ECLI:CZ:NS:2018:24.CDO.2922.2018.1
sp. zn. 24 Cdo 2922/2018-344
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobců a) J. M. , narozeného XY, bytem XY, b) D. M. , narozeného XY, bytem XY, a c) V. M. , narozeného XY, bytem XY, všech zastoupených JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní č. 222/5, proti žalovaným 1) J. N. , narozené XY, bytem XY, a 2) M. Š. , XY, bytem XY, oběma zastoupeným JUDr. Hanou Koudelovou, advokátkou se sídlem v Hodoníně, Národní třída č. 349/71, o určení, že žalované nejsou dědičkami po I. N., vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 5 C 177/2010, o dovolání žalobců a), b) a c) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. února 2016, č. j. 18 Co 250/2015-289, takto:
I. Dovolání žalobců se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Okresního soudu v Hodoníně dne 22.6.2010 se žalobci domáhali určení, že žalovaná 1) a původně žalovaný 2) M. N. „nejsou dědici po zůstavitelce I. N., nar. XY, posledně bytem XY, zemřelé 2.2.2010“ (dále též jen „zůstavitelka“). Uvedli, že „mají k dispozici doklady vlastnoručně podepsané zůstavitelkou, z nichž je na první pohled zřejmé, že podpis na závěti ze dne 18.12.2009 není vlastnoručním podpisem zůstavitelky“, že „předložená allografní závěť je absolutně neplatná“ a že „jedinými dědici po zůstavitelce jsou tak žalobci“.
Původně žalovaný 2) M. N. v průběhu řízení zemřel, proto usnesením Okresního soudu v Hodoníně ze dne 29.3.2011, č.j. 5 C 177/2010-35, bylo rozhodnuto, že „na místo žalovaného 2) M. N. bude v řízení pokračováno s žalovanou 1) J. N. a M. G.“ (nyní Š.).
Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 25.7.2012, č.j. 5 C 177/2010-130, určil, že žalované 1) a 2) nejsou dědici po zůstavitelce I. N., nar. XY, zemř. dne 2.2.2010, posledně bytem XY; dále rozhodl o povinnosti žalovaných 1) a 2) společně a nerozdílně nahradit náklady řízení. V odůvodnění shrnul provedené dokazování a uzavřel, že „zůstavitelka I. N. spornou závěť vlastnoručně nepodepsala, na sporné závěti ze dne 18.12.2009 jde dle závěrů znaleckého posudku ze dne 5.3.2012 o padělek napodobením a žalovaným tudíž nemůže z této závěti vyplývat žádné dědické právo.“
K odvolání žalovaných 1) a 2) Krajský soud v Brně usnesením ze dne 5.4.2013, č.j. 18 Co 481/2012-179, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Zejména mu vytknul, že „vzhledem k přímému rozporu svědeckých výpovědí svědků závěti s jednoznačným závěrem znaleckého posudku bude nutno nechat vypracovat revizní znalecký posudek ohledně pravosti podpisu zůstavitelky“.
Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 8.4.2015, č.j. 5 C 177/2010-260, určil, že „žalovaná 1) J. N., nar. XY, bytem XY, a M. N., nar. XY, zemř. dne 22.7.2010, posledně bytem XY, nejsou dědici po zůstavitelce I. N., nar. XY, zemř. dne 2.2.2010, posledně bytem XY“, a rozhodl, že žalované 1) a 2) jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení ve výši 102.732,- Kč k rukám jejich právního zástupce JUDr. Jiřího Juříčka do tří dnů od právní moci rozsudku. Poté, co dovodil, že „sporná závěť nebyla sepsána formou notářského zápisu a má tak charakter listiny soukromé“ a že „ze sporné závěti vyvozují příznivé právní důsledky žalované, na nich tedy spočívá důkazní břemeno ohledně pravosti této listiny“, soud prvního stupně dospěl k závěru, že „žalované neoznačily přes poučení soudu další důkazy“ a tedy že „žalované ohledně sporné závěti ze dne 18.12.2009 důkazní břemeno neunesly“.
K odvolání žalovaných 1) a 2) Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 18.2.2016, č.j. 18 Co 250/2015-289, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že „žaloba na určení, že J. N., nar.XY, bytem XY, a M. N., nar. XY, zemř. dne 22.7.2010, posledně bytem XY, nejsou dědici po zůstavitelce I. N., nar. XY, zemř. dne 2.2.2010, posledně bytem XYze závěti ze dne 18.12.2009, se zamítá“ (výrok I.), a že „žalobci a), b) a c) jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovaným 1) a 2) na náhradě nákladů řízení částku 58.212,20 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky JUDr. Hany Koudelové“ (výrok II.). Poté, co dovodil, že „zásadním důkazem jsou svědecké výpovědi svědků závěti K. D. a M. D.“, že „nelze tyto svědky hodnotit jako svědky nevěrohodné“, že „závěť splňuje po formální stránce náležitosti allografní závěti ve smyslu ustanovení §476b obč. zák.“, že „v průběhu řízení žalovaní prokázali, že listinu datovanou 18.12.2009 podepsala zůstavitelka I. N.“, dospěl odvolací soud k závěru, že sporná závěť zůstavitelky je platná.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 o.s.ř., jelikož „napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, kterého z účastníků stíhá důkazní břemeno ohledně prokázání toho, zda allografní závěť je podepsaná vlastní rukou zůstavitelky“, která dosud v praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena. Dovolatelé v první řadě namítají, že „závěry odvolacího soudu jak v otázce věrohodnosti svědků závěti K. a M. D., tak v otázce hodnocení výsledků znaleckého zkoumání, resp. unesení důkazní povinnosti ze strany žalovaných, nejsou správné“. Dále dovolatelé namítají, že „nelze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že svědky závěti je nutné považovat za důvěryhodné“, že „odvolací soud nevyhodnotil obsah výpovědi svědků v celém jejich kontextu“, že existuje „zásadní rozpor ve výpovědích svědků“ a tedy že „se nelze spokojit pouze s výpovědí svědků závěti“. Dovolatelé rovněž nesouhlasí se závěrem o nejednoznačnosti znaleckého zkoumání pravosti podpisu zůstavitelky na sporné závěti a mají za to, že „důkazní břemeno ohledně pravosti listiny závěti stíhá žalované“ a že „žalovaní neunesli své důkazní břemeno“ a že „pokud odvolací soud hodnotil výsledky dokazování odlišně od soudu prvního stupně, měl ty důkazy, jichž se odlišné hodnocení týkalo, v rámci odvolacího řízení znovu provést“. S ohledem na uvedené dovolatelé navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18.2.2016, č.j. 18 Co 250/2015-289, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 7. 9. 2016, č. j. 21 Cdo 2686/2016-322, dovolání žalobců odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Vycházel ze závěru, že v dovolání byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř., jestliže dovolatelé vznesli „výhrady proti hodnocení důkazů odvolacím soudem, zejména v otázce věrohodnosti svědků závěti ze dne 18.12.2009 pořízené zůstavitelkou I. N., zemřelou dne 2.2.2010, jakož i proti hodnocení výsledků znaleckých posudků o pravosti podpisu zůstavitelky na této závěti odvolacím soudem“, tedy také proti správnosti jeho skutkových zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, a jestliže dovolatelé vytýkali odvolacímu soudu, že zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť „měl v odvolacím řízení znovu provést důkazy, jichž se jeho odlišné hodnocení týkalo“, a jestliže vznesli k posouzení otázku, „kterého z účastníků řízení stíhá důkazní břemeno ohledně prokázání vlastnoručního podpisu zůstavitelky I. N., zemřelé dne 2.2.2010, na allografní závěti“, ačkoliv pro rozhodnutí tohoto sporu nebylo určující neunesení důkazního břemene.
K ústavní stížnosti žalobců Ústavní soud České republiky nálezem ze dne 10.7.2018, sp. zn. III. ÚS 4045/16, rozhodl, že usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7.9.2016, č.j. 21 Cdo 2686/2016-322, „bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“, a proto se toto rozhodnutí zrušuje; ve zbývající části ústavní stížnost odmítl. Ústavní soud dospěl k závěru, že „stěžovatelé v dovolání vymezili otázku procesního práva, která podle nich v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“, že „Nejvyšší soud nesprávně posoudil obsah dovolání stěžovatelů“ a že „v závěru Nejvyššího soudu, že stěžovatelé ve svém dovolání uplatnili jiný dovolací důvod, lze spatřovat exces, v jehož důsledku byla stěžovatelům – za předpokladu, že jejich dovolání mělo i další náležitosti podle §241a odst. 2 o.s.ř. – upřeno posouzení jejich dovolání z hlediska jeho přípustnosti podle §237 o.s.ř., popř. též jeho meritorní posouzení a rozhodnutí o něm“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen „o.s.ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1.1.2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán přede dnem 30.9.2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 10.7.2018, sp. zn. III. ÚS 4045/16, dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Vzhledem k tomu, že zůstavitelka zemřela dne 2.2.2010, bylo třeba v řízení o dědictví v prvním a druhém stupni i v současné době postupovat podle zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném do 31.12.2013 (srov. čl. II bod 3. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Při dědění se použije právo platné v den smrti zůstavitelky (srov. §3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1.1.2014), tedy zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen „obč. zák.“).
Z obsahu spisu (mimo jiné) vyplývá, že zůstavitelka byla bezdětná vdova, jejíž bratr J. M. ji předemřel, a že za přítomnosti dvou svědků pořídila dne 18.12.2009 allografní závěť, v níž dědici veškerého svého majetku ustanovila žalovanou 1) a M. N., narozeného dne 13.8.1954 a zemřelého dne 22.7.2010, právního předchůdce žalované 2). Vzhledem k tomu, že pozůstalí synovci zůstavitelky J. M., D. M. a V. M. zpochybnili platnost závěti, Okresní soud v Hodoníně jim usnesením ze dne 24.5.2010, č.j. 31 D 314/2010-73, uložil, aby podali žalobu proti dědicům ze závěti ze dne 18.12.2009 na určení, že nejsou dědici zůstavitelky. Následně podanou žalobu odůvodnili žalobci tím, že podpis na závěti ze dne 18.12.2009 není vlastnoručním podpisem zůstavitelky. Ve sporném řízení byla rovněž řešena otázka „věrohodnosti“ svědků závěti K. a M. D. Z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 4.4.2013 vyplývá, že svědci závěti byli opětovně vyslechnuti a oba znovu shodně potvrdili, že zůstavitelka „před nimi závěť podepisovala“.
Žalobci vznáší k posouzení otázku procesního práva, „kterého z účastníků řízení stíhá důkazní břemeno ohledně prokázání vlastnoručního podpisu zůstavitelky I. N., zemřelé dne 2.2.2010, na allografní závěti“. Podle nich tato otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, popř. by tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka měla být posouzena jinak, než jak to učinil odvolací soud.
Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu přitom již dříve dospěla k závěru, že spornost pravosti podpisu zůstavitele na allografní závěti (pořízené ve smyslu ust. §476b obč. zák.) bez toho, aniž by bylo (také) zpochybněno svědectví osob, které se na závěť podepsaly, neodůvodňuje postup podle ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř., a tedy že allografní závěť sepsaná podle ustanovení §476b obč. zák. je neplatná vždy pouze tehdy, bude-li vyvráceno řádné svědectví těchto osob (k tomu srov. zejména právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.9.2013, sp. zn. 21 Cdo 1934/2012).
Jak je z uvedeného patrné, pro rozhodnutí sporu o určení dědického práva z allografní závěti (§476b obč. zák.) tak není – na rozdíl od sporu o určení dědického práva vyplývajícího z holografní závěti – (zásadně) určující vyřešení otázky pravosti podpisu zůstavitele na závěti; v projednávané věci navíc pro rozhodnutí sporu ani nebylo určující neunesení důkazního břemene ohledně pravosti podpisu zůstavitelky na závěti, když odvolací soud dospěl k závěru o tom, že J. N. a M. N., zemřelý dne 22.7.2010, jsou dědici zůstavitelky ze závěti ze dne 18.12.2009, neboť „zůstavitelka listinu datovanou 18.12.2009 podepsala“, a tedy „závěť datovaná 18.12.2009 je platná“, na základě skutkových zjištění vyplývajících z výsledků dokazování a jejich správného právního posouzení (srov. níže „zásadní důkaz“ v podobě výpovědi svědků závěti).
Výše uvedené zároveň nic nemění na tom, že žalobci v dovolání uplatňují výhrady především proti hodnocení důkazů odvolacím soudem, zejména v otázce věrohodnosti svědků závěti ze dne 18.12.2009 pořízené zůstavitelkou, jakož i proti hodnocení výsledků znaleckých posudků o pravosti podpisu zůstavitelky na této závěti odvolacím soudem, a tedy také proti správnosti jeho skutkových zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující .
V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že žalobci tak nerozporují právní posouzení, nýbrž – v konečném důsledku – brojí proti zjištěnému skutkovému stavu, který dovolacímu přezkumu nepodléhá (srov. §241a odst. 1 o.s.ř.). Nesouhlasí-li dovolatelé, jak je soudy zjištěn skutkový stav s tím, že z provedených důkazů nebyl skutkový stav zjištěn řádně a správně právně posouzen ve vztahu k řešení určité právní otázky, nejedná se o výtku nesprávného právního posouzení věci, ale o napadení rozhodnutí odvolacího soudu v otázce skutkových zjištění (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2871/2017).
Podle ustálených závěrů soudní praxe pak proces hodnocení důkazů nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.9.2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2014).
Vytýkají-li dále žalobci odvolacímu soudu, že „měl v odvolacím řízení znovu provést důkazy, jichž se jeho odlišné hodnocení týkalo“, případně „provést důkazy, jež již provedené důkazy zpochybňovaly“, a tudíž – jinými slovy – že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a ke které lze přihlédnout, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), přehlíží, že odvolací soud dokazování doplnil opakovaným výslechem svědků závěti již při jednání před odvolacím soudem dne 4.4.2013. Pro úplnost lze dodat, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí ozřejmil, že „zásadním důkazem“ jsou svědecké výpovědi svědků závěti K. D. a M. D., kteří „před soudy obou stupňů shodně vypověděli, jak k podpisu závěti došlo, přičemž jimi popsaný postup byl v souladu s ustanovením §476b obč. zák.“ . Dovolací námitky v tomto ohledu tedy zůstaly na úrovni vyjádření nesouhlasu s postupem odvolacího soudu bez zřejmého přesahu do posouzení otázky hmotného či procesního práva.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobců podle ustanovení §243d písm. a) o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobci nebyli v dovolacím řízení úspěšní a žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 11. 2018
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu