ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.1302.2017.1
sp. zn. 25 Cdo 1302/2017-623
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Ivy Suneghové v právní věci žalobkyně: Z. S. , zastoupená JUDr. Petrem Hálou, advokátem se sídlem Martina Kříže 8, Brno, proti žalovaným: 1. E. R. , 2. D. Z. , obě zastoupeny JUDr. Janem Vokálem, advokátem se sídlem Bratislavská 12, Brno, o 156.900,- Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 54 C 282/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 3. 2016, č. j. 44 Co 317/2013-559, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 3. 2016, č. j. 44 Co 317/2013-559, se ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
II. Dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu ohledně částek 52.400,- Kč a 25.250,- Kč a o náhradě nákladů řízení vůči státu se odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 4. 2013, č. j. 54 C 282/2000-465, rozhodl o žalobě na náhradu škody ve výši 156.900,- Kč tak, že co do částky 131.650,- Kč žalobu zamítl, uložil žalovaným společně a nerozdílně zaplatit částku 25.520,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že žalované zmocnily k vyklizení bytu po dceři žalobkyně O. Š., který nechal byt odemknout a vyklidit. Věci ve vlastnictví žalobkyně byly z bytu přemístěny do suterénního prostoru a byly poškozeny transportem i nevhodností nového úložního prostoru. Soud vzal za prokázané, že žalované byly s postupem Š. srozuměny a neměly k němu výhrady. Ve smyslu §33 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), soud dovodil, že žalované jsou za škodu způsobenou jednáním svého zmocněnce odpovědné a na tom nic nemění ani skutečnost, že byly přesvědčeny o zániku práva žalobkyně k nájmu bytu, neboť pak by se měly vyklizení domáhat zákonnou cestou, nikoliv svémocně. Podle §420 obč. zák. je soud zavázal zaplatit žalobkyni částku 25.520,- Kč, ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl, neboť žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně rozsahu způsobené škody. Žalovaným soud přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 282.861,70 Kč, protože původně uplatněný nárok, jenž byl v průběhu řízení snižován, zněl na 600.000,- Kč, a žalované tak byly v řízení neúspěšné pouze z nepatrné části.
K odvolání obou stran Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. 3. 2016, č. j. 44 Co 317/2013-559, co do částky 79.250,- Kč řízení zastavil pro částečné zpětvzetí žaloby, ohledně částky 52.400,- Kč rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku potvrdil a změnil jej ve výroku o platební povinnosti žalovaných ve výši 25.250,- Kč tak, že žaloba se zamítá. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů rozhodl tak, že uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovaným společně a nerozdílně 326.430,90 Kč a České republice částky 11.145,- Kč a 3.904,- Kč. Zdůraznil, že k převzetí vyklizených věcí z náhradního prostoru došlo až několik let po vyklizení, žalobkyně byla k převzetí opakovaně vyzývána, a nebezpečí vzniku škody tak ve smyslu §520 obč. zák. přešlo na ni. Protože stav věcí v době, kdy bylo poprvé umožněno jejich převzetí, nebylo možno spolehlivě prokázat (především pro účely zjištění, zda byly poškozeny transportem) a pozdější poškození (plísní a dalšími vlivy prostoru, kde byly dlouhodobě uloženy) již jde k tíži žalobkyně, odvolací soud nedovodil odpovědnost žalovaných za škodu. Vzhledem k tomu, že žalobkyně byla v řízení zcela neúspěšná, uložil jí povinnost k plné náhradě nákladů řízení protistraně, aniž shledal důvody pro aplikaci §150 o. s. ř., což zdůvodnil tím, že žalobkyně nadhodnotila hodnotu sporu a sama se svou nedůsledností dostala do důkazní nouze.
Rozsudek odvolacího soudu s výjimkou výroku o částečném zastavení řízení, napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. dovozuje z toho, že skutkové závěry nemají oporu v provedeném dokazování a vybočují z ustanovení §132 o. s. ř., což vedlo k tomu, že na věc byla nepřiléhavě aplikována ustanovení §441 a 520 obč. zák. Namítá, že vyklizené věci neměla kam přemístit, a proto nemohla výzvě k jejich převzetí vyhovět, a to i vzhledem ke svému věku. Dále uvádí, že odvolací soud neakceptoval její důkazní návrhy k prokázání nevhodnosti skladovacích prostor, a že jí, resp. jejímu právnímu zástupci, před soudním řízením nebyla dána možnost si stav věcí ověřit. Konečně vytýká odvolacímu soudu, že při posuzování možnosti aplikace §150 o. s. ř. nezkoumal řádně důvody hodné zvláštního zřetele vzhledem k jejím majetkovým, sociálním a osobním poměrům. V předmětné době přišla o veškerý svůj majetek (nebo byl alespoň značně poškozen), ve věku 96 let nemá mimo starobního důchodu žádné další zdroje příjmů ani úspor, přesto jí byla uložena povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení částku 326.430,90 Kč. Zdůrazňuje, že k původní nepřesné (příliš vysoké) částce dospěla odhadem poté, co byla orgánem policie vyzvána k sepsání věcí, které měla v bytě, a musela přitom spoléhat pouze na svoji paměť a odhad ceny. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalované ve vyjádření uvádějí, že dovolání je opíráno o již neexistující titul přípustnosti a směřuje proti skutkovým zjištěním. Opakují své přesvědčení o nedostatku pasivní legitimace a jsou toho názoru, že vystěhováním věcí žalobkyně, která k užívání bytu neměla právní titul, žádnou právní povinnost neporušily. Vlastnictví žalobkyně k předmětným věcem i míru vzniklé škody na nich považují nadále za nejasné a namítají, že nárok žalobkyně je navíc promlčený. Navrhují, aby bylo dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítnuto, případně zamítnuto, a aby jim bylo přiznáno právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 2. 3. 2016, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 29. 9. 2017 – srov. čl. II odst. 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále též jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je přípustné pouze pro otázku nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky; v této části shledal dovolání zároveň důvodným.
Směřuje-li dovolání proti výrokům o věci samé, je ze značné části tvořeno pouze rekapitulací průběhu sporu a námitkami dovolatelky proti zjištěnému skutkovému stavu. Jak vyplývá z §237, §241a a §242 o. s. ř., dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k přezkumu otázek právních, nikoliv skutkových. Dovolacímu soudu tedy nepřísluší přezkoumávat skutkový stav ani hodnotit důkazy provedené před soudy nižších stupňů. Dovolatelka v této souvislosti mimo obecná tvrzení uvádí pouze, že odvolací soud se nezabýval jejím důkazním návrhem na provedení výslechu svědků J. M. a J. A., za účelem potvrzení nevhodnosti prostorů, ve kterých byly věci uloženy, „včetně plísně na věcech, rozsah jejich poškození atd.“ Byť se k těmto potenciálním svědkům odvolací soud nevyjádřil výslovně, je přesto z odůvodnění jeho rozhodnutí zřejmé, že další důkazy svědeckými výpověďmi k prokázání dané skutečnosti považoval za nadbytečné, protože nejsou schopny podat kvalitnější informace než znalecký posudek a přiložená fotodokumentace. Námitky dovolatelky, že nebylo v jejích možnostech si věci převzít, právní hodnocení věci nezmění, neboť tuto okolnost nelze přičíst k tíži žalovaným. Protože dovolání další právní argumentaci k věcnému posouzení sporu neobsahuje, bylo v této části odmítnuto jako nepřípustné, neboť nejsou naplněny předpoklady uvedené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Podle §150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů zcela nebo zčásti nepřiznat.
Toto ustanovení slouží k odstranění nepřiměřené tvrdosti, pokud by k ní vedlo zachování pravidla úspěchu ve věci, a soud musí své rozhodnutí při jeho výkladu řádně a přesvědčivě odůvodnit. Odvolací soud výjimečné důvody pro takový postup neshledal s odkazem na to, že žalobkyně nadhodnotila hodnotu sporu, a sama tím zvýšila náklady řízení; navíc se svou nedůsledností dostala do důkazní nouze, takže si způsobila neúspěch ve sporu i vysokou částku nákladů řízení. Takový výklad důvodů pro aplikaci §150 o. s. ř. je v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Nejvyšší soud opakovaně judikuje, že §150 o. s. ř. je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou, která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy z předem neomezeného okruhu okolností (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2728/2015). Okolnostmi hodnými zvláštního zřetele se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Soud přihlíží k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům účastníků řízení na obou stranách sporu, k okolnostem, které vedly k uplatnění nároku u soudu prvního stupně nebo k podání odvolání, k postojům účastníků v průběhu řízení apod. (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný pod č. 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení téhož soudu ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2882/2014, a ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2524/2014). Avšak posouzení důvodů hodných zvláštního zřetele nemůže být založeno jen na základě izolovaně vybraných okolností, pokud lze zvážit i další okolnosti sporu a poměry účastníků, které by mohly být pro aplikaci §150 o. s. ř. významné (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3172/2013, a ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4601/2014).
V posuzovaném případě výše nákladů řízení výrazně převyšuje částku, která je v konečném výsledku předmětem řízení, což bylo mimo jiné způsobeno jak délkou řízení, tak tím, že i žalobkyně k výši nákladů přispěla výrazným nadhodnocením původně požadované částky. I když žalobkyně měla v průběhu řízení snahu upřesňovat (snižovat) žalobní petit v návaznosti na nová skutková zjištění prostřednictvím částečného zpětvzetí žaloby, může mít podíl žalobkyně na vysoké výši nákladů význam pro stanovení poměru, v němž se §150 o. s. ř. použije, není ovšem bez dalšího důvodem pro plné odmítnutí aplikace tohoto ustanovení. Jestliže odvolací soud za této situace nepovažoval za relevantní majetkové, sociální, osobní a další poměry dovolatelky (i s přihlédnutím k jejímu věku) a neprovedl srovnání s majetkovým stavem žalovaných, je právní posouzení procesní otázky nákladů řízení neúplné, tedy nesprávné a v rozporu s citovanou judikaturou.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Dovolatelka nevznáší žádné odůvodněné výhrady vůči výroku o náhradě nákladů řízení vůči státu, jde ostatně o částky nepřevyšující 50.000,- Kč, proto Nejvyšší soud dovolání v tomto rozsahu odmítl [§238 odst. 1 písm. c), §243c odst. 1 o. s. ř.].
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. ledna 2018
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu