ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.5527.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 5527/2017-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně CIB GROUP, a. s. , se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 823/33, identifikační číslo osoby 27211185, zastoupené JUDr. Janem Veselým, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, Loutkářská 2416/2, proti žalované LLANFAIR CAEREINION CWNI DALIANNOL LTD. , se sídlem Suite 319-3, 1 Royal Exchange Avenue, London EC3V 3LT, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, reg. č. 04115679, zastoupené JUDr. Martinem Salokou, advokátem se sídlem v Košicích, Zvonárska 8, Slovenská republika, zmocněnec pro doručování: R. M., advokát se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, o určení neexistence zástavních práv, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 20 C 280/2017, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 7. 2017, č. j. 47 Co 83/2017-966, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 5. 1. 2017, č. j. 20 C 193/2015-810, zamítl žalobu s návrhem, aby soud určil, ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou č. 2 (tj. nynější žalovaná LLANFAIR CAEREINION CWNI DALIANNOL LTD. – dále též „žalovaná č. 2“), že zástavní právo smluvní ve výroku blíže specifikované neexistuje (není) a ve výroku uvedené nemovitosti nejsou tímto zástavním právem zatíženy (bod I. výroku). Dále zamítl též žalobu s návrhem, aby soud určil, ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou č. 2, že zástavní právo smluvní ve výroku blíže specifikované neexistuje (není) a ve výroku uvedené nemovitosti nejsou tímto zástavním právem zatíženy (bod II. výroku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovanou č. 2 (bod III. výroku).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací usnesením ze dne 3. 7. 2017, č. j. 47 Co 83/2017-966, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Okresní soud v Hradci Králové následně usnesením ze dne 5. 9. 2017, č. j. 20 C 193/2015-986, rozhodl o tom, že věc žalobkyně proti žalované č. 2 o určení neexistence zástavních práv se vylučuje k samostatnému řízení, nyní u Okresního soudu v Hradci Králové vedenému pod sp. zn. 20 C 280/2017.
Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 7. 2017, č. j. 47 Co 83/2017-966, podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od v dovolání citovaných rozhodnutí, případně které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Jde o následující otázky:
1) „Zda pravomocný určovací rozsudek (případně jiné, na jeho roveň postavené pravomocné rozhodnutí, například pravomocný rozhodčí nález), vydaný v řízení vedeném mezi postupitelem a postupníkem, o tom, který z nich je věřitelem pohledávky, je závazným pro případné soudní spory s dlužníkem ohledně téže pohledávky resp. jejího zajištění, ať již by se jednalo například o závaznost ve smyslu ust. §159a o. s. ř. či faktickou závaznost ve smyslu nepřípustnosti námitky neplatnosti postoupení ze strany dlužníka.“
2) „Zda náleží dlužníkovi právo namítat v soudním řízení s postupitelem a/nebo postupníkem neplatnost postoupení pohledávky poté, kdy mu bylo postoupení pohledávky prokázáno pravomocným určovacím rozsudkem (případně jiným, na jeho roveň postaveným pravomocným rozhodnutím, například pravomocným rozhodčím nálezem), vydaným v řízení vedeném mezi postupitelem a postupníkem, o tom, který z nich je věřitelem této pohledávky.“
3) „Zda lze otázku platnosti postoupení pohledávky – byť jako otázku předběžnou – vůbec řešit v soudním řízení za účasti toliko postupníka a dlužníka (tedy bez účasti postupitele), a to jak obecně, tak ve specifické situaci, kdy o platnosti postoupení pohledávky bylo navíc již v minulosti pravomocně rozhodnuto určovacím rozsudkem (případně jiným, na jeho roveň postaveným pravomocným rozhodnutím, například pravomocným rozhodčím nálezem), vydaným v řízení vedeném mezi postupitelem a postupníkem, o tom, který z nich je věřitelem této pohledávky.“
4) „Zda lze řízení o určení neexistence zástavního práva a nezatížení nemovitostí tímto zástavním právem vést a rozhodnout samostatně ,ve vztahu vůči zástavnímu dlužníkovi a postupiteli‘ a samostatně ,ve vztahu vůči zástavnímu dlužníkovi a postupníkovi‘, jaké jsou případně důsledky takových samostatných a zcela opačných rozhodnutí o neexistenci téhož zástavního práva a nezatížení týchž nemovitostí tímto zástavním právem ,ve vztahu vůči‘ dvěma osobám, které se současně hlásí k zástavním právem zajištěné pohledávce a tedy i k zástavnímu právu, jakož i zda je vůbec dán naléhavý právní zájem žalobce na každém jednotlivém z těchto – ve zcela samostatném soudním řízení projednávaném – určení.“
Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
Žalobkyně se dle obsahu spisu k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka v souvislosti s předloženou otázkou pod bodem 1 ohledně toho, zda pravomocný určovací rozsudek (případně pravomocný rozhodčí nález), vydaný v řízení vedeném mezi postupitelem a postupníkem, o tom, který z nich je věřitelem pohledávky, je závazným pro případné soudní spory s dlužníkem ohledně téže pohledávky resp. jejího zajištění, především namítá, že „jakékoliv pochybnosti o osobě věřitele jsou nadále nemístné, neboť tato otázka byla již pravomocně vyřešena rozhodčím nálezem ve sporu mezi postupitelem a postupníkem a není důvodu (ani možnosti) ji řešit znovu“, a argumentuje rovněž výkladem o vztahu odkladu vykonatelnosti rozhodčího nálezu, žaloby na zrušení rozhodčího nálezu a právní moci.
Nejvyšší soud například ve svém rozhodnutí ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 473/2014, ve vztahu k ustanovení §159a o. s. ř. vyložil, že není-li pravomocný výrok rozsudku subjektivně závazný pro každého, vztahují se účinky právní moci jen na osoby, které byly účastníky řízení, a na osoby, na něž byla zákonem rozšířena závaznost rozsudku. Pro soudy, správní úřady a jiné orgány veřejné moci je výrok pravomocného rozsudku v jiných věcech, než ve kterých se rozhoduje o osobním stavu (statusových věcech), závazný jen potud, pokud posuzují (jako předběžnou otázku) mezi účastníky, popřípadě mezi osobami, na něž byla subjektivní závaznost rozsudku rozšířena, právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím. Ten, kdo nebyl účastníkem řízení (a není jeho právním nástupcem) a ani podle zákona vůči němu není rozhodnutí závazné, může uplatňovat svá práva k věci nebo právu, o nichž bylo rozhodnuto, v jiném řízení, a ani soud, správní úřad nebo jiný orgán veřejné moci při posuzování věci nemohou vůči němu vycházet ze závěru, že a jak o nich bylo v jiném řízení již pravomocně rozhodnuto.
V rozsudku ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 20 Cdo 65/2008, pak obdobně Nejvyšší soud konstatoval, že „z ustanovení §159a odst. 1 o. s. ř. totiž vyplývá, že výrok pravomocného rozsudku (schválený smír má účinky pravomocného rozsudku - §99 odst. 3 o. s. ř.) – je závazný jen pro účastníky řízení, nestanoví-li zákon jinak. Vůči tomu, kdo nebyl účastníkem řízení a u něhož ani zákon nestanoví, že by pro něj bylo pravomocné rozhodnutí soudu závazné, nepůsobí. Taková osoba pak může uplatňovat svá práva bez zřetele k tomu, jak o nich bylo pravomocně rozhodnuto v jiném řízení, a ani soud nemůže vůči ní vycházet ze závěru, že o nich bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1724/2003, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 311/2001)“.
Odvolací soud v dovoláním napadeném rozhodnutí uvedl, že ve smyslu ustanovení §159a odst. 4 o. s. ř., které stanoví, že jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu, jde o stejnou věc tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Rozhodčí nález Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 2. 6. 2014, sp. zn. Rsp 286/14, vydal jako jediný rozhodce JUDr. Milan Kindl, CSc., ve sporu žalobce TROWMART LIMITED, reg. č. 4115679 (žalovaný č. 2), proti žalovanému WPB Capital, spořitelní družstvo, identifikační číslo osoby 25780450 (žalovaný č. 1), o určení vlastnického práva k pohledávkám. Ve výroku I. rozhodčího nálezu určil, že žalovaný č. 2 je k 10. 5. 2013 vlastníkem mj. pohledávky pod poř. číslem 30 za dlužníkem CIB GROUP, a. s., identifikační číslo osoby 27211185, v nominální výši 30 mil. Kč z úvěrové smlouvy č. 3100003181 včetně jejího příslušenství a veškerých práv s ní spojených, zejména v podobě zástavních práv k nemovitým a movitým věcem, ať již je jejich povaha hmotná či nehmotná, a jiných zajišťovacích práv, ať již mají věcněprávní či jinou podobu, přičemž u dlužníka CIB GROUP, a. s., jsou specifikovány nemovitosti zajišťující pohledávky, u nichž se CIB GROUP, a. s., jako žalobkyně v souzené věci domáhá určení neexistence zástavních práv.
Odvolací soud přitom své rozhodnutí, kterým zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení, založil na tom, že nemá žádných pochyb o tom, že v této věci nejde o stejnou věc jako tu, o které bylo rozhodnuto rozhodčím nálezem (nejde o týž nárok, o stejný předmět řízení ani o stejné účastníky). Tudíž se žalobkyně žalobou v této věci domáhá projednání nároku nikoliv v rozporu s §159a o. s. ř. a okresní soud při projednání této věci není vázán právním názorem rozhodce na platnost postoupení pohledávek plynoucím z odůvodnění rozhodčího nálezu. Tento závěr Nejvyšší soud za rozporný s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu neshledal.
Co se dalších námitek uvedených v dovolání týče, dovolatelka přehlíží, že na jejich řešení rozhodnutí odvolacího soudu založeno není, když, jak již výše uvedeno, pro rozhodnutí odvolacího soudu byl určující závěr, že v této věci nejde o stejnou věc jako tu, o které bylo rozhodnuto rozhodčím nálezem (nejde o týž nárok, o stejný předmět řízení ani o stejné účastníky), tudíž se žalobkyně žalobou v této věci domáhá projednání nároku nikoliv v rozporu s §159a o. s. ř. a okresní soud při projednání této věci není vázán právním názorem rozhodce na platnost postoupení pohledávek plynoucím z odůvodnění rozhodčího nálezu. Dle rozhodovací praxe dovolacího soudu přitom není dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013). Přípustnost dovolání tak rovněž nezakládají ani otázky dovolatelky pod body 2 a 3 týkající se platnosti postoupení pohledávky. U otázky pod bodem 4, kdy dovolatelka namítá porušení ustanovení o nerozlučném procesním společenství, navíc sama v této souvislosti uvádí, že zpochybňuje rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 20. 11. 2015, č. j. 20 C 193/2015-217, a těmito svými námitkami tedy ani nesměřuje do dovoláním napadeného rozhodnutí. Odkazy dovolatelky na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu v této souvislosti učiněné pak přípustnost dovolání rovněž založit nemohou.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (§243b ve spojení s §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 1. 2018
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu