ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.5656.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 5656/2017-203
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Glamour Hair Products CZ, a.s. , sídlem v Praze 5- Stodůlkách, K Hájům 4/1068, PSČ 155 00, IČO 16193407, zastoupené Mgr. Petrem Pytlíkem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Thámova 181/20, PSČ 186 00, proti žalovanému R. G., nar. XY, se sídlem XY, IČO XY, zastoupenému JUDr. Mgr. Helenou Hutirovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 792/40, PSČ 110 00, o zaplacení částky 200 355 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 Cm 52/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 3. 2017, č. j. 4 Cmo 155/2016-163, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 5. 2016, č. j. 5 Cm 52/2013-139, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 200 355 Kč s úrokem z prodlení od 2. února 2012 do zaplacení ve výši 7,75 % ročně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 3. 2017, č. j. 4 Cmo 155/2016-163, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřoval v naplnění podmínek §237 o. s. ř., neboť je názoru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle žalovaného napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když nebylo dostatečně prokázáno, kdo převzal zboží dle předmětných předávacích protokolů, zda v případě svědkyně M. nešlo o exces, ze kterého je sama vázána, a současně že z okolností případu plyne, že byl překročen rozsah jednatelského oprávnění pracovnice žalovaného ve smyslu ustálené judikaturní praxe.
Žalobkyně se k dovolání žalovaného nevyjádřila.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou zastoupenou advokátem, posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 6 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolání žalovaného není přípustné.
Namítal-li žalovaný, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně rozhodnutí ze dne 14. 3. 2002, sp. zn. 29 Cdo 2074/2000, při aplikaci ustanovení §15 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, (dále jen „obch. zák.“), nelze mu dát za pravdu.
Odvolací soud vycházel ze stejných východisek, která jsou obsažena v dovolatelem odkazovaném rozhodnutí, a sice, že jednatelské oprávnění vyplývající z ustanovení §15 obch. zák. je založeno na pověření určitou činností při provozu podniku a na obvyklosti právních úkonů, k nimž při této činnosti dochází, přičemž jejich obvyklost je třeba posuzovat objektivně, nezávisle na jejich případném vymezení ve vnitropodnikových normách. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že zaměstnankyně žalovaného pověřená činností kadeřnice byla oprávněna převzít kadeřnické vybavení (krytky zad, sedáky a nástěnnou obsluhu), neodchýlil se od výše uvedených závěrů.
Namítal-li žalovaný, že nebylo dostatečně prokázáno, kdo převzal zboží podle předmětných předávacích protokolů, že nebyla prokázána pravost podpisů, ani to, že i přes překročení předmětu podnikání bylo převzetí zboží realizováno v souvislosti s provozováním jeho podniku, ani že dopravce byl v dobré víře, že o překročení jednatelského oprávnění zaměstnankyně žalované nejde, směřoval své námitky do zjištění skutkového stavu, které nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Pokud v této souvislosti dovolatel odkazoval na judikaturu Nejvyššího soudu a předestíral vlastní úvahy o odlišném právním posouzení, představují tyto námitky pouhou polemiku se závěry soudu, nikoli způsobilé vymezení přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud již opakovaně vyložil, že samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím „skutkového“ dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2012), který od 1. ledna 2013 (způsobilým) dovolacím důvodem není. Tím, že žalovaný namítal nedostatečné prokázání konkrétních skutečností, namítal procesní vadu spočívající v domnělém nesprávném postupu soudu. Tato námitka není způsobilá založit přípustnost dovolání. Dovolací soud by k ní mohl za určitých podmínek přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné. Samotná tvrzená vada řízení však přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. vyvolat nemůže. Navíc námitka, že nebyla prokázána dobrá víra dopravce, že nejde o překročení jednatelského oprávnění zaměstnankyně žalovaného, je irelevantní, neboť odvolací soud učinil závěr, že k překročení tohoto jednatelského oprávnění nedošlo.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 11. 2018
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu