ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.1010.2017.1
sp. zn. 26 Cdo 1010/2017-275
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně M. V. , P., zastoupené Mgr. Davidem Černým, advokátem se sídlem v Mělníku, Ve Vinicích 553/17, proti žalovaným 1/ A. C. , P., a 2/ J.R., s.r.o. , se sídlem v Praze 4 – Nuslích, Marie Cibulkové 391/27, IČO: 47121297, zastoupeným Mgr. Jaroslavem Rychtářem, advokátem se sídlem v Praze 3, Sudoměřská 1038/39, o zaplacení částky 400.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 99 C 289/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. června 2016, č. j. 62 Co 106/2016-233, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. června 2016, č. j. 62 Co 106/2016-233, odmítl podle §243c odst. 1 o.s.ř (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. XII zákona č. 296/2017 Sb. a čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb./ – dále opět jen „o.s.ř.“), neboť neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o.s.ř.
Podle §241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z toho vyplývá, že důvody zmatečnosti, jiné vady řízení či pochybení ve zjištění skutkového stavu věci nelze pokládat za způsobilé dovolací důvody. Právě naposledy uvedený (nezpůsobilý) důvod však dovolatelka v dovolání uplatnila (námitkou, navíc formulovanou velmi vágně a nekonkrétně, že okolnost, kdo je finálním příjemcem částky 400.000,- Kč, se jí stala známou „až v průběhu soudního řízení“ ) a jeho prostřednictvím se pokusila zpochybnit správnost (úplnost) zjištěného skutkového stavu rozhodného pro právní závěr, že ohledně uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení jí nejpozději dne 28. února 2010 (v den uzavření nájemní smlouvy) počala běžet subjektivní dvouletá promlčecí lhůta podle §107 odst. 1 obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2013 – dále opět jen „obč. zák.“). Uvedené pak v plném rozsahu platí též ve vztahu k nastolené otázce „posouzení kauzy, tedy právního důvodu poskytnutí částky Kč 400.000,--“ , neboť uvedená otázka je – vzhledem k použitým dovolacím námitkám k ní se vztahujícím – ve skutečnosti rovněž otázkou skutkovou a nikoli právní. Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů).
Namítla-li dovolatelka, že „vztah nájemního bydlení je vztahem spotřebitelským ...“ , zpochybnila správnost právního názoru, který nebyl pro posouzení oprávněnosti uplatněného nároku určující. Odvolací soud sice v odůvodnění napadeného rozhodnutí v reakci na dovolatelčiny námitky zmínil, že z povahy věci není nájemní poměr vztahem, jejž by bylo možné kvalifikovat jako vztah ze spotřebitelské smlouvy ve smyslu §52 a násl. obč. zák. Nelze ovšem přehlédnout, že tak učinil pouze „pro úplnost“, jak uvedl v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Dotčený právní názor lze proto chápat jako pouhý argument podpůrný (argument „navíc“), na němž napadené rozhodnutí ve skutečnosti nespočívá (nezávisí).
Ve vztahu k námitkám obsaženým v bodu VI. dovolání pak lze uvést, že ani zde dovolatelka nevymezila – způsobem uvedeným v §241a odst. 3 o.s.ř. – způsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 o.s.ř.). Zmíněné námitky jsou totiž natolik obecné a současně neurčité, že z nich, a to i vzhledem k použitým formulacím, nelze dovodit, zda jimi skutečně uplatnila způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, natož aby z nich bylo možné usuzovat na porušení konkrétního hmotněprávního či procesního předpisu.
Dovolací soud konečně nepřehlédl dovolatelčino sdělení, že dovolání podává „do všech výroků“ napadeného rozsudku, tj. jakoby i proti jeho nákladovým výrokům. S přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) však zastává názor, že proti citovaným výrokům dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Ve vztahu k nim totiž v dovolání absentuje nejen vylíčení, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o.s.ř.), nýbrž i jakékoli vymezení dovolacího důvodu (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. ledna 2018
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu