ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.3479.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 3479/2017-291
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně LYDIA - FEM, s. r. o. , se sídlem ve Slovenské republice, Bratislava, Námestie Andreja Hlinku 3, PSČ 831 06, IČO 46320105, zastoupené JUDr. Vojtěchem Mihalíkem, advokátem, se sídlem v Mikulově, Brněnská 154/32, PSČ 692 01, proti žalované KRALUPOL a.s. , se sídlem v Praze 9 - Vysočanech, Jandova 10/3, PSČ 190 00, IČO 49679597, zastoupené Mgr. Ing. Kateřinou Melichovou, advokátkou, se sídlem v Praze, Nad Primaskou 138/8, PSČ 100 00, o zaplacení částky 43 552,81 EUR s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 33 Cm 176/2013, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. ledna 2017, č. j. 1 Cmo 114/2016-242, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. ledna 2017, č. j. 1 Cmo 114/2016-242, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. března 2016, č. j. 33 Cm 176/2013-167, zamítl žalobu původní žalobkyně PALIVÁ SK, s. r. o., se sídlem v Bratislavě, Komárnická 46, PSČ 821 02, IČO 45521301, Slovenská republika, o zaplacení částky 43 552,81 EUR s vyčíslenými úroky z prodlení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně žalobu zamítl z důvodu, že žalobkyně neprokázala svou věcnou legitimaci ve věci a neunesla důkazní břemeno ohledně existence kupní smlouvy včetně dohody o kupní ceně, její výši a splatnosti, o poskytnutí smluveného plnění, případně o poskytnutí bezesmluvního plnění a výši bezdůvodného obohacení žalované.
V řízení o odvolání původní žalobkyně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 31. ledna 2017, č. j. 1 Cmo 114/2016-242, připustil, aby do řízení vedeného tímto soudem pod výše uvedenou spisovou značkou na místo původní žalobkyně, PALIVÁ SK, s. r. o., vstoupila jako účastník žalobkyně.
Podle odvolacího soudu doložila původní žalobkyně smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 16. prosince 2016 mezi ní jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem naplnění podmínek pro vstup nové žalobkyně do řízení podle §107a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“). Souhlas žalobkyně se vstupem do řízení byl vyjádřen ve společném podání původní i nové žalobkyně ze dne 6. ledna 2017. Odvolací soud podle §107a o. s. ř. rozhodl o procesním nástupnictví v předmětném řízení na straně žalobkyně tak, že vyhověl návrhu původní žalobkyně.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v naplnění podmínek uvedených v §238a o. s. ř. Podle dovolatelky se odvolací soud nezabýval možností postoupení pohledávky za účelem zneužití procesní úpravy, ačkoliv měl tu povinnost a postupoval tak v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a judikaturou Ústavního soudu.
Podle dovolatelky je z doložených důkazů patrné, že žalobkyně je prázdnou společností, která nevyvíjí žádnou obchodní činnost a jedná se tak o společnost, která nebude schopna dostát svým závazkům vyplývajícím jí z postavení žalobkyně. Podle tvrzení dovolatelky se tato dozvěděla o postoupení pohledávky z původní žalobkyně na žalobkyni až z napadeného usnesení. Dovolatelka tak byla dle svého názoru zcela zásadně omezena na svém právu vymoci jí přisouzené náklady řízení ve výši 144 812,80 Kč, když má za to, že žalobkyně je nesolventní. Žalovaná připomněla nález Ústavního soudu ze dne 9. února 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11, a nález Ústavního soudu ze dne 9. dubna 2015, sp. zn. III. ÚS 2482/14, v nichž Ústavní soud judikoval, že obecné soudy nemohou přistupovat k rozhodnutí o procesním nástupnictví podle §107a o. s. ř. pouze formalisticky, ale musí také posoudit skutečnost, zda nejde pouze o účelové zneužití procesní úpravy zejména s ohledem na §2 o. s. ř.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalované se vyjádřila žalobkyně, podle které by měl Nejvyšší soud předmětné dovolání jako nedůvodné zamítnout. Žalobkyně argumentovala, že v daném případě nedochází ke zneužití procesní úpravy o procesním nástupnictví podle §107a o. s. ř. a uváděla, že postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dále též jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §238a o. s. ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§107a), o přistoupení dalšího účastníka (§92 odst. 1) a o záměně účastníka (§92 odst. 2).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
Dovolací soud je vázán skutkovým stavem, který zjistil soud prvního stupně, případně soud odvolací.
Dovolání bylo shledáno přípustným podle ustanovení §238a o. s. ř. a bylo shledáno též důvodným.
V projednávané věci soud prvního stupně zamítl žalobu z důvodu neunesení důkazního břemene a neprokázání aktivní věcné legitimace původní žalobkyně v řízení a uložil původní žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši přesahující 140 000 Kč. V průběhu řízení o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podala původní žalobkyně návrh na procesní nástupnictví dle §107a o. s. ř., když postoupila žalobou uplatněnou pohledávku na žalobkyni. Ze spisu nevyplývá, že by odvolací soud vyrozuměl žalovanou o tom, že původní žalobkyně podala předmětný návrh dle 107a o. s. ř.
V usnesení ze dne 29. ledna 2014, sp. zn. 22 Cdo 3607/201, Nejvyšší soud přijal závěr, že „jestliže soud rozhoduje o návrhu žalobce na realizaci procesního nástupnictví podle §107a o. s. ř., musí žalované straně umožnit vyjádřit se k návrhu“, v opačném případě porušuje povinnost zajistit účastníkům stejnou možnost k uplatnění jejich práv ve smyslu §18 odst. 1 o. s. ř.
S přihlédnutím k výše citovanému závěru Nejvyššího soudu, lze uzavřít, že odvolací soud neumožnil žalované, aby se k podanému návrhu vyjádřila. V důsledku této skutečnosti tyto námitky mohla vznést až v dovolání, čímž nedostala prostor k tomu, aby tyto námitky posoudil odvolací soud před vydáním rozhodnutí o procesním nástupnictví podle §107a o. s. ř., když proti rozhodnutí odvolacího soudu není dán řádný opravný prostředek. Žalovaná tak nedostala příležitost k uplatnění svých práv. Odvolací soud tak zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud proto napadené usnesení odvolacího soudu, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť se tímto rozhodnutím řízení nekončí (§151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 6. 2018
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu