ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.2438.2017.1
sp. zn. 25 Cdo 2438/2017-239
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Ivy Suneghové v právní věci žalobců: a) J. M. , narozen XY, bytem XY, b) E. F. , narozena XY, bytem XY c) H. J. narozena XY, bytem XY, d) A. K. , narozen XY, bytem XY, a e) M. K. , narozen XY, bytem XY, všichni zastoupeni Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem Postupice 58, proti žalovaným: 1. N. M. H. , narozen XY, a 2. N. T. H. , narozena XY, oba bytem XY, oba zastoupeni JUDr. Viet Anh Nguyenem, advokátem se sídlem Myslíkova 171/31, Praha 1, o 126.039 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 13 C 186/2015, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2016, č. j. 12 Co 283/2016-132, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2016, č. j. 12 Co 283/2016-132, se ve výroku III., jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ohledně částky 70.792 Kč s příslušenstvím, zrušuje , a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 19. 5. 2016, č. j. 13 C 186/2015-97, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částky 33.200 Kč, 10.000 Kč a 70.729 Kč s příslušenstvím, ohledně částky 110 Kč s příslušenstvím řízení zastavil, ohledně částky 12.000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobci jsou spoluvlastníky domu č. p. na pozemku parc. č. v k. ú. XY, na adrese XY, , a s druhou žalovanou uzavřeli dne 31. 7. 2008 nájemní smlouvu, kterou její rodině přenechali do nájmu byt č. v II. nadzemním podlaží tohoto domu. Dopisem ze dne 31. 5. 2012 oznámili žalobci žalovaným, že nájemní smlouva již nebude prodloužena a že byt je třeba do 31. 7. 2012 odevzdat. Ke dni skončení nájmu byl evidován dluh na nájemném a zálohách na služby v celkové výši 33.200 Kč, který nebyl do rozhodnutí soudu zaplacen, nárok na jeho úhradu byl proto shledán opodstatněným podle §671 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“). Žalovaní dne 28. 7. 2012 oznámili, že byt je připraven k odevzdání, bylo však následně zjištěno, že není zcela vyklizen a je ve špatném stavu. Žalovaní po výzvě k vyklizení bytu a jeho uvedení do řádného stavu předali byt žalobcům dne 10. 8. 2012, vady přitom byly napraveny pouze zčásti. Žalobci poučili žalované, že závady odstraní na jejich náklady, a provedli úpravy bytu za celkovou částku 144.144 Kč, na odstranění závad připadla částka 75.304 Kč. Soud proto podle §693 obč. zák. po odečtení několika položek stavebních prací, které podle jeho závěru nesouvisely s odstraněním vad způsobených žalovanými, přiznal žalobcům právo na náhradu ve výši 70.729 Kč s příslušenstvím. Námitku promlčení neshledal opodstatněnou, protože žaloba byla podána v tříleté obecné promlčecí době. Kromě toho uložil žalovaným podle §544 obč. zák. i povinnost zaplatit 10.000 Kč smluvní pokuty (1.000 Kč za každý den prodlení s vyklizením a předáním bytu).
K odvolání všech účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 11. 2016, č. j. 12 Co 283/2016-132, zrušil rozsudek obvodního soudu ve výroku o platební povinnosti žalovaných ve výši 33.200 Kč a ve výroku o náhradě nákladů řízení a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení; potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 10.000 Kč a změnil jej ve výroku o platební povinnosti žalovaných ve výši 70.729 Kč tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že nárok na náhradu škody na předmětu nájmu je promlčen. Vzhledem k charakteru nároku aplikoval §106 obč. zák. a dovodil, že žaloba byla podána po marném uplynutí subjektivní dvouleté promlčecí doby podle §106 odst. 1 obč. zák. Žalobci se o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, dozvěděli dne 10. 8. 2012 při převzetí bytu a žalobu podali až dne 29. 5. 2015.
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. dovozují z toho, že odvolací soud se odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu, popř. že předmětná otázka nebyla dovolacím soudem dosud řešena. Podle §693 obč. zák., kterým se hmotněprávní nárok žalobců řídí, směřuje primární povinnost nájemce k naturální restituci a až subsidiárně lze přistoupit k tomu, že pronajímatel závady opraví sám a po nájemci bude žádat náhradu nákladů. Jedná se o speciální ustanovení, které vylučuje užití §420 obč. zák. i §442 odst. 2 obč. zák. Nejde tedy o nárok na náhradu škody, nýbrž o samostatný nárok, který se promlčuje v obecné tříleté promlčecí době podle §101 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1826/2014), a není tedy v daném případě promlčen. Navrhují, aby dovolací soud napadený výrok změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 70.729 Kč potvrzuje.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 29. 11. 2016, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání žalobců je přípustné a důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelé uplatňují jako důvod dovolání (§241a odst. 1 o. s. ř.), může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Vzhledem k §3079 odst. 1 a §3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť k porušení povinnosti došlo před 1. 1. 2014.
Podle §693 obč. zák. nájemce je povinen odstranit závady a poškození, které způsobil v domě sám nebo ti, kdo s ním bydlí. Nestane-li se tak, má pronajímatel právo po předchozím upozornění nájemce závady a poškození odstranit a požadovat od nájemce náhradu.
Podle §420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti.
Podle §100 odst. 1 věty první obč. zák. právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§101 až 110).
Podle §101 obč. zák. pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.
Podle §106 obč. zák. právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. [odst. 1]. Nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví [odst. 2].
Vzhledem k tomu, jak žalobci vymezili dovolací důvod, je předmětem dovolacího přezkumu otázka promlčení nároku pronajímatele na náhradu nákladů na odstranění závad a poškození, které způsobil v jeho domě nájemce nebo ti, kdo s ním bydlí. Pro závěr o promlčení je nutné vyjasnit povahu nároku a přiřadit mu odpovídající ustanovení zákona o délce a počátku běhu promlčecí doby. Dovolací soud nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že nárok pronajímatele podle §693 obč. zák. je nárokem na náhradu škody, jehož promlčení se řídí režimem ustanovení §106 obč. zák.
Nárok plynoucí pronajímateli z prvně citovaného ustanovení se totiž od nároku na náhradu škody liší, byť má rovněž kompenzační účel a odvíjí se od okolnosti, že na předmětu nájmu vznikla škoda. Ustanovení §420 obč. zák. je základní úpravou tzv. obecné odpovědnosti za škodu, která nastupuje za splnění dalších podmínek při porušení právní povinnosti a dává poškozenému právo na náhradu způsobené škody, a to uvedením v předešlý stav či peněžitou náhradou odpovídající hodnotě, kterou je třeba na obnovu věci vynaložit. Ustanovení §693 obč. zák. sice rovněž zakládá pronajímateli nárok na náhradu za poškození domu, váže jej však na skutečnost, že po marné výzvě provedl pronajímatel opravu sám a pak mu náleží náhrada s tím spojených výdajů. Primárně tu nastupuje povinnost nájemce odstranit závady a poškození, které za dobu nájmu na domě způsobil, teprve v případě jejího nesplnění je pronajímatel oprávněn sám opravu provést (nikoliv rovnou požadovat náhradu) a následně požadovat po nájemci, aby mu vynaložené náklady uhradil. Z toho je zřejmé, že jde o speciální úpravu, která se uplatní při porušení povinnosti nájemce vrátit věc v původním stavu, jak mu ukládá zákon a zpravidla i nájemní smlouva, a která vedle samotné skutkové podstaty vymezující podmínky vzniku odpovědnosti za škodu, stanoví i postup při náhradě škody a způsob náhrady (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1826/2014, publikovaný pod C 14293 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. BECK). Podle základního výkladového pravidla lex specialis derogat generali má tato speciální norma přednost před normou obecnou, neboť fakticky stanovuje výjimku z pravidla a umožňuje lépe postihnout specifické okolnosti. Mezi takové speciální normy patří i ustanovení §693 obč. zák., jež v případě závad na domě, který je předmětem nájemní smlouvy, upravuje vztah mezi stranami jinak, než by je upravily obecné předpisy o odpovědnosti za škodu (část šestá obč. zák.). Podobný postup není v legislativě neobvyklý, případy neplánovaného snížení hodnoty předmětu smlouvy, bylo-li způsobeno jednáním stran, jsou u jednotlivých smluvních typů často upraveny speciálně, a tedy nezávisle na obecných ustanoveních (srov. např. §619 a násl. obč. zák. u kupní smlouvy nebo §645 a násl. obč. zák. u smlouvy o dílo). Stejný výklad ostatně použily i soudy nižších stupňů a nárok žalobců správně podřadily pod ustanovení §693 obč. zák. Není přitom vyloučeno, aby se pronajímatel vedle toho domáhal i náhrady škody podle obecných ustanovení o odpovědnosti za škodu, a to v případech, které pod §693 obč. zák. nespadají, např. ujde-li mu po určitou dobu zisk v důsledku nemožnosti dále pronajmout poškozený dům.
Jestliže tedy ustanovení §693 obč. zák. má sice též smysl reparační, je však svou povahou speciální úpravou povinnosti plynoucí ze smluvního (nájemního) vztahu a plnění podle něj poskytnuté není náhradou škody, nýbrž splněním zvláštní závazkové (objektivní) povinnosti nájemce, promlčuje se nárok pronajímatele v obecné tříleté promlčecí době podle §101 obč. zák., nikoliv v kombinovaných promlčecích dobách podle §106 obč. zák. Tento závěr podporuje i odborná literatura (srov. např. Hulmák, M. §693 in: Švestka, J. et al. Občanský zákoník II.: komentář: §460-880. 2. vydání Praha: C. H. Beck, 2009, s. 2002, nebo Selucká, M. §693 in: Fiala, J. et al. Občanský zákoník. Komentář. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2009, s. 1319).
Závěr odvolacího soudu o tom, že nárok žalobců vyplývající z ustanovení §693 obč. zák. byl promlčen marným uplynutím subjektivní promlčecí doby podle §106 odst. 1 obč. zák., je tedy nesprávný. Vzhledem k tomu, že odvolací soud řešil pouze otázku promlčení, aniž zkoumal předpoklady vzniku nároku, nejsou tu podmínky pro změnu rozsudku dovolacím soudem, jak požadují dovolatelé; Nejvyšší soud proto zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 70.792 Kč s příslušenstvím (§243e odst. 1 o. s. ř.), a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 11. 2018
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu