ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.575.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 575/2018-728
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobců a) Bohemians Praha 1905, a.s., se sídlem v Praze 10, Vršovická 1489/31, PSČ 100 00, IČO 27232140 , zastoupené JUDr. Pavlem Fráňou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Sokolovská 5/49, PSČ 186 00, b) Družstvo fanoušků Bohemians se sídlem v Praze 2, U Zvonařky 2536/1E, PSČ 120 00, IČO 27237435, proti žalovaným 1. BOHEMIANS PRAHA se sídlem v Praze – Letňanech, Lovosická 559/32, PSČ 190 00, IČO 63110377, 2. Fotbalový klub Bohemians Praha a.s. se sídlem v Praze 1 - Novém Městě, Politických vězňů 1511/5, PSČ 110 00, IČO 27244903, oběma zastoupeným JUDr. Vladimírem Kubátem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Politických vězňů 1511/5, o ochranu před nekalou soutěží, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 47/2006, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. února 2017, č. j. 3 Cmo 45/2011-663, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze částečným rozsudkem ze dne 29. dubna 2010, č. j. 2 Cm 47/2006-235, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 5. května 2010, č. j. 2 Cm 47/2006-247, a opravného usnesení ze dne 2. ledna 2012, č. j. 2 Cm 47/2006-348, uložil druhému žalovanému zdržet se označování jeho fotbalových družstev ve všech fotbalových soutěžích organizovaných Českomoravským fotbalovým svazem názvem „Bohemians Praha“ i jakýmkoli jiným názvem obsahujícím slovo „Bohemians“, používání označení „Bohemians“ na dresech jeho fotbalových družstev jakož i jakéhokoliv používání označení „Bohemians“ v souvislosti se sportovní činností při provozování fotbalového klubu (I. výrok), prvnímu žalovanému uložil povinnost změnit jeho název tak, aby neobsahoval slovo „Bohemians“ (II. výrok), druhému žalovanému uložil změnit jeho obchodní firmu tak, aby neobsahovala slovo „Bohemians“ (III. výrok), výroky IV a V zamítl žalobu o zaplacení částky 200 000 Kč žalobci b), rozhodl o nákladech řízení mezi žalobcem b) a žalovanými (VI. výrok) a vyslovil, že o nároku žalobce a) ve vztahu k oběma žalovaným a o nákladech řízení mezi nimi bude rozhodnuto v konečném rozsudku (VII. výrok).
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II, III a VI potvrdil, ve výroku I v tom správném znění, že druhý žalovaný je povinen zdržet se označování svých fotbalových družstev ve všech fotbalových soutěžích organizovaných Českomoravským fotbalovým svazem, nyní Fotbalovou asociací ČR, používání označení Bohemians Praha a jakýmkoli jiným názvem obsahujícím slovo Bohemians, používání označení Bohemians na dresech svých fotbalových družstev, jakož i používání označení Bohemians v souvislosti se sportovní činností při provozování fotbalového klubu. Rozhodl zároveň, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba žalovaní dovolání s tím, že je považují za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíce nesprávné právní posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
Žalobkyně navrhla dovolání zamítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem vidí splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, a to nikoli pouhou citací zákonného ustanovení, ale tak, aby zřetelně a jasně vymezil, při řešení které konkrétní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo by měla být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, protože nesprávně právně posoudil aktivní legitimaci žalobce a), jeho právní nástupnictví a též právo přednosti nezapsaného označení. Obsah jejich dovolání je však jen polemikou se závěry odvolacího soudu; dovolatelé nespecifikují žádné rozhodnutí dovolacího soudu, s nímž je podle jejich názoru rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu, z jejich podání neplyne, v čem konkrétně podle jejich názoru spočívá rozdíl mezi rozhodnutím odvolacího soudu a judikaturou Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud přitom již v usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uvedl mimo jiné, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" a v čem se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. (K vymezení přípustnosti dovolání se shodně vyjádřil též Ústavní soud ve stanovisku Pléna ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
Není-li z dovolání zřejmé, od které ustálené rozhodovací praxe se odvolací soud měl ve svém rozhodnutí odchýlit, není řádně (v rozporu s citovaným ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř.) vymezeno, v čem dovolatel vidí splnění předpokladů přípustnosti dovolání; dovolání tudíž trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat. Vzhledem k tomu, že dovolací lhůta již uplynula a vady proto nelze odstranit (§241b odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolací soud dovolání pro tyto vady odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Výrok o nákladech řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. dubna 2018
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu
F