ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.5658.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 5658/2017-183
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně JAMTEKO GROUP, a. s. , se sídlem v Praze 10, náměstí Přátelství 1518/4, identifikační číslo osoby 26875829, proti žalovaným 1) A. Č. , D. V., a 2) T. Č. , P., oba zastoupeni JUDr. Josefem Pelechem, Ph.D., advokátem se sídlem v Plzni, Kardinála Berana 1157/32, o zaplacení částky 104.507,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 98 C 74/2013, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2017, č. j. 17 Co 392/2016-154, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 28. 12. 2015, č. j. 98 C 74/2013-130, rozhodl, že žalovaní jsou společně a nerozdílně povinni zaplatit žalobkyni částku 104.507,60 Kč s příslušenstvím zde blíže specifikovaným (bod I. výroku), zamítl žalobu, aby žalovaní byli povinni společně a nerozdílně zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky 104.507,60 Kč od 28. 8. 2012 do zaplacení (bod II. výroku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod III. výroku).
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem v záhlaví uvedeným potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé pod bodem I. (první bod výroku), ve výroku pod bodem III. změnil rozsudek tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (druhý bod výroku), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (třetí bod výroku).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Dovolatel považuje napadený rozsudek za rozporný s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, když rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tímto dovolatel zpochybňuje zjištění odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, o tom, že v souzené věci bylo nepochybně prokázáno, že zhotovitel žalované upozornil na nevhodnost dřevěných schodů, a ti přesto na těchto schodech trvali, a o tom, kdy došlo k odstranění této vady. Dovolatel dále napadá závěr odvolacího soudu o tom, zda vzniklo žalobkyni právo na úhradu ceny díla dle smlouvy o dílo v žalované částce. Dle dovolatele byla cena díla sjednána jako nejvyšší přípustná a podkladem pro výslednou cenu díla byl skutečný objem provedených prací, který musel být odsouhlasen žalovanými. Dovolatel uvádí, že v daném případě některé práce, které mají odpovídat částce 104.507,60 Kč, nebyly provedeny vůbec nebo nebyly provedeny řádně, a tedy nemohly být objektivně ani odsouhlaseny. Navrhuje proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se dle obsahu spisu k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání není přípustné, neboť dovolatel neuplatňuje způsobilý dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Právní úprava dovolacího řízení účinná od 1. 1. 2013 nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Zpochybňuje-li tak dovolatel správnost zjištěného skutkového stavu věci, patrně přehlédl, že ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 nelze hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Dovolací přezkum je podle §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5325/2015, a ze dne 6. 6. 2016, sp. zn. 32 Cdo 171/2016).
Uvedené závěry dopadají i na druhou dovolatelem předkládanou právní otázku ohledně vzniku práva žalobkyně na zaplacení celé ceny díla. Pokud dovolatel namítá, že v projednávané věci některé práce nebyly provedeny vůbec nebo řádně, a proto nemohly být ani odsouhlaseny, přehlíží, že odvolací soud rozhodoval za situace, kdy žalovanými nebylo ani tvrzeno /natož prokázáno/, které konkrétní práce podle nich nebyly řádně provedeny. Přípustnost dovolání proto nemůže založit ani dovolatelem uvedený odkaz na rozhodovací praxi dovolacího soudu, neboť uplatněním jediného přípustného dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014).
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 1. 2018
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu