ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.4105.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 4105/2018-247
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně ČEZ Distribuce, a.s., se sídlem v Děčíně – Děčín IV-Podmokly, Teplická 874/8, PSČ 405 02, IČO 24729035, zastoupené doc. JUDr. Mgr. Janou Tlapák Navrátilovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem v Praze 8, Prvního pluku 206/7, PSČ 186 00, proti žalovanému P. Ď., se sídlem XY, IČO XY, zastoupenému JUDr. Karlem Brücklerem, advokátem, se sídlem v Praze 5, U Hrušky 63/8, PSČ 150 00, o zaplacení částky 7 273 448 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 61 Cm 2/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. května 2018, č. j. 4 Cmo 193/2017-213, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 15 682 Kč do tří dnů od právní moci tohoto unesení k rukám doc. JUDr. Mgr. Jany Tlapák Navrátilové, Ph.D., advokátky, se sídlem v Praze 8, Prvního Pluku 206/7, PSČ 186 00.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 20. dubna 2017, č. j. 61 Cm 2/2011-172, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 1 082 024 Kč s úrokem z prodlení ve stanovené výši (výrok pod bodem I), zamítl žalobu na zaplacení částky 6 191 424 Kč se stanoveným úrokem z prodlení (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III).
Vrchní soud v Praze k odvolání obou účastníků řízení rozsudkem ze dne 30. května 2018, č. j. 4 Cmo 193/2017-213, zastavil řízení o odvolání žalobkyně proti výroku pod bodem II rozsudku soudu prvního stupně (výrok pod bodem I), rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I a III potvrdil (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolání považuje za důvodné, protože napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. Co se týče roviny procesní, vytýká dovolatel soudům obou stupňů, že mu neumožnily provést důkaz výslechem soudního znalce a spolehly se jen na písemný posudek, že nebyli vyslechnuti jím navrhovaní svědci, nebyl ustanoven soudní znalec a byl použit znalecký posudek o výši neoprávněných odběrů elektrické energie provedený v rámci trestního řízení. V rovině hmotněprávní je podle názoru dovolatele nutno vyřešit otázku, jakým způsobem je možno zjistit dobu trvání neoprávněného odběru elektřiny, a v kterých případech je na místě dobu trvání neoprávněného odběru posuzovat podle posledního pravidelného odběru. Dovolatel navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje a v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá.
Dovolání žalovaného není přípustné.
Podle dovolatele se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (od dovolatelem citovaného rozsudku ze dne 23. listopadu 2011, sp. zn. 32 Cdo 4165/2010, rozsudku ze dne 15. listopadu 2017, sp. zn. 32 Cdo 5003/2015, nebo rozsudku ze dne 2., dubna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1599/99). Dovolatel napadl postup soudů obou stupňů, které neprovedly dovolatelem navržený důkaz novým znaleckým posudkem, kterým by byla znovu zjištěna předpokládaná spotřeba elektřiny v době neoprávněného odběru. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, jehož skutkové závěry odvolací soud akceptoval, se nedopustil pochybení při aplikaci a výkladu §127 o. s. ř., jak namítá dovolatel. Předmětné skutečnosti ohledně výše škody způsobené žalovaným žalobkyni neoprávněným odběrem elektrické energie byly v řízení dostatečně zjištěny a prokázány znalcem Liborem Máchou v jeho znaleckém posudku, který byl vypracován v rámci šetření neoprávněného odběru Policií ČR, z něhož vycházel soud prvního stupně i soud odvolací. Oba soudy tento svůj postup i závěr náležitě odůvodnily. Stejně tak postupovaly oba soudy v případě provedení důkazů, které žalovaný navrhoval – výslech znalce Libora Máchy, výslech řady dalších svědků navržených žalovaným k prokázání toho, zda docházelo k neoprávněnému odběru. Ohledně procesněprávní otázky povinnosti soudů rozhodnout o důkazních návrzích účastníků řízení je třeba vycházet z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, podle níž je povinností soudu rozhodnout o důkazních návrzích účastníků řízení a v případě, že jim nevyhoví, vyložit v odůvodnění svého rozhodnutí, proč navržené důkazy neprovedl (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30. května 2006, sp. zn. I. ÚS 116/05, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2013, sp. zn. 21 Cdo 2363/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. srpna 2016, sp. zn. 22 Cdo 2701/2016, či jeho rozhodnutí ze dne 14. července 2010, sp. zn. 28 Cdo 2100/2010). V nyní posuzované věci soud prvního stupně, jehož skutkové závěry odvolací soud převzal, řádně zdůvodnil, proč neprovedl některé důkazy navržené dovolatelem. Přitom se nikterak neodchýlil od dovolatelem citované judikatury dovolacího soudu, ani jiné jeho judikatury. První dovolatelem formulovaná otázka proto není způsobilá založit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud navíc připomíná, že je vázán skutkovým stavem tak, jak jej zjistily soudy obou stupňů, což vyplývá nejen ze samotné povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku, ale také ze samotného znění §241a odst. 1 o. s. ř., podle kterého je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Nejvyšší soud tak není při zkoumání přípustnosti podle §237 o. s. ř. oprávněn zabývat se jinými než právními otázkami. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. července 2015, sp. zn. 23 Cdo 2166/2015). Konečně je nutno v této souvislosti připomenout, že pokud dovolatel hodnotí neprovedení jím navržených důkazů jako vady řízení, které mohly vést k nesprávnému rozhodnutí ve věci, s účinností od 1. ledna 2013 nejsou způsobilým dovolacím důvodem ani vady řízení (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.) a dovolací soud k nim přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.); procesní vady samotné však přípustnost dovolání založit rovněž nemohou.
V rovině hmotněprávní žalovaný namítal nezbytnost řešení otázky, jakým způsobem je nutno zjistit dobu trvání neoprávněného odběru elektrické energie, a v kterých případech je na místě dobu trvání neoprávněného odběru posuzovat podle posledního pravidelného odběru. Tato otázka rovněž přípustnost dovolání založit nemůže, neboť předpokládá, že nebyla zjištěna doba trvání neoprávněného odběru. Odvolací soud však vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, podle něhož žalovaný neoprávněně odebíral elektřinu od roku 2003.
Dovolací soud je, jak shora uvedeno, vázán skutkovým stavem tak, jak jej zjistily soudy obou stupňů, což vyplývá nejen ze samotné povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku, ale také ze samotného znění §241a odst. 1 o. s. ř., podle kterého je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Nejvyšší soud tak není při zkoumání přípustnosti podle §237 o. s. ř. oprávněn zabývat se jinými než právními otázkami. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn.
29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. července 2015, sp. zn. 23 Cdo 2166/2015).
Pokud se týká dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení, dovolatel v této části neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Tento nedostatek již nelze odstranit, poněvadž lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 věta první o. s. ř.) již uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání v pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v daném rozsahu posoudit přípustnost dovolání.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 věty první, o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3, věty druhé, o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. 11. 2018
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu