ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.2031.2017.1
sp. zn. 26 Cdo 2031/2017-516
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce statutárního města Brna , se sídlem v Brně, Dominikánské nám. 1, zastoupeného JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně, Bubeníčkova 502/42, proti žalované PLISKA Interactive Services Consulting, s.r.o. , se sídlem v Brně – Veveří, Štefánikova 839/7, IČO: 49969927, zastoupené JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 486/57, za účasti vedlejší účastnice na straně žalobce Brněnských komunikací a.s. , se sídlem v Brně – Štýřicích, Renneská třída 787/1a, IČO: 60733098, zastoupené JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně, Bubeníčkova 502/42, o vyklizení, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 50 C 16/2011, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. února 2016, č. j. 49 Co 373/2013-365, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. února 2016, č. j. 49 Co 373/2013-365, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 16. května 2016, č. j. 50 C 16/2011-377, ve výrocích II., III. a IV., se zrušují a věc se vrací Krajskému soud v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby žalovaná byla povinna vyklidit „stánky o výměře 61,8 m 2 v objektu podchodu v B., v katastrálním území M. B.,“ (dále jen „předmětné prostory“, resp. „vyklizované prostory“ a „objekt podchodu“). K žalobě připojil a v jejím textu výslovně odkázal na situační plánek, v němž bylo graficky znázorněno schéma objektu podchodu, doplněné o popisky usnadňující orientaci v tomto objektu vzhledem k jeho blízkému okolí, v daném schématu byl vyznačen též půdorysný tvar tam situovaných prostor, jež byly jednotlivě označeny číslicemi. V rámci vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě zejména uvedl, že je vlastníkem předmětných prostor (jakož i objektu podchodu) a že žalovaná tyto prostory užívá (po uplynutí sjednané doby nájmu, pravděpodobně prodloužené o jeden rok, tj. nejpozději po 31. prosinci 2010) bez právního důvodu.
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 7. června 2013, č. j. 50 C 16/2011-148, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků a vedlejší účastnice.
Konstatoval, že žalobce – přes poučení soudu podle §118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 293/2013 Sb. (dále jen „o. s. ř.“) – neunesl břemeno tvrzení, resp. důkazní břemeno o tom, že je vlastníkem vyklizovaných prostor, bez ohledu na to, zda jsou samostatnou věcí (samostatnými věcmi) v právním smyslu nebo jsou součástí objektu podchodu.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 26. února 2016, č. j. 49 Co 373/2013-365, zrušil citovaný rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dospěl k závěru, že řízení před soudem prvního stupně je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a za odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava. Je tomu tak proto, že podle jeho názoru byla žaloba na vyklizení předmětných prostor neprojednatelná, neboť neobsahovala dostatečně určité vylíčení rozhodujících skutečností a žalobní návrh (petit). Z jejího obsahu totiž nebylo zřejmé, zda se žalobce domáhal ochrany vlastnického práva k objektu podchodu, jehož součástí jsou vyklizované prostory, nebo k dotčeným prostorám jako samostatnému předmětu (samostatným předmětům) vlastnického práva, a nelze tedy spolehlivě stanovit, o jaký právní vztah v řízení šlo; navíc předmětné prostory řádně neidentifikoval, neboť jejich označení toliko „čísly jednotek“ je zjevně nedostatečné a tuto nedostatečnost nelze napravit ani za pomoci přiloženého situačního plánku, zvlášť šlo-li o „pouhou kopii blíže neoznačeného dokumentu, kterou žalobce ani neučinil součástí žaloby“ . Uzavřel, že žaloba na vyklizení předmětných prostor tedy představuje vadné podání, jehož nedostatky se měl soud prvního stupně pokusit odstranit postupem podle §43 o. s. ř.; teprve po jejich odstranění mohl žalobci poskytnout poučení podle §118a o. s. ř. Jestliže naznačeným způsobem nepostupoval a o žalobě jednal a meritorně rozhodl, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Za této situace odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně – s odkazem na ustanovení „§119a odst. 1 písm. a/“ (správně zřejmě §219a odst. 1 písm. a/) o. s. ř. – zrušil a podle §221 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 o. s. ř. Předně namítla, že napadené rozhodnutí je z důvodů tam rozvedených nepřezkoumatelné. Poté vyjádřila přesvědčení, že odvolací soud aplikoval ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř. v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Konkrétně měla za to, že při úvaze o neurčitosti vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě se odchýlil zejména od právního názoru vysloveného v rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 28 Cdo 2692/2007, z něhož vyplývá, že v žalobě nemusí být uvedeny všechny skutečnosti tak, aby soud měl dostatek informací o tom, jak má daný spor věcně posoudit, nýbrž postačuje, aby si z těchto informací mohl učinit představu, o čem bude v daném sporu rozhodovat (v této souvislosti zmínila rovněž nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 343/09). Při řešení otázky neurčitosti žalobního návrhu (petitu) se pak měl odchýlit od právních názorů vyjádřených v usneseních z 20. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, a z 27. dubna 2005, sp. zn. 22 Cdo 842/2005, v nichž Nejvyšší soud mimo jiné konstatoval, že požadavek ustanovení §79 odst. 1 věty druhé o. s. ř., aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá, neznamená, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku, a že označí-li v žalobě přesně, určitě a srozumitelně povinnost, která má být žalovanému uložena, soud nepostupuje v rozporu se zákonem, jestliže použitím jiných slov vyjádří ve výroku svého rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se domáhal. Podle jejího mínění postupoval žalobce při formulaci žaloby v souladu s uvedenými judikaturními závěry a nepřicházel tedy do úvahy postup soudu podle §43 o. s. ř.; o tom svědčí rovněž skutečnost, že soud prvního stupně již žalobce k doplnění skutkových tvrzení vyzýval. Z toho dovozovala, že nebyly splněny podmínky pro to, aby rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen za použití §219a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud napadené usnesení změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání žalované (dovolatelky) proti citovanému usnesení odvolacího soudu projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. XII zákona č. 296/2017 Sb. a čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb. – dále opět jen „o. s. ř.“). Přitom shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky procesního práva (otázky projednatelnosti podané žaloby na vyklizení), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Posléze uvedené vady dovolatelka uplatnila dovolací námitkou, že usnesení odvolacího soudu je nepřezkoumatelné. Podle názoru dovolacího soudu je však uvedená dovolací námitka zjevně neopodstatněná, neboť odvolací soud v napadeném usnesení uvedl důvody, které vedly k jeho přijetí, přičemž tyto důvody vyjádřil srozumitelně a pochopitelným způsobem. Řízení před odvolacím soudem tak není postiženo vytýkanou vadou, natož vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Ve smyslu §79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. návrh na zahájení řízení (žaloba) musí kromě obecných náležitostí podání (§42 odst. 4 o. s. ř.) obsahovat mimo jiné rovněž vylíčení rozhodujících skutečností a údaj o tom, čeho se žalobce domáhá.
V soudní praxi není pochyb o tom, že rozhodujícími skutečnostmi se rozumějí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem). Právní charakteristiku skutku (tzv. právní důvod žaloby) není povinen v žalobě uvádět. Vylíčení rozhodujících skutečností slouží k vymezení předmětu řízení po skutkové stránce; zároveň však z něho musí vyplynout, o jaký právní poměr svůj nárok opírá (právní důvod žaloby), byť sám není povinen tento právní důvod v žalobě výslovně uvádět (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 21. května 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96, a z 28. května 1998, sp. zn. 2 Odon 154/97, uveřejněná pod č. 4/1998 a č. 119/1998 časopisu Soudní judikatura; viz rovněž usnesení Nejvyššího soudu z 23. srpna 2007, sp. zn. 28 Cdo 2692/2007, a nález Ústavního soudu z 12. května 2009, sp. zn. I. ÚS 343/09, tj. rozhodnutí, na něž odkázala dovolatelka). V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon ani od závěru, že vylíčení rozhodujících skutečností může mít – zprostředkovaně – původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce (coby důkazní materiál) připojí k žalobě a v textu žaloby na takovou listinu výslovně odkáže (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněný pod č. 35/2003 časopisu Soudní judikatura, a z 15. července 2008, sp. zn. 29 Odo 742/2006, uveřejněný pod č. 38/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „uveřejněná rozhodnutí“). Soudní praxe je ustálena rovněž v názoru, že požadavek ustanovení §79 odst. 1 věty druhé o. s. ř., aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá, neznamená, že by byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Označí-li v žalobě přesně, určitě a srozumitelně povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu, soud nepostupuje v rozporu se zákonem, jestliže použitím jiných slov vyjádří ve výroku svého rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se domáhal. Pouze soud rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí; případným návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí přitom není vázán. Při formulaci výroku rozhodnutí soud musí dbát, aby vyjadřoval (z obsahového hlediska) to, čeho se žalobce žalobou skutečně domáhal (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 20. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, uveřejněné pod č. 152/2003 časopisu Soudní judikatura, a z 27. dubna 2005, sp. zn. 22 Cdo 842/2005, na něž dovolatelka rovněž odkázala).
Se zřetelem k řečenému nelze přisvědčit názoru, že z obsahu žaloby nelze spolehlivě stanovit, o jaký právní vztah v řízení jde. Z vylíčení rozhodujících skutečností, jimiž žalobce odůvodnil požadavek na vyklizení předmětných prostor, totiž jednoznačně vyplývá, že právní poměr, o nějž zmíněný nárok opírá (právní důvod žaloby), vychází z ustanovení §126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2013 – dále jen „obč. zák.“ (§3028 odst. 2 věta za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů), podle něhož má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje (v tomto případě užíváním předmětných prostor i po skončení nájemního poměru, tj. bez právního důvodu); zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. Okolnost, že z obsahu žaloby není zřejmé, zda jsou vyklizované prostory samostatným předmětem (samostatnými předměty) vlastnického práva, nebo součástí objektu podchodu, je v tomto směru nerozhodná, neboť i bez údaje o věcněprávním charakteru předmětných prostor je evidentní, že v daném případě jde právě o nárok na ochranu vlastnického práva podle §126 odst. 1 obč. zák. Za správný pak nelze pokládat ani názor o nedostatečné identifikaci předmětných prostor. Podle přesvědčení dovolacího soudu žalobce ve skutečnosti identifikoval vyklizované prostory dostatečně určitě (nezaměnitelně), a to nejen slovním popisem uvedeným v žalobě, nýbrž i grafickým znázorněním obsaženým v situačním plánku, který připojil k žalobě a v jejím textu na něj výslovně odkázal (viz uveřejněná rozhodnutí). K tomu lze jen dodat, že způsobilost situačního plánku posloužit k řádné identifikaci vyklizovaných prostor nemůže nikterak ovlivnit (snížit) okolnost, že (snad) jde o „pouhou kopii blíže neoznačeného dokumentu“ , jak to vyjádřil odvolací soud. Za tohoto stavu není pochyb o tom, že žalobce vylíčil skutek (skutkový děj), na jehož základě svůj nárok uplatnil, v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem). Zbývá dodat, že jestliže zároveň jasně uvedl, jakým způsobem se má jeho porušenému vlastnickému právu poskytnout soudní ochrana (vyklizením předmětných prostor), nemůže být pochyb ani o tom, že žaloba (ve spojení se situačním plánkem) obsahuje rovněž přesné, určité a srozumitelné označení povinnosti, která má být žalované straně (dovolatelce) rozhodnutím soudu uložena. Bez právního významu je přitom okolnost, že v žalobním návrhu nebylo výslovně vyjádřeno, že situační plánek má tvořit nedílnou součást rozsudečného výroku. Podstatné je, že žalobce již při podání žaloby poskytl soudu dostatečný podklad k tomu, aby mohl formulovat výrok svého rozhodnutí tak, že bude materiálně vykonatelný (v tomto případě v režimu ustanovení §340 až §342 o. s. ř.).
Z uvedeného vyplývá, že neobstojí důvody, pro které odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Napadené usnesení tudíž spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, usnesení odvolacího soudu bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil podle §243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §243f odst. 4 o. s. ř. a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.). Současně podle §243e odst. 2 věty třetí o. s. ř. zrušil rovněž usnesení ze dne 16. května 2016, č. j. 50 C 16/2011-377, a to v části, jíž soud prvního stupně odmítl žalobu (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků, vedlejší účastnice na straně žalobce a tehdejšího vedlejšího účastníka na straně žalované J. R. P., zemřelého 21. září 2016 (výroky III. a IV.), neboť v této části je citované usnesení na zrušovaném rozhodnutí závislé (odklizením napadeného usnesení odvolacího soudu se obnovují účinky zamítavého rozsudku soudu prvního stupně, vedle něhož nemůže usnesení o odmítnutí žaloby obstát /žaloba nemůže být současně zamítnuta i odmítnuta/). Pro úplnost zbývá dodat, že řízení o odvoláních podaných proti dotčené části posledně uvedeného usnesení odvolací soud zastaví (podle §104 odst. 1 o. s. ř.), jelikož v jejich průběhu nastala neodstranitelná překážka spočívající v tom, že účinky odvoláním napadeného rozhodnutí v mezidobí pominuly (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 611/2002, uveřejněného v časopisu Právní rozhledy č. 11/2005, str. 416).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. l. 2018
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu