ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.3598.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 3598/2018-548
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně JUDr. Jany Fialové , se sídlem Točitá 1964/34, 140 00 Praha 4, insolvenční správkyně úpadce MORAVIA SHOP INVEST, s.r.o., se sídlem Václavské náměstí 808/66, Nové Město, 110 00 Praha 1, IČO 25124986, zastoupené Jiřím Chlaněm, advokátem se sídlem Točitá 1964/34, 140 00 Praha 4, proti žalované GE Power s.r.o. , se sídlem Olomoucká 3419/7, Židenice, 618 00 Brno, IČO 47916044, zastoupené JUDr. Vierou Štichovou, advokátkou se sídlem Erbenova 370/3, 602 00 Brno, o zaplacení 12 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 36/15/6/11 Cm 119/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 3. 2018, č. j. 5 Cmo 221/2017-516, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 49 400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její právní zástupkyně JUDr. Viery Štichové, advokátky se sídlem Erbenova 370/3, 602 00 Brno.
Odůvodnění:
(§243f odst. 3 občanského soudního řádu – dále též jen „o. s. ř.“)
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací, dospěl po přezkoumání dovoláním napadeného výroku II. a III. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) ze dne ze dne 29. 3. 2018, č. j. 5 Cmo 221/2017-516, kterým byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 19. 1. 2017, č. j. 36/15/6/11 Cm 119/2008-482, v části, kterou byla zamítnuta žaloba co do částky 12 000 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů, které má žalobkyně zaplatit žalované, k závěru, že dovolání žalobkyně není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se nemohl odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky možnosti sjednání smluvní pokuty pouze pro případ porušení smluvní povinnosti a nikoliv pro odstoupení od smlouvy, jelikož odvolací soud otázku možnosti a platnosti ujednání o smluvní pokutě neřešil, když posuzoval rozhodné ujednání kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 30. 1. 1998 v čl. V. bodu 8 jako zvláštní smluvní ujednání účastníků, které nepodléhá právní úpravě smluvní pokuty. Dovolatelkou poukazovaná judikatura Nejvyššího soudu, týkající se otázek spojených s možností uzavřít smluvní pokutu a její platnosti, tedy na danou věc nedopadá. Nejvyšší soud je nucen v této souvislosti konstatovat, že přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit právní otázka, kterou odvolací soud neřešil a která vychází z kritiky hodnocení důkazů odvolacím soudem a je založena na vlastních skutkových a právních závěrech dovolatelky o tom, že ze skutkových zjištění obsahu smlouvy vyplývá, že účastníci ve smlouvě sjednali neplatně smluvní pokutu. Nejvyšší soud se k potřebě vymezení relevantní právní otázky, jakožto obsahové náležitosti dovolání, již vícekrát vyjádřil ve své rozhodovací praxi, např. i v usnesení ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013, kdy judikoval, že pokud dovolatel v dovolání neuvede otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci, je dovolání nepřípustné. Odvolací soud ze skutkových zjištění v dané věci nedovodil, že by ujednání v čl. V bodu 8 smlouvy o dílo uzavřené mezi účastníky dne 30. 1. 1998 bylo ujednáním o smluvní pokutě, ale jako zvláštní smluvní ujednání účastníků, které je dovolené a neodporuje zákonu, když si strany toto ujednání zahrnuly do smlouvy zcela dobrovolně a musely si tak být vědomy jeho důsledků. Závěr odvolacího soudu je plně v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2239/2012, veřejnosti dostupného na www.nsoud.cz , v němž Nejvyšší soud dovodil, že kromě zajišťovacích prostředků upravených v obchodním zákoníku nebo občanském zákoníku z roku 1964 (dále jen „obč. zák.“) mohou k zajištění závazků sloužit i jiná smluvní ujednání, vždy však za předpokladu jejich platnosti, zejména z hlediska §37 a násl. obč. zák.
Odvolací soud posoudil předmětné ujednání kupní smlouvy uzavřené účastníky v souladu s uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu a dovolání žalobkyně není tak podle §237 o. s. ř. přípustné, proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že žalovaná podala k dovolání žalobkyně prostřednictvím svého zvoleného advokáta vyjádření, rozhodl Nejvyšší soud o náhradě nákladů řízení, jak ve výroku II. tohoto usnesení uvedeno. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba blíže zdůvodňovat (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 11. 2018
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu