ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.571.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 571/2018-833
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně AMP, spol. s r. o. , se sídlem v Praze 5, nám. 14. října 2, identifikační číslo osoby 61855278, zastoupené JUDr. Arturem Ostrým, advokátem se sídlem v Praze 5, Arbesovo náměstí 257/7, proti žalované JAKUBISKO FILM, s. r. o. , se sídlem v Praze 4, Nad údolím 113/72, identifikační číslo osoby 47548819, zastoupené Mgr. Vítem Kučerou, advokátem se sídlem v Praze 4, Na květnici 850/20, o zaplacení částky 1.857.020,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 Cm 144/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 10. 2017, č. j. 3 Cmo 254/2016-799, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 19.408,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 6. 2016, č. j. 11 Cm 144/2005-712, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 1.362.020,10 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku), žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 495.000 Kč s příslušenstvím zde specifikovaným, zamítl (bod II. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod III. výroku). Následně doplňujícím usnesením ze dne 29. 6. 2016, č. j. 11 Cm 144/2005-720, rozhodl o náhradě nákladů vzniklých státu podle úspěchu účastníků ve věci (výrok I. a II.).
K odvolání žalobkyně i žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně, ve znění jeho doplňujícího usnesení, ve výrocích pod body I. – III. potvrdil, ve výroku pod bodem I. v tom správném znění, že žalovaná je povinna žalobkyni zaplatit 1.362.020,10 Kč s příslušenstvím zde blíže specifikovaným (první výrok), a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu (proti prvnímu i druhému výroku), podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky hmotného a zejména procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe“. Dovolání považuje za důvodné, neboť napadené rozhodnutí „spočívá na nesprávném právním posouzení věci a nesprávné aplikaci procesněprávních norem ve smyslu ust. §241a o. s. ř.“.
K dovolání žalované se žalobkyně vyjádřila tak, že navrhuje, aby je dovolací soud zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Jelikož žalovaná podala dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i do prvního výroku rozsudku odvolacího soud, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku pod bodem II., jímž byla žaloba v částce 495.000 Kč s příslušenstvím zamítnuta, je nutno konstatovat, že dovolání není v této části přípustné. K podání dovolání je oprávněn (subjektivně legitimován) podle §240 odst. 1 o. s. ř. toliko ten účastník řízení, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala určitá újma odstranitelná rozhodnutím dovolacího soudu [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 28, svazek 3, ročník 1998), v němž (jakož i v dalších svých rozhodnutích – např. rozhodnutí ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014) Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož k podání dovolání je oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost) pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší]. Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalované je v této části subjektivně nepřípustné, bylo-li uvedenou částí prvního výroku odvolacího soudu rozhodnuto ve prospěch žalované.
Nejvyšší soud dále dospěl k závěru, že ani ve zbývající části dovolání není dovolání žalované podle §237 o. s. ř. přípustné.
Namítá-li dovolatelka, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tím, že se nevypořádal se stěžejní odvolací námitkou žalované – konkrétně se má jednat o odvolací důvod spočívající v nesprávných skutkových zjištěních soudu prvního stupně učiněných na základě ve věci pořízených znaleckých posudků – a že je tudíž rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné, neformuluje otázku procesního práva, nýbrž pouze vznáší námitku případné vady řízení. Námitka vady řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem však neodpovídá kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. není ani způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5325/2015). K vadám řízení (i kdyby byly dány) dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Pokud jde o samotné posouzení výše bezdůvodného obohacení, pak dovolatelka žádnou konkrétní otázku dovolacímu soudu nepředkládá.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolatelka v dovolání zároveň navrhla odklad vykonatelnosti dovoláním napadaného rozsudku odvolacího soudu. Nejvyšší soud poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, v němž byl přijat závěr, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na výše uvedené se proto Nejvyšší soud návrhem žalované na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu nezabýval.
Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňují (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 4. 2018
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu