ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.480.2018.1
sp. zn. 25 Cdo 480/2018-234
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Ivy Suneghové v právní věci žalobkyně: M. S. , proti žalovaným: 1) J. K. , IČO: 66224110 advokát se sídlem Pelhřimov, Příkopy 25, 2) B. M. a 3) V. S. , o 671.494 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 17 C 140/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 27. 6. 2017, č. j. 15 Co 85/2017-199, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pelhřimově rozsudkem ze dne 8. 11. 2016, č. j. 17 C 140/2015-155, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala na žalovaných zaplacení společně a nerozdílně 671.494 Kč s příslušenstvím na náhradě škody, způsobené tím, že na návrh druhé a třetího žalovaných, zastoupených prvním žalovaným jako advokátem byla nařízena předběžná opatření, jimiž jí bylo zakázáno nakládat s její bytovou jednotkou, a z toho důvodu byl zamítnut návrh na vklad vlastnického práva podle kupní smlouvy, jíž žalobkyně hodlala svou bytovou jednotku, na níž vázlo zástavní právo, prodat zástavnímu věřiteli, a uspokojit tak jeho zajištěnou pohledávku. Bytová jednotka byla následně prodána v rámci exekuce v dražbě za částku o 671.494 Kč nižší než původně sjednaná kupní cena, a za tuto částku žalobkyně požaduje náhradu. Soud dovodil, že podáním návrhu na předběžné opatření se žalovaní snažili zabezpečit uspokojení své pohledávky vůči žalobkyni, o níž se vedl spor, a neporušili tím svou právní povinnost, a to ani prevenční povinnost podle §415 obč. zák. jakožto předpoklad povinnosti k náhradě škody, a případný nárok na náhradu škody podle §77a o. s. ř. zanikl uplynutím prekluzivní lhůty.
Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 27. 6. 2017, č. j. 15 Co 85/2017-199, potvrdil rozsudek okresního soudu ve výroku o věci samé a změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení. Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně a konstatoval, že občanský soudní řád předpokládá podání návrhu na nařízení předběžného opatření, využití tohoto procesního institutu účastníkem řízení není porušením právní povinnosti a podmínky pro náhradu škody podle §77a odst. 2 o. s. ř. nejsou v daném případě splněny. Z provedených důkazů nevyplývá, že by žalovaným byly známy bližší okolnosti prodeje bytové jednotky, a návrh na nařízení předběžného opatření lze považovat za jejich přirozenou reakci na zjištění, že žalobkyně hodlá zcizit svůj jediný nemovitý majetek.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení s tím, že dovolacím soudem má být právní otázka posouzena jinak a právní otázka, která je předmětem žaloby, nebyla dovolacím soudem doposud řešena. Namítá, že samotné podání a setrvání ve stavu předběžného opatření bylo realizováno v situaci, kdy je dokazováno, že ona realizovala dobrovolně zástavní právo zřízené k uspokojení pohledávky zástavního věřitele, a žalovaní s tím museli být již seznámeni, přičemž soudy obou stupňů se k nim staví, jako by návrh na předběžné opatření podali bez znalosti věci. Dovolatelka je přesvědčena, že se z jejich strany jednalo o úmyslný protiprávní krok, který v konečném důsledku zhoršil postavení její a jejího zástavního věřitele a vedl ke vzniku škody na jejím majetku. Dovozuje, že napadené rozhodnutí je rozporné, neboť není přiléhavě posouzen skutkový stav ve vztahu ke zneužití práva stranou žalovaných. Navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle ust. §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. se důvod dovolání vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatelka v dovolání uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Tomuto požadavku dovolatelka v dovolání (posouzeném z obsahového hlediska) nedostála.
Je-li navrženo, aby dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla na základě podaného dovolání posouzena jinak, je třeba zároveň uvést právní posouzení, které dovolatel považuje za nesprávné, a vymezit, v čem nesprávnost právního posouzení spočívá; z dovolání musí být tedy zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatelky) dovolací soud odchýlit (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Avšak požadavek žalobkyně v podaném dovolání na odlišné posouzení věci dovolacím soudem oproti rozhodnutí soudu odvolacího, není předpokladem přípustnosti dovolání, neboť to vyplývá již ze samotné podstaty mimořádného opravného prostředku (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Namítá-li dovolatel, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, konkrétně od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení vymezené právní otázky odvolací soud odchýlil (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, a ze dne 11. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 51/2013). Dovolatelka v dané věci namítá odklon od ustálené judikatury, aniž by vůbec uvedla, které právní názory v rozhodnutích Nejvyššího soudu nebyly dle jejího názoru respektovány.
Dovolatelka namítá, že podání návrhu na nařízení předběžného opatření bylo ze strany žalovaných úmyslným protiprávním krokem, a proto za správný nepovažuje závěr soudu, že se tím žalovaní nedopustili protiprávního jednání; nesprávnost právního názoru však odvozuje od jiného skutkového stavu, než jaký byl v řízení zjištěn, čímž ovšem nelze přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit. Námitky proti skutkovým zjištěním nejsou totiž způsobilým dovolacím důvodem a v tomto směru se nelze domáhat přehodnocení výsledků řízení a nových skutkových závěrů.
Vzhledem k tomu, že předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. nejsou splněny, Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. dubna 2018
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu