ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.3474.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 3474/2017-229
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Dermacol, a.s. , se sídlem v Praze 6, Výtvarná 1023/4, IČO 24766208, zastoupené Mgr. Janem Maršálem, advokátem se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 935/13, proti žalované Tesco Stores ČR a.s. , se sídlem v Praze 10, Vršovická 1527/68b, IČO 45308314, zastoupené Mgr. Luďkem Šrubařem, advokátem se sídlem v Praze 4, Hanusova 1537/1, o zaplacení částky 147 912 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 26 C 30/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. února 2017, č. j. 22 Co 495/2016-205, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. října 2016, č. j. 26 C 30/2015-171, uložil žalované zaplatit žalobkyni v záhlaví uvedenou částku s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházel z následujícího skutkového stavu.
Společnost Alphaduct, a. s., jejíž pohledávku za žalovanou nabyla žalobkyně na základě smlouvy o prodeji části podniku ze dne 31. prosince 2010, a žalovaná uzavřely dne 16. března 2003 dohodu o všeobecných nákupních podmínkách, na základě které dodávala Aplhaduct, a. s., zboží žalované. Smluvní strany v dodatku č. 1 k této dohodě ze dne 16. března 2003 sjednaly, že Alphaduct, a. s., poskytne žalované množstevní bonus při překročení určitého objemu dodávek zboží specifikovaného v článku II bodu 2.2 dodatku ve spojení s přílohou č. 1 a přílohou č. 2 předmětného dodatku.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že Alphaduct, a. s., se zavázala dodávat zboží žalované s tím, že pokud výše obratu v určitém kalendářním roce přesáhne 1 000 000 Kč, poskytne Alphaduct, a. s., žalované množstevní bonus ve výši 13%; tj. že žalovaná nezaplatí 13% z fakturovaných cen dodávek při ročním obratu nad 1 000 000 Kč. Pro výpočet bonusu stanovily smluvní strany přesný postup. Výši množstevního bonusu se žalovaná zavázala sdělovat společnosti Alphaduct, a. s., fakturami; Alphaduct, a. s., se na základě faktur dozvídala, jakou částku jí žalovaná s ohledem na množstevní bonus nezaplatí.
Soud prvního stupně ze znaleckého posudku Stanislavy Brejchové zjistil, že žalovaná vypočetla bonus za rok 2009 v nesprávné výši, neboť jej nestanovila z výše obratu bez DPH. Žalovaná měla nárok na bonus ve výši 1 045 820 Kč, vyčíslila však bonus ve výši 1 195 190 Kč, tudíž o 149 370 Kč více, než jí podle znaleckého posudku náleželo.
Soud prvního stupně posoudil ujednání o množstevním bonusu jako ujednání o způsobu placení kupní ceny dodaného zboží. Soud prvního stupně se zabýval námitkou promlčení, kterou vznesla žalovaná. Poté uzavřel, že nárok není promlčen, neboť námitku bylo nutné posoudit ve vazbě na sjednaný způsob placení formou množstevního bonusu – tj. ve vazbě na den, kdy žalovaná dala protistraně na vědomí, že jí s ohledem na množstevní bonus nezaplatí kupní cenu dodaného zboží, což se stalo pro rok 2009 dne 11. ledna 2010, kdy žalovaná oznámila provedení vzájemného zápočtu pohledávek a závazků. Žalobkyně podala žalobu dne 10. ledna 2014, tedy před uplynutím čtyřleté promlčecí doby podle §397 obch. zák, k jejímuž uplynutí by podle soudu prvního stupně došlo 13. ledna 2014. Soud prvního stupně na základě výše uvedeného žalobkyni přiznal částku 147 912 Kč s příslušenstvím, kterou žalobou uplatnila (ačkoli by jí podle závěrů znaleckého posudku správně náležela částka vyšší, konkrétně 149 370 Kč).
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. února 2017, č. j. 22 Co 495/2016-205, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba se zamítá, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ovšem neztotožnil se s jeho právním posouzením věci.
Odvolací soud přisvědčil odvolací námitce žalované, že nesprávným výpočtem bonusu a jeho následným započtením ze strany žalované nemohlo dojít k bezdůvodnému obohacení, neboť žádné peníze nebyly žalované ze strany Alphaduct, a. s., zaplaceny a nedošlo ani k žádné skutečnosti, na základě které by došlo k zániku dluhu žalované za odebrané zboží vůči Alphaduct, a. s., ve výši žalované částky. Odvolací soud vyložil, že podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu lze započíst pouze pohledávku, která existuje či vznikne v budoucnu. Jestliže žalovaná nesprávně vypočetla množstevní bonus, pak v rozsahu, v němž byl započítáván nesprávně, neměla žalovaná žádnou pohledávku vůči Alphaduct, a. s., a v tomto rozsahu tedy nebylo započteno platně. Odvolací soud uzavřel, že dluh žalované v tomto rozsahu tedy nezanikl a žalovaná v tomto rozsahu stále dluží za zboží dodané v roce 2009 právním předchůdcem žalobkyně.
Vzhledem k tomuto dílčímu závěru se odvolací soud zabýval námitkou promlčení, kterou žalovaná vznesla již v řízení před soudem prvního stupně. Odvolací soud proto zkoumal, které konkrétní faktury nebyly uhrazeny z důvodu neplatného započtení, aby s ohledem na jejich datum splatnosti posoudil námitku promlčení. Odvolací soud se dotázal žalobkyně, vůči jakým konkrétním fakturám bylo započítáváno v rozsahu žalované částky. Z vyjádření žalobkyně vyplynulo, že nesprávně bylo započítáno jen vůči fakturám, které jsou vyjmenovány v příloze k dohodě o zápočtu s datem 11. ledna 2010, kterou odvolací soud jako důkaz zopakoval i v odvolacím řízení. Odvolací soud shrnul, že v rozsahu neplatného započtení z důvodu nesprávného výpočtu bonusu nebyly uhrazeny faktury, které byly všechny splatné do konce roku 2009, a byla-li tedy žaloba podána 10. ledna 2014, je právo uplatněné žalobou promlčené marným uplynutím čtyřleté promlčecí doby. Odvolací soud zopakoval, že nedošlo ke vzniku nového nároku z titulu bezdůvodného obohacení či z jiného samostatného titulu ke dni provedení započtení, avšak v rozsahu neplatného zápočtu trvá původní závazkový vztah mezi žalobkyní a žalovanou, neboť v tomto rozsahu nebyla zaplacena kupní cena. Vzhledem k promlčení nároku žalobkyně ovšem soud nemohl žalobě vyhovět.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost dovozovala z §237 o. s. ř, neboť napadené rozhodnut dle jejího názoru spočívá na řešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle dovolatelky odvolací soud nesprávně posoudil promlčecí dobu, dále nesprávně posoudil nárok žalobkyně na přeplatek plynoucí z vyúčtování množstevního bonusu a také nesprávně posoudil platnost započtení proti pohledávce plynoucí z práva na zálohu.
Podle dovolatelky strany smlouvy rozlišovaly nárok na zálohu od nároku na množstevní bonus, každý z těchto nároků tak měl svůj důvod vzniku i svůj vlastní běh promlčecí doby. Odvolací soud podle jejího názoru proto pochybil, když nároky neodlišoval a posuzoval právo na zálohu jako právo na množstevní bonus.
Dovolatelka namítala také nesprávné právní posouzení platnosti započtení a uvedla, že proti pohledávce na zaplacení zálohy lze platně a účinně započíst a proto byla kupní cena v plném rozsahu žalovaným uhrazena. Podle dovolatelky totiž žalovaná proti pohledávkám žalobkyně na zaplacení kupní ceny započítávala uplatněné a existující pohledávky z titulu zálohy na množstevní bonus. To však nemá vliv na existenci nároku dovolatelky na zaplacení přeplatku na množstevní bonus, který byl prostřednictvím záloh zaplacen na rámec nároku žalované na množstevní bonus.
Podle názoru dovolatelky odvolací soud nesprávně posoudil otázku promlčení, neboť neodlišil nárok žalobkyně na zaplacení kupní ceny od nároku žalobkyně na vrácení přeplatku na množstevním bonusu. Podle dovolatelky se tak odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle které přeplatek plynoucí z vyúčtování je bezdůvodným obohacením (odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2003, sp. zn. 29 Odo 289/2001). Počátek běhu promlčecí doby je podle dovolatelky nutné vázat k okamžiku, kdy mělo být provedeno vyúčtování, resp. ke dni, kdy právo na vrácení přeplatku mohlo být uplatněno u soudu. Odvolací soud se podle názoru dovolatelky dále odchýlil od závěrů rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle nichž nárok na placení záloh je odlišný od nároku na úhradu skutečně vynaložených nákladů a oba nároky mají různou splatnost (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2009, sp. zn. 22 Cdo 2038/2008). Dovolatelka odkázala na několik konkrétních rozhodnutí Nejvyššího soudu, od nichž se měl odvolací soud dle jejího mínění odchýlit.
Dovolatelka rovněž namítala, že odvolací soud měl její nárok na vrácení přeplatku na množstevním bonusu posoudit jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, a v tomto směru poukázala na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu vztahující se k počátku běhu promlčecí doby u bezdůvodného obohacení. Dovolatelka také v dovolání tvrdila, že smluvní strany si výslovně v předmětném dodatku ujednaly průběžné měsíční zálohy na množstevní bonus a poukázala na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž je částečné plnění fakticky zálohou či splátkou (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2012, sp. zn. 33 Cdo 1814/2011).
Dovolatelka na základě výše uvedeného trvala na svém závěru, že její nárok není promlčen, a navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že žalobě vyhoví a uloží žalované náhradu nákladů řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017 (viz čl. II a zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Právní otázky formulované dovolatelkou totiž nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání, neboť dovolatelka u nich tvrdila odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, avšak odkazovala na judikaturu, jejíž závěry nelze na řešenou věc vztáhnout (viz níže).
Dovolatelka u všech svých otázek, které v dovolání předestřela, vycházela z vlastních skutkových tvrzení, že strany smlouvy si sjednaly, že žalobkyně bude žalované platit částku odpovídající množstevnímu bonusu za určité období formou záloh. Od tohoto tvrzení se pak odvíjela celá argumentace dovolatelky ohledně oddělení nároku na zálohu a nároku na vyrovnání přeplatku i jí citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, od nichž se měl odvolací soud dle jejího mínění odchýlit. Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů ovšem nevyplývá, že by si strany sjednaly uplatnění, resp. placení, množstevního bonusu formou záloh a následného vyúčtování, jak tvrdí dovolatelka. Vzhledem k tomuto nelze na projednávanou věc vztáhnout a aplikovat závěry rozhodnutí, na které dovolatelka v dovolání poukazovala a tvrdila, že se od nich odvolací soud odchýlil. Odvolací soud se tedy od dovolatelkou citovaných rozhodnutí nemohl odchýlit, neboť v nich dovolací soud řešil skutkově i právně odlišné případy.
Ke skutkovým tvrzením dovolatelky odlišným od skutkových závěrů soudů obou stupňů Nejvyšší soud podotýká, že je vázán zjištěným skutkovým stavem a nepřísluší mu přezkum rozhodnutí po stránce skutkové, nýbrž pouze po stránce právní.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné, neboť žádná z právních otázek formulovaných dovolatelkou není způsobilá založit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. ledna 2018
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu