ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.3305.2018.2
sp. zn. 25 Cdo 3305/2018-865
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Ivy Suneghové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: Z. F. , zastoupen Mgr. MUDr. Janou Kollrossovou, advokátkou se sídlem náměstí Republiky 202/28, Plzeň, proti žalované: Fakultní nemocnice Ostrava , IČO 00843989, se sídlem 17. listopadu 1790/5, Ostrava, zastoupena JUDr. Petrem Svatošem, advokátem se sídlem Sadová 1585/7, Ostrava, o 5.116.680 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 C 306/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 2. 2018, č. j. 57 Co 87/2017-807, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal náhrady škody ve výši 5.116.680 Kč s příslušenstvím, neboť dne 19. 9. 2005 utrpěl vážný úraz hlavy s těžkými následky při pádu v zařízení žalované, v němž podstupoval protialkoholní léčbu.
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 6. 2016, č. j. 36 C 306/2007-695, byla zamítnuta žaloba vůči žalované a žádnému z účastníků nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. Soud vyšel ze skutkových zjištění a závěrů znaleckých posudků, že postup žalované před pádem žalobce i po něm byl lege artis a žalovaná nepochybila při poskytování zdravotních služeb. Protože nebyl splněn předpoklad protiprávního jednání žalované, je žaloba nedůvodná.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. 2. 2018, č. j. 57 Co 87/2017-807, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud doplnil dokazování záznamy ze zdravotní dokumentace žalobce a ztotožnil se s právním posouzením okresního soudu, že žalovaná nepochybila při svých postupech, jež byly v souladu s dostupnými poznatky lékařské vědy. Znalci jednoznačně uvedli, že stav žalobce nevyžadoval neustálý monitoring, byla mu nasazena správná medikace a postup psychiatrického oddělení při odvykací léčbě odpovídal profesním standardům. Žalovaná proto neporušila právní povinnost zajistit pacientovi bezpečí a neodpovídá za škodu na zdraví žalobce.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe a které dovolacím soudem dosud nebyly vyřešeny. Dovolatel má za to, že soud prvního stupně pochybil jednak při hodnocení znaleckých posudků, neboť znalecký posudek Lékařské fakulty Univerzity Palackého neobsahuje teoretická východiska, metodiku a způsob vyvozování závěrů, a proto je nepřezkoumatelný, jednak okresní soud pochybil při vyhotovování písemného odůvodnění rozsudku, jež pojal jako opis informací ze spisu, a dále nejednoznačně odlišil skutkové a právní závěry, čímž způsobil nesrozumitelnost odůvodnění. Odvolací soud tato pochybení nenapravil, čímž se měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Otázkou hmotného práva, jež dosud nebyla v rozhodovací praxi řešena, je obsah povinnosti poskytovat péči o zdraví v souladu s profesními povinnostmi a standardy. Dovolatel má za to, že žalovaná měla prokázat naplnění požadavku systematické prevence před úrazy, tedy přijetí opatření zabraňující pádu pacienta v průběhu hospitalizace. Závěrem dovolatel považuje skutečnost, že byl sledován personálem žalované na pokoji i při kouření, avšak byl ponechán o samotě v psychoterapeutické místnosti bez jakéhokoli dohledu, za zakládající porušení prevenční povinnosti. Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že na dovolatelem předkládaných otázkách řešení odvolacího soudu nespočívá, námitky dovolatele směřují pouze vůči zjištěnému skutkovému stavu a hodnocení důkazů. Rozsudky okresního i odvolacího soudu jsou správné a řádně odůvodněné, proto navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl jako nepřípustné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) posoudil podané dovolání a shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné dle §237 o. s. ř.
V oblasti poskytování zdravotní péče jsou poskytovatelé zdravotní péče (dříve zdravotnická zařízení) povinni postupovat v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy (§11 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, účinný v době posuzovaných zákroků), od 1. 4. 2012 pak na náležité odborné úrovni (§28 odst. 2 a §4 odst. 5 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování), případně v souladu s příslušnými profesními povinnostmi a standardy (čl. 4 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, č. 96/2001 Sb.m.s.). Ve všech těchto definičně a významově obdobných případech je takový postup označován jako postup „lege artis“, zatímco nedodržení pravidel je porušením právní povinnosti ve smyslu §420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Každá konkrétní situace se přitom posuzuje individuálně, neboť lékařská věda disponuje různými a různě účinnými a bezpečnými postupy k provedení konkrétního léčebného zákroku. Zvažuje se též, zda zdravotnické zařízení (lékař) zvolilo postup adekvátní charakteru nemoci a šetrný k pacientovi a zda způsob provedení byl bez vad. Vše je třeba posuzovat tzv. „ex ante“, tj. na základě poznatků, které měl lékař k dispozici v době svého rozhodnutí, respektive v době provádění zákroku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 25 Cdo 259/2012).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění, jejichž správnost nepodléhá dovolacímu přezkumu (§241a odst. 1 o. s. ř.), že závislost dovolatele byla léčena správně, péče žalované byla přiměřená jeho zdravotnímu stavu a projevům, a postup žalované, jež dovolatele umístila na pokoj zvýšené péče, jinak byl jeho pohyb na oddělení volný a neomezený, odpovídá dostupným lékařským poznatkům a profesním standardům.
Na řešení dovolatelem předestřených otázek rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, podstatou jeho rozhodnutí je závěr, že žalovaná nepochybila při poskytování zdravotní péče, jež byla a je v souladu se současnými poznatky lékařské vědy, resp. s příslušnými profesními standardy. Posouzení, zda stav žalobce vyžadoval nepřetržitý monitoring či kurtování k lůžku, je otázkou odbornou, jež přísluší znalci. Ze znaleckého posudku se dále podává, že stav žalobce nevyžadoval neustálý monitoring, v současné době by bylo s pacientem v podobném stavu zacházeno stejně a dále, že epileptický záchvat se nedá odhadnout ani u člověka s diagnostikovanou epilepsií. Žalovaná proto neporušila žádnou právní povinnost.
Proti těmto závěrům odvolacího soudu dovolatel žádné námitky neuplatnil. Namítl-li dovolatel, že mělo být pochybením žalované, že dovolatel nebyl pod dohledem personálu žalované v místnosti psychoterapie, není zřejmé, jak by dohled personálu žalované měl zabránit pádu dovolatele. Obdobné platí i pro přijetí směrnice programu prevence pádů či školení personálu.
Další námitky dovolatele proti znaleckému dokazování a jeho hodnocení odvolacím soudem postrádají charakter právní otázky, kterou by mohl a měl dovolací soud řešit (§241a odst. 1 o. s. ř.), nesměřují totiž proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale paušálně proti skutkovým závěrům a rozsudku soudu prvního stupně. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů včetně znaleckého posudku nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Je třeba připomenout, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění samotného hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Námitky týkající se srozumitelnosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku okresního soudu nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž představují námitky vady řízení, což není způsobilým dovolacím důvodem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.). K vadám řízení ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. může dovolací soud přihlédnout pouze, je-li dovolání přípustné, což není tento případ, a přípustnost dovolání nelze založit ani námitkami, jež se týkají skutkových zjištění nebo vedení řízení. Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 10. 2018
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu