ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.4430.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 4430/2017-473
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce V. H., se sídlem ve Vroutku, zastoupeného Mgr. Janem Křivánkem, advokátem, se sídlem v Plzni, Kyjevská 1228/77, PSČ 326 00, proti žalované JATUR s.r.o., se sídlem v Kadani, Prunéřov 249, PSČ 432 01, IČO 25427768, zastoupené Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem, se sídlem v Chomutově, Kadaňská 3550/39, PSČ 430 03, o zaplacení částky 1 525 203,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 19 Cm 19/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. dubna 2017, č. j. 1 Cmo 154/2016-440, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12 826 Kč do tří dnů od právní moci tohoto unesení k rukám Mgr. Jana Křivánka, advokáta, se sídlem v Plzni, Kyjevská 1228/77, PSČ 326 00.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem v pořadí třetím rozsudkem ze dne 2. května 2016, č. j. 19 Cm 19/2006-399, zastavil řízení do částky 162 439,80 Kč (výrok pod bodem I), uložil žalované zaplatit žalobci částku 500 000 Kč s 9,5% úrokem z prodlení od 29. září 2005 do zaplacení (výrok pod bodem II), zamítl žalobu co do částky 862 763,50 Kč s 9,5% úrokem z prodlení od 29. září 2005 do zaplacení (výrok pod bodem III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body IV, V a VI).
K odvolání obou účastníků řízení Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. dubna 2017, č. j. 1 Cmo 154/2016-440, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body II a III potvrdil (výrok pod bodem I), změnil ho ve výrocích pod body IV a V týkajících se náhrady nákladů řízení vůči České republice (výroky pod body II, III), rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok pod bodem IV) a konstatoval, že výrok pod bodem I rozsudku soudu prvního stupně zůstal nedotčen (výrok pod bodem V).
Odvolací soud shledal skutkové závěry soudu prvního stupně jako úplné a přesné, odkázal na ně a ztotožnil se i s právními závěry soudu prvního stupně.
Žalobce se v této věci domáhal na žalované zaplacení ceny prací, které provedl na stavbě rodinného domu, jehož zhotovitelkou byla žalovaná, když stavbu prováděla pro objednatelku Z. Č. Předmětem sporu je úhrada ceny tesařských konstrukcí ve výši 423 671,98 Kč, klempířských konstrukcí ve výši 116 327,45 Kč, tvrdé krytiny ve výši 483 445,70 Kč a ceny oken, střešních oken a vnějších rolet ve výši 431 919,60 Kč. Smluvní vztah mezi žalobcem a žalovanou nebyl v řízení prokázán, a proto byl uplatněný nárok posuzován jako nárok z bezdůvodného obohacení. Soud prvního stupně zkoumal, zda žalovaná obdržela od objednatelky úhradu za práce provedené žalobcem a dospěl k závěru, že objednatelka postupně zaplatila žalované v souvislosti se stavbou celkem 4 152 142 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná neuchovala relevantní podklady k rozsahu stavebních prací, vycházel soud prvního stupně a taktéž soud odvolací ze znaleckého posudku znalce Stanislava Chmelaře (objednaného Z. Č.) a znaleckého posudku Ing. Šárky Draxlové a jeho doplňku (zadaného soudem prvního stupně), v nichž znalci stanovili obvyklou cenu stavby v daném místě a čase k datu odchodu žalované ze stavby v rozmezí 3 496 093,08 – 4 013 194 Kč, dále ze svědeckých výpovědí P. A. (partnera Z. Č.), J. D. (stavbyvedoucího žalované), jakož i poddodavatelů žalobce – svědků Š., S. a B. a listin (předběžné kalkulace prostavěnosti k 18. srpnu 2005, korespondence účastníků a dalších). Odvolací soud potvrdil správnost skutkového závěru soudu prvního stupně, že žalobce pro žalovanou práce, jejichž cena má být uhrazena, provedl, a investorka v rámci svých úhrad žalované hradila i práce provedené žalobcem. Cenu těchto prací stanovil soud prvního stupně postupem podle §136 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) na částku 500 000 Kč s ohledem na to, že nelze na podkladě dostupných listin stanovit výši nákladů na rozestavěnou stavbu. S odkazem na provedené důkazy shledal soud prvního stupně cenu prací provedených žalobcem ve prospěch žalované v souvislosti s předmětnou stavbou u tří položek – ceny difuzní folie ve výši 23 010 Kč, ceny klempířských prací ve výši 116 327,46 Kč a ceny tesařských konstrukcí ve výši 360 662,55 Kč. Odvolací soud tato zjištění soudu prvního stupně akceptoval, stejně jako jeho úvahy při aplikaci ustanovení §136 o. s. ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř. Dovolací důvod spatřuje v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka má za to, že se dovolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se určení výše nároku z bezdůvodného obohacení postupem podle §136 o. s. ř., a to konkrétně od jeho rozsudku ze dne 7. října 2015, sp. zn. 23 Cdo 1900/2015, rozsudku ze dne 23. června 2009, sp. zn. 30 Cdo 5252/2007, rozsudku ze dne 9. června 2009, sp. zn. 28 Cdo 1404/2009, rozsudku ze dne 26. května 2011, sp. zn. 28 Cdo 4549/2010, rozsudku ze dne 26. června 2012, sp. zn. 23 Cdo 1069/2011, rozsudku ze dne 28. ledna 2009, sp. zn. 33 Odo 1154/2006, a rozsudku ze dne 4. září 2000, sp. zn. 30 Cdo 1994/99. Dovolací soud se podle těchto rozhodnutí ustálil na právním názoru, že pro určení výše nároku postupem podle §136 o. s. ř. musí soud s jistotou prokázat rozsah nároku. Dovolatelka nesouhlasí s vymezením nároku na bezdůvodné obohacení odkazem na výpověď A., opomenuty zůstaly podle jejího názoru závěry dopodrobna zpracovaného znaleckého posudku Ing. Šárky Draxlové a jeho dodatku. Pokud žalobce neprokázal rozsah své činnosti na stavbě, nemělo dojít ani k ocenění bezdůvodného obohacení znaleckým posudkem.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žaloba se zamítá, nebo zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se závěry odvolacího soudu a navrhl zamítnutí dovolání. Postup odvolacího soudu podle §136 o. s. ř. je podle žalobce v souladu s judikaturou dovolacího soudu, když v řízení byl s jistotou prokázán základ žalobcem uplatňovaného nároku a výsledky provedeného dokazování byly zohledněny v rámci úvah soudu o výši uplatňovaného nároku.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalované rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále rovněž jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. prosince 2013 (článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelka ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu v části, ve které odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II; výrokem odvolacího soudu o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I a výroky o náhradě nákladů řízení se dovolací soud proto nezabýval.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje a v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá.
Tomuto požadavku dovolatelka vyhověla, odvolací soud se měl podle jejího názoru odchýlit od sedmi rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž byla posuzována aplikace §136 o. s. ř. při určení výše uplatněného nároku. Podle tohoto ustanovení lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy.
Zákon má v tomto ustanovení na mysli situace, kdy je nárok prokázán co do svého právního základu a obtíže skutkových zjištění či úplná nemožnost těchto zjištění jsou spojeny jen s výší uplatněného nároku. Jde tedy o posouzení skutkové. Určení výše nároku není záležitostí volné úvahy nepodléhající hodnocení. Základem úvahy podle §136 o. s. ř. je zjištění takových skutečností, které soudu umožní založit úvahu na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 940 s.).
Rovněž tak Nejvyšší soud ve své judikatuře zdůrazňuje, že úvaha, podle níž soud podle ustanovení §136 o. s. ř. určuje výši nároku tam, kde ji lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo ji nelze zjistit vůbec, není volnou úvahou a že při určení výše nároku jsou podkladem pro úvahu soudu skutečnosti, které vycházejí ze souvislostí posuzovaného případu a umožňují učinit určité kvantitativní závěry o výši uplatněného nároku (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2012, sp. zn. 23 Cdo 4127/2010, rozsudek ze dne 2. října 2012, sp. zn. 32 Cdo 1669/2012, nebo usnesení ze dne 18. prosince 2014, sp. zn. 25 Cdo 3799/2014).
Nejvyšší soud neshledal, že by se odvolací soud při použití citovaného ustanovení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podmínky pro aplikaci §136 o. s. ř. byly v dané věci splněny:
- soud prvního stupně, jehož závěry odvolací soud jako správné potvrdil, vyšel ze skutkového zjištění, že žalobce prováděl pro žalovanou jako zhotovitelku stavby rodinného domu stavební práce, a to klempířské práce, tesařské konstrukce a difuzní folie, co do základu byl tedy nárok žalobce na náhradu za bezdůvodné obohacení vzniklé žalované provedením těchto prací zjištěn,
- soud prvního stupně vysvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí nepoměrné obtíže pro zjišťování výše nároku na celkovou výši bezdůvodné obohacení též s přihlédnutím k tomu, že se znalkyni nepodařilo stanovit výši nákladů na rozestavěnou stavbu, a to pro nedostatek podkladů – stavebního deníku, řádné fakturace žalované, která by odpovídala reálnému postupu prací na stavbě, položkového popisu provedených prací a absenci relevantních podkladů ke stavbě,
- při stanovení vlastního rozsahu konkrétních stavebních prací provedených žalobcem ve prospěch žalované pak soud prvního stupně vzal v úvahu svá skutková zjištění, o něž opřel svou úvahu o určení výše nároku.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované jako nepřípustné podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. ledna 2018
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu