ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.1503.2017.1
sp. zn. 26 Cdo 1503/2017
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce L. N. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Jiřím Slavíkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Zborovská 619/49, proti žalovanému Společenství vlastníků XY , se sídlem XY, IČO XY, zastoupenému Mgr. Lukášem Damborským, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 846/1, o zrušení rozhodnutí shromáždění vlastníků jednotek, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 76 Cm 54/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. března 2016, č. j. 14 Cmo 140/2013-414, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. března 2016, č. j. 14 Cmo 140/2013-414, se ve výroku V. v části, v níž potvrdil část výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. září 2012, č. j. 76 Cm 54/2010-269, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. ledna 2013, č. j. 76 Cm 54/2010-367, kterou zamítl návrh na zrušení rozhodnutí shromáždění vlastníků ze dne 7. srpna 2009 o způsobu rozúčtování nákladů spojených se správou společných částí domu č. p. XY, k. ú. XY, a ve výrocích VII. a VIII. o nákladech řízení ve vztahu k žalobci, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. září 2012, č. j. 76 Cm 54/2010-269, v části výroku II., jímž zamítl návrh na zrušení rozhodnutí shromáždění vlastníků ze dne 7. srpna 2009 o způsobu rozúčtování nákladů spojených se správou společných částí domu č. p. XY, k. ú. XY, a ve výroku III., V. a ve výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. ledna 2013, č. j. 76 Cm 54/2010-367, ve vztahu k žalobci, se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. 9. 2012, č. j. 76 Cm 54/2010-269, ve znění rozsudku ze dne 7. 1. 2013, č. j. 76 Cm 54/2010-367, mj. zamítl žalobu, jíž se žalobce (společně s dalšími vlastníky jednotek) domáhal zrušení rozhodnutí přijatého na shromáždění vlastníků bytových jednotek dne 7. 8. 2009 o způsobu rozúčtování nákladů spojených se správou společných částí domu a služeb (část výroku II.). Dále zamítl žalobu v části, jíž se domáhal zrušení rozhodnutí přijatého na témže shromáždění o výši záloh (zbývající část výroku II.) a zrušil schválení účetních závěrek za rok 2005 - 2008 (odstavec I. výroku); současně uložil žalobci (spolu s ostatními žalobci) doplatit soudní poplatek a zaplatit náklady řízení účastníků a státu (výrok III., IV. a V. a výrok I. rozsudku ze dne 7. 1. 2013, č. j. 76 Cm 54/2010-367).
Zjistil, že žalobce (stejně jako ostatní původní žalobci) je vlastníkem jednotky a členem žalovaného společenství, napadená rozhodnutí byla přijata na shromáždění vlastníků dne 7. 8. 2009. Mimo jiné shromáždění rozhodovalo (pod bodem 7) i o stanovení pravidel pro rozúčtování příspěvků na správu domu a pozemku a nákladů na služby. Výše příspěvků a záloh byla stanovena nikoliv podle výše spoluvlastnického podílu, ale podle nákladové náročnosti za použití schválených koeficientů, a to s ohledem na charakter polyfunkčního domu, který zahrnuje řadu různých bytových i nebytových prostor. Dále zjistil, že způsob rozúčtování schválený napadeným usnesením se blíží výpočtu znalce (ustanoveného v řízení). Shromáždění schválilo tento způsob rozúčtování více než 2/3 většinou. Uzavřel, že způsob rozúčtování byl shromážděním schválen dostatečnou většinou a není možné, aby soud rozhodnutí shromáždění vlastníků jednotek, které odpovídá zákonu, nahradil vlastním rozhodnutím a vnutil tak většině vůli menšiny. Proto žalobu v této části ve smyslu §11 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „zákon č. 72/1994 Sb.“), zamítl.
Vrchní soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 17. 3. 2016, č. j. 14 Cmo 140/2013-414, výrok II. rozsudku soudu prvního stupně potvrdil, v odstavci I. výroku jej změnil tak, že žalobu na vyslovení neplatnosti schválení účetních závěrek za léta 2005 - 2008 zamítl. Současně rozsudek soudu prvního stupně vůči některým dalším žalobcům zrušil a řízení zastavil; zároveň rozhodl o poplatkové povinnosti a nákladech řízení účastníků a státu před soudy obou stupňů.
Zdůraznil, že ustanovení §11 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb. obsahuje speciální úpravu vztahující se na situace, kdy se může vlastník, který nesouhlasí s rozhodnutím společenství, obrátit na soud, aby o dané záležitosti rozhodl. Tato právní úprava přitom stojí na principu, že rozhodující je vůle většiny, které se musí přehlasovaný vlastník podrobit; pouze jde-li o důležitou záležitost, může se obrátit na soud a touto cestou se pokusit o prolomení majority. V souvislosti s určením způsobu rozúčtování nákladů na služby dospěl k závěru, že byť jde o důležitou záležitost ve smyslu §11 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb., nejsou důvody, pro které by bylo možné žalobě v této části vyhovět. Měl za to, že spor mezi účastníky spočívá v tom, zda je stanovené pravidlo pro rozúčtování „spravedlivé“, či nikoli. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že s ohledem na závěry znaleckého posudku a s přihlédnutím ke specifickým okolnostem daného případu, kdy se bytové jednotky nacházejí v polyfunkčním domě, jenž vykazuje řadu specifik, je algoritmus rozúčtování služeb odsouhlasený shromážděním vlastníků spravedlivý.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým potvrdil zamítnutí žaloby, v části v níž se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí přijatého na shromáždění vlastníků bytových jednotek dne 7. 8. 2009 o způsobu rozúčtování nákladů spojených se správou společných částí domu a služeb, podal žalobce dovolání. Vytýkal odvolacímu soudu, že se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 4294/2011, uveřejněného pod číslem 57/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 57/2014“) se shromáždění vlastníků jednotek nesmělo při stanovení výše příspěvku na náklady spojené se správou domu a pozemku odchýlit od pravidla upraveného v §15 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., aniž by byla uzavřena dohoda všech vlastníků jednotek. Protože žalobou napadené rozhodnutí shromáždění vlastníků jednotek nebylo schváleno 100 % hlasů, ani jeho přijetí nepředcházelo uzavření dohody o změně zákonného podílu vlastníků na nákladech spojených se správou domu a pozemku, nebyly splněny podmínky §15 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. a předmětné usnesení shromáždění vlastníků je proto nezákonné. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
Žalovaný v dovolacím vyjádření uvedl, že dovolání není přípustné, je účelové, žalobce sám předložil jiný návrh na rozúčtování nákladů, který se mu zdál spravedlivější a který nebyl přijat. Měl za to, že dovolací soud by při rozhodování měl zvážit princip právní jistoty a proporcionality, praktické právní následky zrušení napadeného rozhodnutí a nutnost případného nového rozúčtování nákladů na správu za období let 2006 - 2008 by vedly k nepředvídatelným zásahům do právní sféry bývalých a současných členů společenství. Navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud v souladu s čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání podané včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky zastoupení advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, je přípustné, neboť při posouzení otázky platnosti rozhodnutí shromáždění vlastníků jednotek o způsobu stanovení výše nákladů na správu domu a pozemku a jejich rozúčtování se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Projednávanou věc je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že předmětem řízení je (ne)platnost rozhodnutí shromáždění vlastníků jednotek ze dne 7. 8. 2009 – podle dřívější právní úpravy (§3028 odst. 1, 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), zejména podle zákona č. 72/1994 Sb.
V soudní praxi není pochyb (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 29 Cdo 383/2010, uveřejněný pod č. 58/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek téhož soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3706/2010, uveřejněný pod číslem 95/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že jde-li o řešení důležité záležitosti (která přímo zasahuje buď do samotného právního postavení vlastníků jednotek, nebo do podstaty předmětu jejich vlastnictví z hlediska účelu jeho využití), může se přehlasovaný vlastník jednotky postupem podle §11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb. domáhat u soudu určení neplatnosti usnesení přijatého shromážděním, naléhavý právní zájem na takovém určení prokazovat nemusí. Platnost usnesení přijatých shromážděním vlastníků jednotek přitom nemůže být posuzována v jiném řízení.
V R 57/2014 velký senát Nejvyššího soudu zdůraznil, že je třeba rozlišovat mezi rozhodnutím shromáždění vlastníků jednotek jakožto nejvyššího orgánu společenství, jež může být přijato pouhou (zákonem určenou) většinou hlasů (tedy i přes nesouhlas části vlastníků jednotek), a dohodou vlastníků jednotek, která jakožto vícestranný právní úkon vyžaduje ke svému uzavření souhlasný projev vůle všech vlastníků jednotek (§43a a násl. obč. zák.). Shromáždění vlastníků jednotek se při stanovení výše příspěvku na náklady spojené se správou domu a pozemku nesmí odchýlit od pravidla upraveného §15 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., aniž by byla nejprve uzavřena dohoda jakožto souhlasný projev vůle všech vlastníků jednotek; nepůjde o rozhodnutí shromáždění vlastníků a pro posuzování její platnosti se proto neuplatní ustanovení §11 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb.
Jestliže shromáždění vlastníků jednotek žalovaného přijalo napadené usnesení, jímž se odchýlilo od pravidla určeného ustanovením §15 odst. 1 větou druhou zákona č. 72/1994 Sb., aniž by zde byla odpovídající dohoda všech vlastníků, odporuje napadené usnesení (v rozsahu určujícím podíl vlastníků jednotek na příspěvcích na správu domu a pozemku) tomuto ustanovení.
S ohledem na poněkud nepřesnou terminologii používanou v napadeném rozhodnutí shromáždění vlastníků jednotek považuje dovolací soud za vhodné pro úplnost zdůraznit, že výše uvedené závěry R 57/2014 se uplatní u nákladů spojených se správou domu a pozemku, nikoliv u rozúčtování nákladů služeb podle §9a odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb. (§11 odst. 4 zákona č. 72/1994 Sb.). Je proto nutné vždy rozlišovat, zda usnesením vlastníků jednotek bylo rozhodnuto o rozúčtování nákladů na služby ve smyslu §9a odst. 2, či nákladů ve smyslu §15 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb.
Protože rozsudek odvolacího soudu není v dovoláním napadené části z hlediska uplatněných dovolacích námitek správný, Nejvyšší soud ho v této části podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Jelikož důvod, pro který bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí v této části i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně v tomto rozsahu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný
V Brně dne 15. 11. 2018
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu