ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.303.2018.1
sp. zn. 26 Cdo 303/2018-228
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně městské části Praha 2 , se sídlem v Praze 2, Nám. Míru 20, proti žalovaným 1/ K. A. V. a 2/ K. A. , zastoupeným JUDr. Martinem Doubravou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, U První baterie 643/1, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 180/2015, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2017, č. j. 19 Co 403/2016-144, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby žalovaní vyklidili tam označený byt. V rámci vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě uvedla, že po skončení nájmu uzavřeného na dobu určitou do 31. ledna 2015 užívají žalovaní byt bez právního důvodu, přičemž dopisem ze dne 3. února 2015 je vyzvala k jeho vyklizení po uplynutí sjednané doby nájmu.
Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. července 2016, č. j. 20 C 180/2015-81, žalobě vyhověl a uložil žalovaným povinnost byt vyklidit a vyklizený žalobkyni odevzdat do čtyř měsíců od právní moci rozsudku (výrok I.); současně jim uložil povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 600,- Kč (výrok II.).
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. ledna 2017, č. j. 19 Co 403/2016-144, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujícím výroku I. a změnil v nákladovém výroku II. tak, že výše prvostupňových nákladů řízení činí 5.600,- Kč; jinak ho i v tomto výroku potvrdil. Žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení částku 600,- Kč.
Dovolání žalovaných (dovolatelů) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu nemůže být přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že odvolací soud založil svůj závěr o skončení nájemního vztahu k bytu k 31. lednu 2015 současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, z nichž jeden (první právní názor, že nájemní poměr skončil dne 31. ledna 2015, neboť ujednáním obsaženým v čl. 2 nájemní smlouvy ze dne 1. srpna 2014 účastníci vyloučili /viz §2285 věta za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění – dále jen „o. z.“/ možnost fikce o znovuujednání nájmu na tutéž dobu ve smyslu §2285 věty před středníkem o. z.) nebyl dovoláním napaden a nestačí že byla účinně napadena správnost druhého právního názoru, že nájemní poměr uzavřený na dobu určitou by bez dalšího stejně skončil dne 31. ledna 2015, byli-li dovolatelé dopisem ze dne 3. února 2015 vyzváni k vyklizení bytu a byla-li jim dopisy žalobkyně pouze dva krát prodloužena lhůta k jeho vyklizení až do 15. července 2015 (srov. mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný pod č. 17/1998 časopisu Soudní judikatura). K uvedenému lze jen dodat, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08). Věcný přezkum napadených právních otázek (v daném případě druhého právního názoru) výsledek sporu za tohoto stavu ovlivnit nemůže, obstojí-li první právní názor (proto, že nebyl dovoláním napaden), a dovolání je nepřípustné jako celek (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu z 30. ledna 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné pod č. 54/2002 časopisu Soudní judikatura, z 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013).
Kromě toho – s přihlédnutím k charakteru uplatněných dovolacích námitek – nelze ani ztratit ze zřetele, že skutková zjištění, která dovolatelé rovněž zpochybnili, nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ). Pro úplnost je zapotřebí dodat, že skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů).
Dovolací soud nepřehlédl dovolací sdělení, že dovoláním se napadá rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, tj. jakoby i jeho nákladové výroky. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Ve vztahu k uvedeným výrokům totiž schází v dovolání jakékoliv odůvodnění. Kromě toho však nelze ani opomenout, že těmito výroky odvolací soud nerozhodl o peněžitém plnění převyšujícím 50.000,- Kč, takže přípustnost dovolání proti němu nelze opřít o ustanovení §237 o. s. ř., neboť to vylučuje ustanovení §238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 18. 4. 2018
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu