ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.173.2018.1
sp. zn. 25 Cdo 173/2018-446
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Ivy Suneghové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců: a) J. V., zastoupen Mgr. Veronikou Kasanovou, advokátkou se sídlem Staňkova 922/44, Praha 4, b) J. V. , zastoupená JUDr. Vladimírem Šmeralem, advokátem se sídlem Staňkova 922/44, Praha 4, c) T. V., zastoupená JUDr. Vladimírem Šmeralem, advokátem se sídlem Staňkova 922/44, Praha 4, proti žalovaným: 1) obec Lubenec, IČO 00265217, se sídlem úřadu Podbořanská 51, Lubenec, zastoupená Mgr. Jaroslavem Erhardem, advokátem se sídlem Pražská 38/43, Plzeň, 2) Tělovýchovná jednota Spartak Lubenec, z. s. , IČO 49123700, se sídlem Karlovarská 353, Lubenec, zastoupená JUDr. Janem Jasou, advokátem se sídlem Jaltská 989/7, Karlovy Vary, o 655 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 12 C 17/2012, o dovolání první žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 4. 2017, č. j. 14 Co 1048/2016-386, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. První žalovaná je povinna zaplatit do tří dnů od právní moci usnesení na náhradě nákladů dovolacího řízení žalobci a) 8600 Kč k rukám Mgr. Veroniky Kasanové, advokátky, žalobkyni b) 8397 Kč k rukám JUDr. Vladimíra Šmerala, advokáta, žalobkyni c) 6539 Kč k rukám JUDr. Vladimíra Šmerala, advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 11. 7. 2016, č. j. 12 C 17/2012 - 300, uložil první a druhé žalované povinnost společně a nerozdílně zaplatit prvnímu žalobci 240 000 Kč, druhé žalobkyni 240 000 Kč a třetí žalobkyni 175 000 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a ve vztahu ke státu. Soud vyšel ze zjištění, že dne 3. 10. 2011 došlo k úmrtí tehdy třináctiletého J. V. na tréninkovém hřišti na pozemku ve vlastnictví první žalované, a to tak, že se poškozený zhoupl na fotbalové brance ve vlastnictví druhé žalované a branka na něj spadla, v důsledku čehož utrpěl vážné poranění hlavy, neslučitelné se životem. Žáci byli ve škole, kterou poškozený navštěvoval, na počátku školního roku a při výuce tělesné výchovy, stejně tak jako členové fotbalového klubu, jehož členem byl i poškozený, poučeni, že se nemají houpat na fotbalových brankách. Branka byla zajištěna pouze gumovým oválem a byla dětmi přenášena podle potřeby. Otázka zajištění branky byla v roce 2010 projednávána na zastupitelstvu první žalované, v návaznosti na to členové druhé žalované nechali zhotovit hřeby, kterými branku na určitou dobu zajistili. Zajištění nebylo trvalé, hřeby se postupně uvolnily. Branka nebyla správně konstrukčně řešena, pročež hrozilo nebezpečí jejího pádu, nebyla-li řádně ukotvena. Znalec připustil možnost jejího pádu i při působení menší síly, než je zhoupnutí třináctiletého dítěte, např. nárazem míče při hře. Nároky žalobců (rodičů poškozeného a jeho sestry) posoudil soud podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) ve znění účinném do 31. 12. 2013. Dospěl k závěru, že žalované porušily svou prevenční povinnost podle §415 obč. zák., jestliže první žalovaná ponechala na svém pozemku branku konstrukčně řešenou tak, že v případě jejího nezajištění hrozilo nebezpečí pádu a vzniku škody, druhá žalovaná ponechala na místě veřejně přístupném svou věc řádně nezajištěnou. Odpovídají tak za škodu podle §420 obč. zák. Soud shledal příčinnou souvislost mezi úmrtím poškozeného a porušením povinnosti žalovanými, protože pokud by branku odstranily či ji řádně zajistily, ke škodě by nedošlo. Spoluzavinění poškozeného neshledal.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 27. 4. 2017, č. j. 14 Co 1048/2016 - 386, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu prvního žalobce do částky 60 000 Kč, druhé žalobkyně do částky 60 000 Kč a třetí žalobkyně do částky 43 750 Kč, jinak jej ve výrocích o věci samé potvrdil a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a ve vztahu ke státu. Na rozdíl od soudu prvního stupně shledal spoluzavinění poškozeného (§441 obč. zák.), který poučení školy a fotbalového oddílu mohl vnímat a pochopit. Vycházel z toho, že prvotní příčinou vzniku škody bylo porušení prevenční povinnosti žalovanými, k této příčině přistoupilo jednání poškozeného (zhoupnutí na brance). S přihlédnutím k tomu, že poškozený byl stále ještě dítě, jehož rozumový a volní vývoj nebyl zcela dokončen, proto na něj nelze pohlížet jako na dospělého, stanovil spoluzavinění v rozsahu 25 %.
Rozsudek odvolacího soudu napadla prvá žalovaná dovoláním z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Podle obsahu směřovalo dovolání proti potvrzujícímu výroku o věci samé. Namítala, že pozemek, na němž se nacházela branka, je veřejným prostranstvím, kde dovolatelka neprovozovala a neorganizovala jakoukoli akci či aktivitu, proto na ni nelze nahlížet z pohledu §420a obč. zák. a nemůže nést odpovědnost za škodlivý následek, k němuž došlo na veřejném prostranství, zvláště když ke vzniku takového následku přispělo neopatrné chování nezletilého nebo zanedbání potřebné péče ze strany zákonných zástupců. Nedodržení povinností podle §35 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, nezakládá odpovědnost obce podle §420a obč. zák., protože se jedná o deklaratorní normu. Jedinou příčinou pádu branky bylo houpání se nezletilého přes zákaz pedagogů, jejich poučení bylo dostatečné. Poškozený si tedy škodu způsobil výlučně sám. Dovolatelka poukazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 3557/15, považuje tam řešenou věc za obdobnou, kdy šestnáctiletému chlapci se ze strany pedagogů dostalo poučení o zákazu určitého chování, a soudy dospěly k závěru, že nerespektoval-li poškozený takové poučení, nelze za způsobené zranění činit odpovědným školské zařízení. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalobci považovali ve svém vyjádření k dovolání napadené rozhodnutí za správné.
Nejvyšší soud posoudil dovolání, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí, podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 29. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., avšak není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na řešení dovolatelem předestřených otázek napadené rozhodnutí nespočívá a nejde ani o situaci, kdy by dovolacím soudem vyřešená právní otázka měla být posouzena jinak.
Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Odvolací soud aplikoval na projednávanou věc §415 a §420 odst. 1 obč. zák., nikoli §420a obč. zák., takže pokud dovolatelka namítá, že se v jejím případě nemohlo jednat o provozní činnost a že porušení povinností podle §35 zákona o obcích nemůže založit odpovědnost podle §420a obč. zák., napadené rozhodnutí na takových závěrech vůbec nespočívá, proto uvedené námitky nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Dovolatelka dále spatřuje přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. v tom, že se odvolací soud při právním posouzení věci odchýlil od usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 3557/15, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 268/2015. Tento odkaz dovolatelky není případný již vzhledem k odlišným skutkovým východiskům, neboť v nyní projednávané věci šlo o porušení prevenční povinnosti podle §415 obč. zák. spočívající v nepřijetí opatření, které by účinně zabránilo vzniku škody hrozící při používání konstrukčně nevhodné a svou povahou tedy nebezpečné věci, zatímco v dovolatelkou uváděném rozhodnutí již z povahy věci vyplývá, že přijetí podobného opatření nebylo dobře možné a prakticky uskutečnitelné. Jednalo se proto o právní posouzení pokynu k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví podle §349 odst. 3 zák. práce jako jediného možného prostředku prevence proti vzniku újmy a zproštění se odpovědného subjektu podle §367 zák. práce. Takže i když šlo též o úraz studenta (který přes zákaz pedagogů skočil do mělkého rybníka), nelze uvedenou věc k projednávané věci skutkově ani právně připodobnit a o odklon od rozhodovací praxe dovolacího a Ústavního soudu se jednat nemůže.
Žalovaná v dovolání předkládá také vlastní verzi hodnocení důkazů, z níž pak vyvozuje nedostatek své odpovědnosti. Hodnocení důkazů soudem však dovoláním úspěšně napadnout nelze (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 20 Cdo 4352/2007). Hodnotí-li dovolatelka poučení pedagogů a příčiny pádu branky, postrádají její námitky charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit (§241a odst. 1 o. s. ř.), neboť směřují jen proti zjištěnému skutkovému stavu, čímž však nelze přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit.
Ze shora uvedeného vyplývá, že z pohledu uplatněného dovolacího důvodu nejsou předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. splněny. Nejvyšší soud proto postupoval podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. a dovolání jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 6. 2018
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu