ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.274.2018.1
sp. zn. 25 Cdo 274/2018-446
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Ivy Suneghové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyň: a) P. Š. , a b) M. P. , obě zastoupené JUDr. Milošem Červinkou, advokátem se sídlem Haštalská 760/27, Praha 1, proti žalovanému: statutární město Děčín , se sídlem magistrátu Mírové nám. 1175/5, Děčín, zastoupený Mgr. Narcisem Tomáškem, advokátem se sídlem U Starého mostu 111/4, Děčín, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného: Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 7 C 98/2004, o dovolání obou žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 6. 2017, č. j. 11 Co 249/2016-430, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 27. 11. 2015, č. j. 7 C 98/2004-404, řízení co do částek 7.476.000 Kč s příslušenstvím a 813.929 Kč s příslušenstvím zastavil, žalobu o zaplacení 338.832 Kč a 1.586.071 Kč s příslušenstvím ve vztahu k žalobkyni a) a o zaplacení 140.000 Kč s příslušenstvím, 29.995 Kč s příslušenstvím, 30.500 Kč s příslušenstvím a 7.920 Kč s příslušenstvím ve vztahu k žalobkyni b) zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že původní žalobkyně M. P. navštívila dne 26. 10. 2002 spolu se svou dcerou a matkou, nynějšími žalobkyněmi a) a b), hřbitov ve F., ležící na pozemku žalovaného, kde byla při poryvu větru náhle zasažena ulomenou částí smuteční vrby, čímž utrpěla velmi závažnou újmu na zdraví v podobě zhmoždění mozku a levé plíce a poškození páteře a míchy. V důsledku toho ochrnula na spodní polovinu těla, podrobila se léčení a rehabilitaci a ještě před svým úmrtím dne 28. 1. 2010 byla odkázána na péči jiné osoby. Soud dospěl k závěru, že žalovaný ve smyslu §415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), zachoval rozumnou míru obezřetnosti, když rok před škodnou událostí u Agentury ochrany přírody a krajiny zajistil odbornou zprávu ke stavu stromů na daném hřbitově, ze které však žádné informace o závadném stavu předmětného stromu, jenž se rozlomil a způsobil zranění M. P., nevyplynuly. Agentura doporučila některé stromy odstranit, ale ke stavu předmětné smuteční vrby neměla připomínek. Na statickém selhání dřeviny měly rozhodující vliv dva faktory spolupůsobící současně, jedním byla pokročilá, ale zvenčí neznatelná hniloba, druhým pak mimořádná povětrnostní situace, přičemž bez této větrné smršti by v rozhodné době ke škodlivému následku nedošlo. Pád stromu nebylo možno předvídat, a na straně žalovaného tak není dán jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu, porušení prevenční povinnosti. Žalobu o náhradu ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, vynaložených nákladů na péči o původní žalobkyni a vynaložených nákladů na její léčení, ušlého zisku, cestovného, nákladů na přestavbu bytu a nákladů vzniklých uplatněním nároku proto zamítl.
Krajský soud v Ústí nad Labem k odvolání žalobkyň rozsudkem ze dne 20. 6. 2017, č. j. 11 Co 249/2016-430, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Uzavřel, že soud prvního stupně na základě logicky nerozporné řady skutkových zjištění dospěl ke správnému závěru o skutkovém stavu a věc také správně právně posoudil. Protože na straně žalovaného statutárního města nelze shledat při provozování hřbitova hospodářský účel, nejde o provozní činnost ve smyslu §420a obč. zák., a věc je tak nutno posuzovat podle ustanovení §415 a §420 odst. 1 obč. zák. Ačkoli na odlomení části smuteční vrby spolupůsobily současně dva faktory, hlavní příčinou, bez níž by ke škodlivému následku nedošlo, byla mimořádná povětrnostní situace. Předmětný strom se sice nacházel v sestupné části svého života, zjevně však nejevil žádné známky narušení a vnitřní hniloba, která způsobila jeho oslabení, nebyla zvenčí seznatelná. Jestliže pak žalovaný postupoval v souladu s doporučeními, která byla obsažena v jím objednané kontrolní zprávě Agentury ochrany přírody a krajiny, nelze dovodit, že by opomenul řádnou péči o daný strom, a na jeho straně tak nelze shledat porušení prevenční povinnosti.
Rozsudek odvolacího soudu napadly obě žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 o. s. ř. tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Poukazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2508/2012 a 25 Cdo 1117/2008 a namítají, že žalovaný si při správě svého majetku nepočínal natolik obezřetně a nevynaložil z hlediska prevence škod takové úsilí, jaké po něm lze vzhledem ke konkrétní situaci rozumně požadovat. Mezi opatření alespoň snižující možnost vzniku škody rozhodně nelze řadit běžnou vizuální prohlídku stromů, které se nachází v daném areálu a zasahují svými větvemi do veřejného prostranství, kde se pohybují návštěvníci hřbitova. Zvolená prevence přitom nebyla schopna rozpoznat vady stromu, zejména v případě napadení kmene vnitřní hnilobou, a odhalit tak jeho nebezpečí pro okolí. Povinnost pravidelné a řádné údržby předmětných stromů je zvýrazněna i tím, že jde o obec, tedy veřejnoprávní korporaci, jejímž účelem je mj. péče o obyvatele na daném území. Navrhují proto, aby byl zrušen jak rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně a věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud posoudil dovolání, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí, podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 29. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobami oprávněnými – účastnicemi řízení, zastoupenými advokátem (§240 odst. 1 a §241 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění účinném do 29. 9. 2017, není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Předmětem řízení před odvolacím soudem byly jednotlivé nároky žalobkyň, mimo jiné nárok na cestovné ve výši 29.995 Kč, na náhradu nákladů na přestavbu bytu ve výši 30.500 Kč a na náhradu vynaložených nákladů vzniklých uplatněním nároku ve výši 7.920 Kč. Jde o samostatné nároky, proto přípustnost dovolání proti rozhodnutí o nich se posuzuje u každého nároku zvlášť bez ohledu na to, že byly uplatněny jednou žalobou a bylo o nich rozhodnuto v jednom řízení jedním rozsudkem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 9/2000, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 55/2000).
Vzhledem k tomu, že žádný z uplatněných nároků výše uvedených nepřevyšuje 50 000 Kč a nejedná se o vztahy ze spotřebitelských smluv ani o pracovněprávní vztahy, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Ve zbývajícím rozsahu není dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není ani důvodu, aby rozhodná právní otázka porušení povinnosti tzv. generální prevence podle §415 obč. zák. byla za daných skutkových okolností posouzena jinak.
Dovolatelky správně odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1117/2008, a rozsudek ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2508/2012, uveřejněný pod č. 79/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které se zabývaly případy, v nichž byla škoda také způsobena pádem stromu, vyvozují z nich však již vzhledem k zásadním skutkovým odlišnostem nesprávné závěry. V prvém případě sice byla odpovědnost žalovaného za vzniklou škodu shledána, ovšem na základě skutečnosti, že předmětný strom bylo nutno považovat za věc použitou při provozní činnosti podle §420a odst. 1 písm. a) obč. zák. vyvíjené při provozování kempu, tedy při činnosti svou povahou odlišné od nyní projednávané věci. Nebylo však shledáno žádné porušení právní povinnosti ve smyslu obecné odpovědnosti podle §420 obč. zák. včetně povinnosti předcházet škodám podle §415 obč. zák., protože provozovatel pravidelně kontroloval stav porostů a činil opatření proti jejich pádu, přičemž jejich pádu vlivem mimořádně silného poryvu větru nemohl předejít. Ve vztahu k případné odpovědnosti podle §415 obč. zák. dovolací soud v rozsudku ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2508/2012, uzavřel, že vlastník nemá z hlediska tzv. generální prevence ve smyslu §415 obč. zák. absolutní povinnost počínat si tak, aby za všech okolností byla vyloučena možnost pádu stromu či jeho větví, nýbrž je povinen postupovat při správě svého majetku natolik obezřetně, jak lze vzhledem ke konkrétní situaci na něm rozumně požadovat. Jinak by se takový požadavek rovnal objektivní odpovědnosti za škodu způsobenou stavem porostů, kterou však z povinnosti tzv. generální prevence dovodit nelze. Ve druhé citované věci k odlomení větve, jejíž pád byl příčinou vzniku škody, nedošlo v důsledku náhlého výkyvu počasí, nýbrž samovolně, přičemž vlastník daného pozemku prováděl pouze běžnou údržbu spočívající v prořezání suchých větví, která nepostačovala k eliminaci rizika vzniku škod. Uvedenou věc proto nelze k nyní posuzované věci skutkově připodobnit.
V projednávané věci bylo naproti tomu zjištěno (skutková zjištění podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolacímu přezkumu nepodléhají, ostatně ani nebyla dovoláním napadena), že rozhodující vliv měly dva současně působící faktory – jednak pokročilá, ale zvenčí neseznatelná hniloba a jednak mimořádná povětrnostní situace, bez níž by však k rozlomení smuteční vrby a pádu její části nedošlo. Žalovaný jako vlastník předmětného pozemku neponechal péči o stromy např. jen vlastním pracovníkům, ale zajišťoval jejich pravidelnou kontrolu také ze strany pro tento účel odborně vybaveného orgánu státní správy. V tomto ohledu mu za situace, kdy skutečný stav daného stromu nebyl bez speciálních hloubkových měření zjistitelný a především kdy hlavní příčinou pádu jeho části byla náhlá větrná smršť, nelze vytknout, že při správě svého majetku vycházel ze zprávy Agentury ochrany přírody a krajiny, v níž uvedený strom nebyl za nebezpečný označen. Dovolací soud rozhodoval na obdobném skutkovém základu též ve věci vedené pod sp.zn. 25 Cdo 3997/2013 a v rozsudku ze dne 1. 4. 2014 učinil obdobný závěr jako v nyní přezkoumávané věci, že vlastník pozemku (město) neporušil prevenční povinnost za situace, kdy o porosty v městském parku pečoval a nechával si zpracovat i dendrologická posouzení stromů, byť jimi nebyla odhalena vnitřní hniloba stromu, zvenčí neseznatelná. Za zanedbání prevenční povinnosti nelze považovat to, že žalovaný neprováděl kontrolu stromů pomocí tzv. hloubkových metod. Takový požadavek jde již nad rámec úsilí, které lze po vlastníku rozumně požadovat. Rovněž v usnesení ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. 25 Cdo 18/2018, Nejvyšší soud uzavřel, že vlastník pozemku a na něm se nacházejícího stromu neporušil svou prevenční povinnost podle §415 obč. zák., byl-li strom v dobré kondici odpovídající jeho stáří, netrpěl hnilobou, a prováděl-li vlastník běžnou údržbu stromu, přičemž větev se odlomila v důsledku silnějšího poryvu větru, nikoli v důsledku zanedbání údržby stromu. Kritériem odpovědnosti vlastníka stromu je vedle příčiny vzniku škody též objektivní možnost předvídat v daném místě a čase nebezpečí pádu stromu.
Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru, že žalovaný jako vlastník postupoval dostatečně obezřetně při správě svého majetku a na jeho straně tak nelze ve smyslu §415 obč. zák. shledat porušení tzv. generální prevenční povinnosti, rozhodl v souladu s citovanou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyň podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobkyň bylo odmítnuto a žalovanému žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 6. 2018
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu