ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.3659.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 3659/2018-2111
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyň a) Adnar zásoby s. r. o. se sídlem v Zaječicích, Zaječice 322, IČO 05564301, b) Chaos, s. r. o., se sídlem v Čadci, Hurbanova 208/62, Slovenská republika, IČO 45533199, zastoupená JUDr. Leošem Strouhalem, advokátem se sídlem v Chrudimi, Tovární 1130, proti žalovaným 1) V. H. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Radkem Látem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Smilova 547, 2) P. S. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Marianem Pavlovem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Malé nám. 125/16, 3) Obci Brněnec , se sídlem v Brněnci, Moravská Chrastová 77, IČO 00276464, zastoupené Mgr. Jakubem Tučkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Pod Krejcárkem 975/2, 4) České republice jednající prostřednictvím České správy sociálního zabezpečení , se sídlem v Praze 5, Křížová 1292/25, IČO 00006963, 5) T. J. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 655/1, 6) F. O. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Robertem Vladykou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 655/1, 7) D. J. , se sídlem v XY, IČO XY, jako správci konkursní podstaty úpadce společnosti VITKA Brněnec, a. s., se sídlem v České Skalici, Pod Vinicí 729, IČO 00174131, zastoupenému Mgr. Marianem Pavlovem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Malé nám. 125/16, o zaplacení částky 22 958 905 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 7 C 185/2007, o dovolání žalovaného 7) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 24. dubna 2018, č. j. 23 Co 336/2016-2065, 23 Co 147/2017, takto:
I. Dovolání žalovaného 7) se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění :
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud ve Svitavách jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. dubna 2016, č. j. 7 C 185/2007-1781, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 20. února 2017, č. j. 7 C 185/2007-1885, uložil žalovanému 7) povinnost zaplatit žalobkyni a) částku 6 651 194,50 Kč s příslušenstvím, dále zamítl žalobu, kterou se žalobkyně a) domáhala vůči žalovanému 7) zaplacení dalších 69 043,80 Kč s příslušenstvím, dále soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízeních a o tom, že o zbývajících nárocích, tj. o nárocích žalobkyně b) vůči žalovaným 1) až 6), a o nákladech řízení mezi těmito účastníky bude rozhodnuto v konečném rozsudku.
K odvolání žalovaného 7) Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. dubna 2018, č. j. 23 Co 336/2016-2065, 23 Co 147/2017, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný 7) je povinen zaplatit žalobkyni a) částku 5 336 652,20 Kč s příslušenstvím a požadavek žalobkyně a) na zaplacení částky 1 314 542,30 Kč s příslušenstvím se zamítá, a rozhodl o nákladech řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný 7) včasně podaným dovoláním, které ovšem není přípustné, neboť dovolatel neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, případně otázky formulované v dovolání nebyly způsobilé založit přípustnost dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. K tomu viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013.
Podle citovaných rozhodnutí dovolacího soudu také platí, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Stejně tak argument, podle kterého se odvolací soud při řešení otázky hmotného nebo procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje. K tomu viz opět usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013.
Dovolatel formuloval celkem šest otázek, ovšem u čtyř z těchto otázek vůbec neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel sice u první a čtvrté otázky argumentoval, že odvolací soud se při jejich řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, ovšem nikde dále již neuvedl, od jakých rozhodnutí dovolacího soudu se odvolací soud dle jeho mínění odchýlil, a to ani uvedením konkrétních spisových značek, ani uvedením právních závěrů judikatury bez citace konkrétních rozhodnutí (i takové vymezení přípustnosti by obstálo, a to ve světle judikatury Ústavního soudu, konkrétně nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14). U páté otázky týkající se hrazení nákladů řízení a stejně tak i u šesté otázky vztahující se k výpočtu náhrady za nevydané příze pak dovolatel neuvedl žádnou argumentaci, která by se vztahovala k tomu, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
U druhé otázky týkající se účinků splnění závazku s vadami dovolatel namítal, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2010, sp. zn. 33 Cdo 1508/2008. Citovaný rozsudek ovšem nelze na řešenou věc vztáhnout, neboť se v něm Nejvyšší soud zabýval vztahem práva na náhradu škody a nároků z odpovědnosti za vady. Odvolací soud se tedy nemohl od dovolatelem citovaného rozsudku odchýlit, neboť tento rozsudek řešil skutkově i právně odlišný případ. Ani druhá otázka dovolatele proto není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť odvolací soud se neodchýlil od judikatury, na kterou dovolatel poukazoval.
Třetí otázku dovolatel formuloval jako v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou. Tato otázka se týkala proporcionality plnění, k němuž se žalovaný 7) zavázal v dohodě o narovnání, ve vztahu k rozsahu údajného nesplnění závazků žalovaným 7). Tato otázka ovšem nemůže založit přípustnost dovolání, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu na jejím řešení nespočívá. Odvolací soud se touto otázkou vůbec nezabýval, své rozhodnutí totiž postavil na hodnocení platnosti dohody o narovnání vzhledem ke sjednané odkládací podmínce, dále na právním hodnocení splnění dohody o narovnání a nakonec na právním posouzení, zda je bezdůvodné obohacení zdanitelným plněním. Odvolací soud ovšem otázku proporcionality rozsahu plnění žalovaného 7) dle dohody o narovnání neřešil. K tomu viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013, podle jehož závěru dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti formuluje otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.
Jestliže dovolatel dále namítal, že soudy nezohlednily jeho argumentaci k posledně uvedené otázce, jedná se o námitku vad řízení, která není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť dovolací soud v souladu s §242 odst. 3 o. s. ř. přihlíží k vadám řízení pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Ze stejného důvodu přípustnost dovolání nezaloží ani další námitky vad řízení vznesené dovolatelem (tvrzená nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí a jeho nedostatečné odůvodnění).
Z výše uvedeného vyplývá, že žádná z otázek formulovaných v dovolání není způsobilá založit přípustnost dovolání, Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného 7) podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 11. 2018
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu