ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.1304.2018.1
sp. zn. 25 Cdo 1304/2018-198
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Ivy Suneghové v právní věci žalobkyně: M. K. , zastoupená JUDr. Josefem Zubkem, advokátem se sídlem 1. máje 398, Třinec, proti žalovanému: Z. S. , zastoupený Mgr. Tomášem Greplem, advokátem se sídlem Horní náměstí 365/7, Olomouc, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného: Česká pojišťovna a.s., se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, IČO 45272956, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 6 C 490/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2017, č. j. 17 Co 35/2016-171, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vyškově rozsudkem ze dne 23. 10. 2015, č. j. 6 C 490/2013, zastavil řízení ohledně částky 126 748 Kč, žalovanému uložil zaplatit žalobkyni 72 000 Kč s příslušenstvím, žalobu co do částky 248 000 Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v v Brně rozsudkem ze dne ze dne 24. 10. 2017, č. j. 17 Co 35/2016-171, rozsudek okresního soudu v napadeném zamítavém výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání; nesouhlasí s rozhodnutím o náhradě nákladů řízení a k řešení předkládá otázku předčasně podané žaloby jako důvod zvláštního zřetele hodný ve smyslu §150 o. s. ř. a nesouhlasí dále s tím, že ji odvolací soud přiznal pouze dvojnásobné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění, a v této otázce se odchýlil od stanoviska Nejvyššího soudu z 12. 1. 2011. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen.
Podle ust. §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. se důvod dovolání vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolatelka cituje pasáže z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, aniž by ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř. vyložila, v čem spatřuje nesprávnost právního názoru na stanovení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu. Nesprávnost rozhodnutí odvozuje nikoliv od nesprávnosti v právním názoru soudu, nýbrž odvolacímu soudu vytýká nedostatečné zdůvodnění rozhodnutí, a zdůrazňuje, že její případ je výjimečný, hodný mimořádného zřetele ve smyslu §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále též jen „vyhláška“).
Nejvyšší soud ve své judikatuře vysvětlil (srov. zejména R 10/1992, a dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 847/2004, a ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. 25 Cdo 509/2004), že náhrada za ztížení společenského uplatnění představuje jednorázové odškodnění za nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho osobních a společenských potřeb nebo pro plnění jeho společenských úkolů. Již samo základní bodové ohodnocení (§6 odst. 1 vyhlášky) zohledňuje okolnost, že poškozený je vlivem následků utrpěného zranění omezen ve svých možnostech, např. volby povolání, volby životního partnera a dalších způsobů osobního uplatnění, v možnostech účastnit se kulturní a sportovní činnosti či v jiných formách společenského uplatnění.
Jak uvedl odvolací soud, ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky, které umožňuje mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění, patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není konkrétně stanovena přímo právním předpisem, ale závisí na úvaze soudu, aby v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, a aby sám podle svého uvážení posoudil, zda se jedná o „zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele“, a případně jaké zvýšení náhrady je v konkrétní věci „přiměřené“. V takových případech, ve kterých právní předpis poskytuje soudu možnost uvážení, může dovolací soud zpochybnit úvahu odvolacího soudu, jen je-li zjevně nepřiměřená (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5164/2007, nebo ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2046/2009).
V dané věci se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o přiměřeném zvýšení náhrady na dvojnásobek základního ohodnocení, tedy – byť se vyjádřil ne zcela přesně – shledal podmínky pro mimořádné zvýšení náhrady podle §7 odst. 3 vyhlášky. Nedůvodně tedy namítá dovolatelka, že její případ nebyl posouzen jako hodný mimořádného zřetele, a zcela přehlíží, že právě v souvislosti s jejím studiem bylo rozhodnuto o navýšení základního bodového ohodnocení na dvojnásobek. Jak dovodila ustálená soudní praxe, vícenásobné zvýšení odškodnění za ztížení společenského uplatnění je odůvodněno v těch případech, kdy poškozený je pro následky úrazu téměř vyřazen ze života a kdy jeho předpoklady k uplatnění ve společnosti jsou téměř ztraceny, není schopen se sám obsloužit apod. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2282/2004).
Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, jehož správnost nepodléhá dovolacímu přezkumu (§241a odst. 1 o. s. ř.), že žalobkyně ve věku 26 let utrpěla v září 2012 při dopravní nehodě úraz, v jehož důsledku trpí poúrazovou hypotrofií svalstva pravé dolní končetiny a poúrazovou chronickou, postupně se zhoršující bolestí pravého kyčelního kloubu s omezením hybnosti lehkého stupně; magisterské studium polského jazyka a literatury dokončila o jeden semestr později a bakalářské studium nedokončila. Její volnočasové aktivity jsou naprosto běžné a případné omezení v tomto směru bylo již zohledněno v základním ohodnocení ztížení společenského uplatnění. S ohledem na zjištěné okolnosti odvolací soud uzavřel, že jde o výjimečný případ, který odůvodňuje zvýšení základní výměry náhrady za ztížení společenského uplatnění, nikoli však na žalobkyní požadovaný mnohonásobek, ale na dvojnásobek základního ohodnocení ve výši 600 bodů, což po odečtení již vyplaceného odškodnění, činí žalobkyni přiznaných 72.000 Kč. Ve srovnání s obdobnými případy, které dovolací soud rozhodoval (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3009/2012), nejde v projednávané věci o úvahu zjevně nepřiměřenou, naopak hlediska, která odvolací soud při své úvaze zohlednil, respektují závěry ustálené judikatury, včetně obecných závěrů stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, uveřejněného pod č. 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvodu, aby právní otázka přiměřeného zvýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb, byla za daných skutkových okolností posouzena jinak.
Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně ani proti výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení není podle zákona objektivně přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Vzhledem k tomu, že odvolací soud se při řešení právní otázky, na níž spočívá jeho rozhodnutí, neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, předpoklady přípustnosti dovolání dle ust. §237 o. s. ř. nejsou splněny, proto Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 7. 2018
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu