ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.3481.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 3481/2018-186
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve věci žalobkyně eMoneySolutions, a. s. , se sídlem v Praze 1, Petrská 1426/1, identifikační číslo osoby 24169960, zastoupené JUDr. Petrem Pečeným, advokátem se sídlem v Praze 1, Purkyňova 74/2, proti žalované XT-Card a. s. , se sídlem v Praze 3, Seifertova 327/85, identifikační číslo osoby 27408256, zastoupené JUDr. Lenkou Příkazskou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 710/31, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované Operátor ICT, a. s. , se sídlem v Praze 7, Dělnická 213/12, identifikační číslo osoby 02795281, zastoupené JUDr. Vilémem Podešvou, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1683/127, o ochranu před nekalou soutěží, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 Cm 16/2016, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2018, č. j. 3 Cmo 234/2017-155, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 10. 2017, č. j. 1 Cm 16/2016-137, zamítl návrh žalobkyně na zajištění důkazů ze dne 27. 9. 2016.
K odvolání žalobkyně odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným usnesení soudu prvního stupně opravil v záhlaví v označení žalované (první výrok) a usnesení soudu prvního stupně potvrdil (druhý výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu, výslovně v rozsahu druhého výroku, podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že by je měl Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítnout, případně zamítnout. Vedlejší účastnice se k dovolání žalobkyně vyjádřila v tom smyslu, že by mělo být jako nepřípustné, příp. jako zjevně bezdůvodné odmítnuto, či zamítnuto.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. f) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto o předběžném opatření, pořádkovém opatření, znalečném nebo tlumočném.
Jak Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi vyslovil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 29 Cdo 960/2017, či ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 711/2018), proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil nebo změnil usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na zajištění důkazu, není dovolání (objektivně) přípustné. V usnesení ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 29 Cdo 960/2017, pak Nejvyšší soud vyložil, že občanský soud řád upravuje předběžná opatření a zajištění důkazu (společně) v hlavě druhé (viz ustanovení §74 až §78a). Přes rozdílné označení obou institutů je zcela zjevné, že mají shodnou povahu potud, že představují „zvláštní druh“ předběžné úpravy vztahů účastníků potenciálního řízení (či zajištění „podmínek“ takového řízení), jejímž cílem je naplnění účelu občanského soudního řízení (§1 a §2 o. s. ř.). Jinak řečeno, rozhodnutí o zajištění důkazu je z hlediska ustanovení §238 odst. 1 písm. f) o. s. ř. rozhodnutím o předběžném opatření „svého druhu“.
Výše uvedené závěry dopadají i na nyní projednávanou věc a dovolání žalobkyně není podle §238 odst. 1 písm. f) o. s. ř. přípustné, jelikož dovoláním napadeným usnesením odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým byl s odkazem na §102 odst. 2 o. s. ř. (jenž upravuje zajištění důkazů po zahájení řízení) zamítnut návrh žalobkyně na zajištění důkazů. Na uvedeném nemůže ničeho změnit ani argumentace dovolatelky, dle níž měl odvolací soud postupovat nikoliv podle §102 odst. 2 o. s. ř., nýbrž podle §102 odst. 4 o. s. ř. (který obsahuje úpravu zajištění předmětu důkazního prostředku po zahájení řízení ve sporech týkajících se práv z duševního vlastnictví).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (§243b ve spojení s §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 10. 2018
JUDr., Ing. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu