ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.4216.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 4216/2018-135
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce M. H. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Petrem Vodehnalem, advokátem se sídlem Viktora Huga 377/4, 150 00 Praha 5, proti žalované Fio banka, a.s. , se sídlem V Celnici 1028/10, 117 21 Praha 1, IČ 61858374, o návrhu na vyloučení rozhodce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 30 C 45/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2018, č. j. 23 Co 155/2018-108, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 25. 7. 2018, č. j. 23 Co 155/2018-108, výrokem I. potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 (soudu prvního stupně) ze dne 27. 2. 2018, č. j. 30 C 45/2016-84, kterým byla zamítnuta žaloba o vyloučení JUDr. Jaroslava Tvrdíka z důvodu podjatosti z projednávání sporu mezi žalobcem a žalovanou o uhrazení částky ve výši 38 324 475,40 Kč, sp. zn. R17FB/XY/2016, a jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) dospěl k závěru, že dovolání žalobce není podle §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) přípustné, neboť dovolatelem předestřená právní otázka, kterou považuje za otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešenou, tj. - zda je podle §8 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, v platném znění (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“) namístě dovodit pochybnost o nepodjatosti rozhodce, který po sjednání rozhodčí doložky působil jako likvidátor účastníka sjednané rozhodčí doložky a budoucího účastníka rozhodčího řízení, resp. jeho právního předchůdce - je založena na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu. Otázka předestřená dovolatelem je založena na možnosti existence pochybností o podjatosti rozhodce, zatímco odvolací soud shodně se soudem prvního stupně založil své právní posouzení o nepodjatosti rozhodce JUDr. Jaroslava Tvrdíka na skutkových zjištěních, z nichž se jakákoliv pochybnost o podjatosti rozhodce nepodává. Uvedený závěr učinil odvolací soud na základě zjištění, že JUDr. Jaroslav Tvrdík byl uveden pouze jako rozhodce v rozhodčí doložce sjednané ve smlouvě o úvěru ze dne 17. 12. 2009, uzavřené mezi žalobcem a Fio, družstevní záložnou, tedy nikoliv mezi žalobcem a žalovanou, že JUDr. Jaroslav Tvrdík byl jmenován likvidátorem Fio, družstevní záložny usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2010, a to na návrh České národní banky, nikoliv na základě návrhu předchůdkyně žalované, jak tvrdí žalobce, a to až poté, co ke dni 31. 8. 2010 došlo smlouvou o prodeji podniku k převodu Fio, družstevní záložny na žalovanou, včetně převodu práv a povinností vyplývajících z uvedené úvěrové smlouvy ze dne 17. 12. 2009; rozhodce JUDr. Jaroslav Tvrdík se stal likvidátorem pouze zbytkového subjektu Fio, družstevní záložny v likvidaci. Odvolací soud nedovodil žádnou pochybnost o podjatosti uvedeného rozhodce ani ze skutečnosti, že JUDr. Jaroslav Tvrdík rozhoduje opakovaně spory žalované zhruba ve třech případech ročně, kdy za tuto činnost neobdržel žádnou odměnu a jedná se o u něj o činnost okrajovou mimo jeho hlavní předmět podnikání. Odvolací soud tedy nezjistil, že by mezi JUDr. Jaroslavem Tvrdíkem a žalovanou existoval kvalifikovaný poměr, předpokládaný ustanovením §8 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení, který měl podle žalobce existovat, a to ani s ohledem na společné působení JUDr. Jaroslava Tvrdíka a P. M. v dozorčí radě určité obchodní společnosti a s ohledem na majetkový podíl P. M. a jeho členství v orgánech žalované. Odvolací soud proto na základě těchto skutkových zjištění, z nichž nedovodil žádnou pochybnost o podjatosti rozhodce JUDr. Jaroslava Tvrdíka, uzavřel, že v daném případě neexistuje žádný relevantní důvod pro vyloučení rozhodce, jak správně dovodil soud prvního stupně. Jestliže oba soudy neshledaly žádnou pochybnost o podjatosti rozhodce, pak tedy nemůže být relevantní právní otázka, pro jejíž řešení by mělo být dovolání přípustné, je-li založena na zpochybnění skutkového stavu věci, resp. na polemice se skutkovým stavem věci. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit právní otázka, která je založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu a na kritice hodnocení důkazů. Nejvyšší soud se k nutnosti vymezení relevantní právní otázky, jakožto obsahové náležitosti dovolání, již vícekrát vyjádřil ve své rozhodovací praxi, např. i v usnesení ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013, kdy judikoval, že pokud dovolatel v dovolání neuvede otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci, je dovolání nepřípustné.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce není podle §237 o. s. ř. přípustné, a nemohl tedy učinit jiný závěr, než včas podané dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 12. 2018
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu