ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.656.2017.1
sp. zn. 25 Cdo 656/2017-844
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Ivy Suneghové v právní věci žalobce: M. B. , zastoupený JUDr. Petrem Kšádou, advokátem se sídlem Praha 10, Počernická 27, proti žalované: Allianz pojišťovna, a. s. , IČO: 47115971, se sídlem Praha 8, Ke Štvanici 656/3, o 5.032.020 Kč s příslušenstvím a měsíční renty, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 122/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2015, č. j. 72 Co 555/2014-751, takto:
Dovolání se zamítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 16. 6. 2014, č. j. 22 C 122/2005-703, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 2.542.598 Kč, platit mu 20.603 Kč měsíčně, řízení co do částky 1.524.365 Kč s úroky z prodlení zastavil, žalobu ohledně 965.057 Kč a úroku z prodlení z částky 3.974.018 Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu škody způsobené v důsledku dopravní nehody ze dne 26. 4. 2001 řidičem vozidla, pojištěného pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla u žalované, která je povinna za viníka nehody plnit. Žalobce v důsledku jím nezaviněné dopravní nehody utrpěl těžká zranění, jež se následně negativně projevila v jeho společenské i pracovní sféře. Před úrazem řadu let soukromě podnikal jako autoopravce s vlastní autodílnou, poté následkem zdravotních omezení již není nadále schopen se věnovat této profesi a ukončil svou podnikatelskou činnost, pobírá invalidní důchod. Kromě dalších nároků požadoval v důsledku ukončení podnikání 594.000 Kč za snížení hodnoty jeho podniku, představovaného jeho podnikatelskou činností, a to dle znaleckého posudku ve výši rozdílu mezi hodnotou jeho podniku sestávajícího z movitých a nemovitých věcí, pověsti, klientské sítě, postavení na trhu a know-how a zpeněžitelnými aktivy před dopravní nehodou a po ní. Soud dovodil, že se nejedná o zmenšení jeho majetku, nýbrž o čistě teoretický výpočet ušlého zisku na základě ohodnocení schopností žalobce podnikat v oboru opravárenství motorových vozidel. Podle závěru soudu prvního stupně následkem dopravní nehody je skutečnost, že pro nepříznivý zdravotní stav žalobce nemůže dosahovat výdělku, jakého dosahoval před úrazem, v nakládání s hmotným či nehmotným majetkem (tvrzenou složkou jeho podniku) nijak omezen není a nebyl. Pokud by jeho podnik byl prodejný, nic mu nebránilo prodej uskutečnit, a jestliže prodejný nebyl a měl by sloužit jako prostředek výdělku, je ušlý zisk žalobce odškodněn v rámci náhrady škody. Soud prvního stupně proto uzavřel, že žalobci skutečná škoda spočívající ve ztrátě podniku nevznikla.
K odvolání obou účastníků řízení Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 3. 2015, č. j. 72 Co 555/2014-751, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku co do částky 1,780.225 Kč a v zamítavém výroku co do částky 594.000 Kč s úrokem z prodlení potvrdil, ve zbývající napadené části ve vyhovujícím výroku ohledně částky 760.448 Kč a ohledně měsíční renty, v zamítavém výroku ohledně částky 577.470 Kč s příslušenstvím a ve výrocích o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil k dalšímu řízení. Závěr soudu prvního stupně o nedůvodnosti nároku na náhradu za ztrátu hodnoty podniku ve výši 594.000 Kč shledal odvolací soud správným a ztotožnil se zcela s argumentací v odůvodnění napadeného rozhodnutí. S poukazem na §6 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, ve znění účinném v době dopravní nehody, dovodil, že za osobu odpovědnou za škodu je pojišťovna povinna poškozenému plnit pouze na ty nároky na náhradu škody, jež mají oporu v občanském zákoníku, a dodal, že tento nárok postrádá jakoukoli judikaturní oporu.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně částky 594.000 Kč s úrokem z prodlení, podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení otázky, jež v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla doposud řešena, a to nároku na náhradu za ztrátu hodnoty podniku, o který dovolatel přišel následkem svého zranění. Uvedl, že v podstatě se jedná o věcnou škodu, podnik ve smyslu §5 obch. zák. představuje věc hromadnou tvořenou hmotnými, osobními i nehmotnými složkami podnikání, jež slouží k provozování podniku, mezi něž patří i síť zákazníků, jeho know-how, postavení na trhu, dobrá pověst apod. V důsledku autonehody došlo ke ztrátě jeho podniku, který je souhrnem hodnot, a na tuto ztrátu lze pohlížet jako na zničení věci. Svou prací v minulosti vytvořil hodnotu – podnik, který mu patřil, měl určitou cenu, bylo možné s ním nakládat, a nesouhlasí s názorem, že by tato položka měla být podřazena jen pod pravidelný měsíční výdělek za práci. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalobce se vyjádřila žalovaná, která se plně ztotožnila s rozhodnutím obou stupňů a zdůraznila, že uplatněná škoda není podle zákona č. 168/1999 Sb. likvidní. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem, dospěl k závěru, že dovolání je podle §237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky nároku na náhradu hodnoty podniku proti pojistiteli škůdce, neboť tato otázka nebyla na obdobném skutkovém základě v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena.
Především je třeba vycházet z toho, že předmětem řízení je nárok na náhradu škody způsobené na zdraví. Pro odškodnění újmy na zdraví upravuje zákon celý soubor jednotlivých práv na náhradu majetkové a nemajetkové újmy. Komplex práv, jenž vzniká poškozenému, je taxativně vymezen v ustanoveních §444 až §449a obč. zák., mezi něž náhrada za ztrátu hodnoty podniku (ve smyslu §5 obch. zák.) nepatří. Rozsah povinnosti žalované pojišťovny plnit poškozenému se rovněž odvíjí od občanského zákoníku, neboť podle zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, je pojistitel povinen za pojištěného škůdce uhradit poškozenému nároky v rozsahu a ve výši podle občanského zákoníku.
Provoz autoopravny sloužil žalobci ke generování zisku. Přestal-li žalobce podnikat v tomto svém oboru z důvodu svého zdravotního stavu po nehodě, ztratil tím zdroj svých příjmů, který mu nyní nahrazuje náhrada za ztrátu na výdělku (zisku) a invalidní důchod. Nemožnost pokračovat ve výdělečné činnosti tak byla řešena v rámci renty.
Požadovaná náhrada za ztrátu hodnoty podniku není ani náhradou skutečné škody či škodou na věci, neboť při dopravní nehodě nebyla poškozena provozovna ani její zařízení, kde žalobce podnikal, nýbrž jeho zdraví. K námitkám v dovolání je pak třeba uvést, že podnik ve smyslu §5 odst. 1 obch. zák. je sice způsobilým předmětem obchodních vztahů a jako věc hromadná je převoditelný v rámci prodeje podniku, avšak následkem úrazu při dopravní nehodě je nepříznivý zdravotní stav žalobce, nikoliv zmaření možnosti nakládat se svým majetkem. Pokud byl žalobce vlastníkem podniku, jak tvrdí, následky nehody mu neznemožnily jej zpeněžit.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska otázky předložené k dovolacímu přezkumu správný. Nejvyšší soud neshledal vady řízení ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř.; dovolání proto podle §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v konečném rozhodnutí.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. ledna 2018
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu