ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.5537.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 5537/2017-162
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně ČESKÝ A MORAVSKÝ VADNÝ BETON s.r.o. , se sídlem Praha 1 - Nové Město, V celnici 1031/4, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 05488711, zastoupené Mgr. Lenkou Heřmánkovou, advokátkou se sídlem Praha 7, Jankovcova 1518/2, proti žalované Českomoravský beton, a.s. , se sídlem Beroun-Město 660, PSČ 266 01, identifikační číslo osoby 49551272, o zaplacení 22 362 442,92 Kč s příslušenstvím, ohledně osvobození od soudních poplatků, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 13 C 7/2016, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2017, č. j. 21 Co 305/2017-140, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 31. 7. 2017, č. j. 21 Co 305/2017-140, potvrdil usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 12. 6. 2017, č. j. 13 C 7/2016-121, jímž nebylo žalobkyni přiznáno osvobození od soudního poplatku.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) se ztotožnil se závěrem Okresního soudu v Kladně (dále jen „soud prvního stupně“), že žalobkyně neprokázala, že by u ní byly dány předpoklady pro osvobození od soudního poplatku.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž oponuje závěru odvolacího soudu, že ze strany žalobkyně se jedná o obcházení zákona za účelem získání neoprávněné výhody. Nesouhlasí se zjištěním odvolacího soudu, že společnost, která byla zapsána do obchodního rejstříku dne 19. 10. 2016, nevyvinula za téměř jeden rok žádnou činnost, kromě uzavření smlouvy o postoupení pohledávek, a to pouhý den po zápisu společnosti do obchodního rejstříku, a posléze další smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 4. 2017. Domnívá se, že odvolací soud mohl pod vlivem samotného názvu žalobkyně podlehnout dojmu, že společnost vznikla pouze za účelem podání žaloby na vymožení jí postoupených pohledávek. Má za to, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení a že při řešení otázky nepřiznání osvobození od soudního poplatku se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když nevycházel ze zásady, že objektivní nedostatek finančních prostředků žalobkyně a neexistence majetku ve vlastnictví žalobkyně, který by mohl být zpeněžen za účelem úhrady soudního poplatku, žalobkyni brání přístupu k soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2634/2013), a to za situace, kdy žalobkyně nevlastní žádný majetek a finanční prostředky vlastní pouze v minimální výši. Dovolatelka namítá, že odvolací soud se odchýlil i od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, v němž Nejvyšší soud judikoval, že při splnění ostatních předpokladů pro přiznání plného nebo částečného osvobození od soudního poplatku nelze právnické osobě – podnikateli takové osvobození odepřít jen proto, že její objektivní neschopnost k úhradě soudního poplatku je důsledkem její podnikatelské činnosti.
Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací podle §10a o. s. ř., po zjištění, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným subjektem - účastníkem řízení, který je řádně zastoupen advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), posuzoval přípustnost podaného dovolání.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Uvádí-li žalobkyně, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2634/2013, a ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013), nerespektoval-li, že účastníku nesmí být jen pro jeho nepříznivou majetkovou situaci znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo u soudu a naplnit své právo na právní pomoc v občanském soudním řízení, dovolatelka ve skutečnosti zakládá přípustnost dovolání na kritice skutkového závěru odvolacího soudu a kritice hodnocení důkazů odvolacím soudem. Nejvyšší soud rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s judikaturou Nejvyššího soudu neshledal, jestliže ze skutkových zjištění odvolacího soudu, která dovolatelka napadá, ale která nemohou podléhat dovolacím přezkumu, se podává, že dovolatelka nesplňuje předpoklady pro osvobození od soudního poplatku. Dovolatelka ve svých námitkách ke skutkovému stavu věci pomíjí skutečnost, že odvolací soud založil své rozhodnutí na skutkovém závěru, že žalobkyně k žádosti o osvobození od soudního poplatku nepředložila úplnou účetní evidenci, chybí účetní deník, v předložené rozvaze majetku žalobkyně není zachycen ani nákup postoupené (nyní žalované) pohledávky, a že žalobkyně ani netvrdila, že by po založení společnosti vyvíjela nějakou činnost, kromě uzavření smluv o postoupení pohledávek, a že by se pokusila jakýmkoli mimosoudním způsobem postoupené pohledávky vymoci, byť si musela být vědoma, že bude-li nucena pohledávky vymáhat soudní cestou, bude muset zaplatit příslušný soudní poplatek.
Nejvyšší soud proto s ohledem na výše uvedené uzavřel, že dovolání žalobkyně není podle §237 o. s. ř. přípustné a dovolání podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. odmítl.
Dovolatelka v dovolání zároveň navrhla odklad právní moci dovoláním napadaného usnesení odvolacího soudu. Nejvyšší soud je nucen upozornit na nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, v němž byl přijat závěr, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti (právní moci) dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na výše uvedené se proto Nejvyšší soud návrhem žalované na odklad právní moci dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu nezabýval.
O nákladech řízení nebylo rozhodováno, neboť ve smyslu §151 odst. 1 o. s. ř. nebylo přezkoumáváno konečné rozhodnutí ve věci samé.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. ledna 2018
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu