případu, jimiž se ale odvolací soud nezabýval, je zřejmý zastírací charakter postoupení pohledávky, a to s cílem ohrozit vymahatelnost potencionálního nároku žalovaného na náhradu nákladů řízení. Žalovaný poukazuje na personální propojení původní a nové žalobkyně, obě společnosti mají sídlo na stejné adrese, společnost Versari, s.r.o. vznikla zápisem do obchodního rejstříku, kdy již byla zamítnuta žaloba původní žalobkyně a rozhodnuto o náhradě řízení v prvním stupni tak, že původní žalobkyně Coge s.r.o. je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 357 772,80 Kč; ve sbírce listin nejsou založeny žádné dokumenty, vyjma zakládacích, z nichž by vyplývala solventnost společnosti Versari, s.r.o. a v katastru nemovitosti nejsou evidována ani žádná vlastnická práva této společnosti. Za další podezřelou okolnost předmětného postoupení pohledávky považuje žalovaný skutečnost, že smlouva o postoupení pohledávky je sjednána jako úplatná, ale úplata za postoupení ve smlouvě uvedena není. Ze všech těchto okolnosti je možné podle dovolatele dovodit zneužití institutu procesního nástupnictví ve snaze dosáhnout nedobytnosti možné budoucí pohledávky z titulu náhrady nákladů řízení vůči neúspěšné žalobkyni. Odvolací soud se však možností postoupení pohledávky za účelem zneužití procesní úpravy nezabýval, ačkoliv měl. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalovaného podala žalobkyně vyjádření, v němž navrhla odmítnutí dovolání jako zjevně bezdůvodného, případně zamítnutí dovolání, jelikož rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné. Odmítá tvrzení žalovaného, že by cílem návrhu na vydání rozhodnutí podle §107a o. s. ř. bylo zneužití procesní úpravy. Postoupení pohledávky je běžnou podnikatelskou praxí, stejně tak skutečnost, že cena za pohledávku je sjednána mimo smlouvu o postoupení pohledávky. Pokud žalovaný vyslovuje prostou obavu o budoucí vymahatelnost možné pohledávky na náhradě nákladů řízení, odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, č. j. 29 Cdo 3013/2010, z něhož vyplývá, že prostá obava, že případná pohledávka na náhradě nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, nepostačuje k zamítnutí návrhu podle 107a o. s. ř.
Podle ustanovení §238a o. s. ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§107a), o přistoupení dalšího účastníka (§92 odst. 1) a o záměně účastníka (§92 odst. 2).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
Dovolací soud je vázán skutkovým stavem, který zjistil soud prvního stupně, případně soud odvolací.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), shledal dovolání žalovaného podle ustanovení §238a o. s. ř. přípustným a též ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. důvodným.
V projednávané věci soud prvního stupně zamítl žalobu a uložil původní žalobkyni povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 357 772,80 Kč. V průběhu řízení o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podala původní žalobkyně návrh na procesní nástupnictví podle §107a o. s. ř., když postoupila žalobou uplatněnou pohledávku na žalobkyni. Ze spisu však nevyplývá, že by odvolací soud vyrozuměl žalovaného o tom, že původní žalobkyně podala předmětný návrh podle 107a o. s. ř.
Nejvyšší soud přitom již v usnesení ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3607/2013, veřejnosti dostupný na www.nsoud.cz , přijal závěr, že „jestliže soud rozhoduje o návrhu žalobce na realizaci procesního nástupnictví podle §107a o. s. ř., musí žalované straně umožnit vyjádřit se k návrhu“, v opačném případě porušuje povinnost zajistit účastníkům stejnou možnost k uplatnění jejich práv ve smyslu §18 odst. 1 o. s. ř.“
S přihlédnutím k výše citovanému závěru Nejvyššího soudu, lze uzavřít, že odvolací soud neumožnil žalovanému, aby se k podanému návrhu vyjádřil. V důsledku této skutečnosti tyto námitky mohl vznést až v dovolání, čímž nedostal prostor k tomu, aby tyto námitky posoudil odvolací soud před vydáním rozhodnutí o procesním nástupnictví podle §107a o. s. ř., když proti rozhodnutí odvolacího soudu není dán řádný opravný prostředek. Žalovaný tak nedostal příležitost k uplatnění svých práv, když rozhodné skutečnosti s ohledem na ustanovení §241a odst. 6 o. s. ř. nemůže uplatnit až v dovolacím řízení. Odvolací soud tím zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3479/2017, veřejnosti dostupný na www.nsoud.cz .
Nejvyšší soud proto napadené usnesení odvolacího soudu, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť se tímto rozhodnutím řízení nekončí (§151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 12. 2018
JUDr. Kateřina Hornochová
předseda senátu