ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.698.2018.1
sp. zn. 25 Cdo 698/2018-273
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Ivy Suneghové a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobkyně: I. D., zastoupená Mgr. Janou Malou, advokátkou se sídlem Rooseveltova 335, Chrudim, proti žalovanému: P. K. , zastoupený Mgr. Petrou Krnošovou, advokátkou se sídlem Arbesova 409, Česká Lípa, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 4 C 324/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 31. 7. 2017, č. j. 27 Co 124/2017-229, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 7 696 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Jany Malé, advokátky.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chrudimi rozsudkem ze dne 10. 11. 2016, č. j. 4 C 324/2013-174, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na bolestném 28 950 Kč, za ztížení společenského uplatnění 72 000 Kč, za ztrátu na výdělku 18 995,60 Kč a na nákladech spojených s léčením 3 940,35 Kč, vše s úrokem z prodlení 7,05 % ročně od 27. 12. 2013 do zaplacení, zastavil řízení o zaplacení částky 49 554,38 Kč s příslušenstvím, zamítl žalobu o zaplacení 128 170,57 Kč s příslušenstvím, rozhodl o náhradě nákladů vůči státu a mezi účastníky a o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek. Vycházel ze zjištění, že dne 1. 2. 2012 zaměstnanec žalovaného jako řidič nákladní soupravy při jízdě po částečně osvětlené silnici v obci přehlédl po pravém okraji vozovky jdoucí chodkyni – žalobkyni, která sestoupila do vozovky z přilehlého chodníku pokrytého souvislou vrstvou ušlapaného a umrzlého sněhu, a při pokusu se jí vyhnout najel zadním kolem tahače na nárt pravé nohy žalobkyně, v důsledku čehož utrpěla drtivé poranění nártu a bérce s následnou nutností amputace posledního článku palce pravé nohy. Soud prvního stupně posoudil nárok žalobkyně podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále „obč. zák.“), a uzavřel, že žalovaný odpovídá za škodu způsobenou žalobkyni podle §420 odst. 2 obč. zák. Řidič porušil prevenční povinnost [§415 obč. zák. a §5 odst. 1 písm. b) zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích] sledovat situaci v provozu, mohl při větší opatrnosti použitím dálkových světel odhalit, že se na silnici nachází chodec, a střetu se vyhnout. Škoda byla způsobena také zaviněním samotné poškozené žalobkyně tím, že šla po nesprávné straně silnice, nepoužila chodník (byť byl obtížněji schůdný) a za tmy šla v oblečení bez reflexních prvků. Míru spoluzavinění určil v rozsahu jedné poloviny.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 31. 7. 2017, č. j. 27 Co 124/2017-229, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výroku o soudním poplatku a změnil jej ve výrocích o náhradě nákladů vůči státu a mezi účastníky a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Uzavřel, že soud prvního stupně věc správně právně posoudil včetně stanovení míry spoluzavinění žalobkyně.
Rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, napadl žalovaný dovoláním z důvodu nesprávného právního posouzení podílu žalobkyně na vzniklé škodě. Považoval závěr o spoluzavinění žalobkyně v rozsahu 50 % za rozporný s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, konkrétně s rozsudkem ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 43/2002 (uveřejněným pod číslem 15/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), rozsudkem ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3434/2009, usnesením ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2800/2007, a usnesením ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 482/2008. Uvedl, že z průběhu dokazování vyplynul podíl zavinění na vzniku škody převážně na straně žalobkyně, rozhodně by měl být určen ve větším rozsahu než 50 %. V rozhodnutí chybí úvaha soudu, jak k této míře účasti žalobkyně na vzniku škody dospěl. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání žalovaného jako nepřípustného, neboť odvolací soud posoudil věc v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud posoudil dovolání, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí, podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 29. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“, a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., avšak není podle §237 o. s. ř. přípustné, pokud jde o odškodnění ztížení společenského uplatnění ve výši 72 000 Kč s příslušenstvím, neboť odvolací soud se při řešení otázky posouzení spoluzavinění poškozené podle §441 obč. zák. neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatel namítal, že škodu si převážně zavinila žalobkyně sama tím, že nepoužila chodník, šla po nesprávné straně vozovky v oblečení bez reflexních prvků. Řidič, který byl zaměstnancem žalovaného, byl sice uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví, avšak jediné zavinění na jeho straně spatřoval soud v tom, že jel v obci rychlostí 40 km/hod. za situace, kdy byla tma, svítily lampy veřejného osvětlení, avšak osvětlení na sebe nenavazovalo a řidič si nepřisvětloval dálkovými světly.
Spoluzpůsobení si škody poškozeným podle §441 obč. zák. znamená, že jeho jednání bylo příčinou vzniku škody nebo alespoň jednou z příčin. I když zákon hovoří o spoluzavinění, není forma zavinění (úmysl, nedbalost) podstatná, přičemž na straně poškozeného nemusí jít ani o porušení právní povinnosti, neboť poškozený nese i následky svého nezaviněného jednání či jiných okolností na své straně, jež se podílely na vzniku škody. V rozsahu, v jakém je jednání či okolnosti na straně poškozeného jednou z příčin vzniku jeho škody, je vyloučena odpovědnost škůdce, neboť chybí příčinná souvislost mezi škodou a jednáním či skutečnostmi, za něž nese škůdce odpovědnost (což platí i pro případy objektivní odpovědnosti podle §427 obč. zák.). Rozsah, v jakém sám poškozený přispěl ke vzniku škodlivého následku, v porovnání s příčinami na straně škůdce, závisí na zvážení všech zjištěných konkrétních příčin, které vedly ke škodě či ovlivnily její rozsah. Významné jsou všechny okolnosti na obou stranách, jež se na konečném výsledku podílely.
Ustanovení §441 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud může úvahu soudu o tom, v jakém rozsahu se na vzniku škody podílelo jednání škůdce a poškozeného, přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 91/2010).
Míra spoluzavinění poškozeného na způsobení následku, který se odškodňuje, se neodvíjí aritmeticky od počtu okolností, jež se přičítají poškozenému, ale pro určení vzájemného vztahu mezi jednáním či opomenutím poškozeného a porušením povinností škůdce, za něž nese odpovědnost, je podkladem zjištěný průběh nehodového děje a zejména ty rozhodující okolnosti, jež způsobily nejzávažnější následky. Řidič vozidla projížděl obcí v časných ranních hodinách, tudíž mohl přítomnost chodců předpokládat a přisvítit si dálkovými světly, aby chodce na silnici mohl včas spatřit a střetu s ním tak předejít. Žalobkyně mohla použít chodník, případně vzhledem k časným ranním hodinám a panující tmě pro chůzi po silnici použít reflexní prvky na oblečení, čímž mohla též střetu s vozidlem zabránit.
Soud prvního stupně zvažoval okolnosti zjištěné na obou stranách a hodnotil je jako rovnocenné vzhledem ke způsobenému následku. Považoval-li odvolací soud jeho závěr o 50% míře účasti žalobkyně na vzniklé škodě za správný, nelze jeho úvahu považovat za nepřiměřenou a posouzení této otázky za rozporné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 43/2002 není přiléhavý, neboť v uvedeném rozhodnutí byla řešena zcela jiná otázka, a to odpovědnost chodce za poškození vozidla při jeho střetu s vozidlem, tudíž jej připodobnit k projednávané věci nelze. V ostatních dovolatelem uváděných rozhodnutích Nejvyššího soudu byly výlučnou příčinou vzniku škody okolnosti na straně poškozeného, na vzniku škody se nepodílely žádné okolnosti mající původ v provozu. Taková situace však v nyní projednávané věci nenastala, zde se na vzniku škody podílely jak okolnosti na straně řidiče motorového vozidla (zaměstnance žalovaného), včetně porušení právní povinnosti při řízení vozidla, kterýžto závěr je pro občanskoprávní řízení podle §135 odst. 1 o. s. ř. dán pravomocným odsuzujícím trestním rozsudkem, tak okolnosti na straně poškozené žalobkyně. Právní posouzení otázky míry spoluúčasti na vzniklé škodě podle §441 obč. zák. tak v rozporu s těmito rozhodnutími není.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud postupoval podle §243c odst. 1 o. s. ř. a odmítl dovolání směřující proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně nároku na odškodnění ztížení společenského uplatnění ve výši 72 000 Kč s příslušenstvím.
Dovolání není přípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně odškodnění bolesti ve výši 28 950 Kč s příslušenstvím, náhrady za ztrátu na výdělku ve výši 18 995,60 Kč s příslušenstvím a nákladů spojených s léčením ve výši 3 940,35 Kč s příslušenstvím.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolání podle ust. §237 o. s. ř. přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Předmětem řízení před odvolacím soudem byly nároky shora uvedené. Jde o samostatné nároky, proto přípustnost dovolání proti rozhodnutí o nich se posuzuje u každého nároku zvlášť bez ohledu na to, že byly uplatněny jednou žalobou a bylo o nich rozhodnuto v jednom řízení jedním rozsudkem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 9/2000, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 55/2000).
Vzhledem k tomu, že jednotlivé nároky, vyjma nároku na odškodnění ztížení společenského uplatnění, nepřevyšují 50 000 Kč a nejedná se o vztahy ze spotřebitelských smluv ani o pracovněprávní vztahy, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje v tomto rozsahu proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto dovolání v uvedeném rozsahu odmítl podle §243c o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, které se skládají z odměny advokáta ve výši 6 060 Kč podle §1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 bod 5, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby, spočívající ve vyjádření se k dovolání žalovaného, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle §2 odst. 1 a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., to vše zvýšeno o náhradu za daň z přidané hodnoty (1 336 Kč) podle §137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 7 696 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon.
V Brně dne 29. 8. 2018
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu