ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.305.2018.1
sp. zn. 26 Cdo 305/2018-92
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobců a) D. T. , Ř., b) J. M. , P., zastoupených Mgr. Helenou Kohoutovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, náměstí Kinských 76/7, proti žalovanému M. J. , P., zastoupenému Mgr. Tomášem Kaplanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Římská 104/14, o 91.377 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 8 C 172/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. května 2017, č. j. 69 Co 93/2017-71, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.617 Kč k rukám Mgr. Heleny Kohoutové, advokátky se sídlem v Praze 5, náměstí Kinských 76/7, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 17. 5. 2017, č. j. 69 Co 93/2017-71, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (soud prvního stupně) ze dne 14. 9. 2016, č. j. 8 C 172/2016-32, kterým žalovanému uložil zaplatit 91.377 Kč s úroky z prodlení a náklady řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Soud prvního stupně rozhodl rozsudkem pro zmeškání podle §153b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění do 29. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 o. s. ř., neboť závěr odvolacího soudu, že byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání (§153b odst. 1 o. s. ř.), je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Soudy ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznily [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 32 Cdo 80/2012, ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. 21 Cdo 813/2016, ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3187/2015 (ústavní stížnost podanou proti tomuto usnesení Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 1281/16), usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. II. ÚS 1308/10], že za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů je odpovědný adresát, který je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Adresát si může požádat, aby v evidenci obyvatel (cizinců) byl veden též údaj o adrese, na kterou mu mají být doručovány písemnosti podle zvláštního právního předpisu (§10b zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů) a v případě, že se v místě trvalého pobytu nezdržuje, si tak zajistit jejich faktické doručení. Skutečnost, že tak neučinil a v informačním systému evidence obyvatel má uvedenou adresu, na níž se trvale nezdržuje a nevyzvedává si písemnosti, je proto nutné přičítat k jeho tíži.
Lze přisvědčit dovolateli, že v soudní praxi není pochyb o tom, že rozsudek pro zmeškání (při splnění zákonných předpokladů) soud může, avšak také nemusí, vydat; záleží na jeho úvaze, zda je vhodné o věci rozhodnout „kontumačním“ rozsudkem. K vydávání rozsudku pro zmeškání musí soud přistupovat uvážlivě a volit tento institut zejména v případech, v nichž nezájem na straně žalovaného je zřejmý, kdy je žalovaný skutečně nečinný (což vyplývá např. z obsahu a frekvence již dříve učiněných procesních úkonů) a odmítá se aktivně podílet na soudním procesu, či úmyslně řízení protahuje, soud by měl přihlédnout i k povaze předmětu sporu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. 30 Cdo 3825/2007, rozsudky téhož soudu ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo 3443/2010, ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5049/2016; shodně též např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 49/10). Dovolatel však přehlíží, že procesní aktivitu žalovaného přitom lze dovozovat pouze z jeho jednání v daném řízení, nikoliv z jednání v řízení zcela odlišném (byť vedeném mezi týmiž účastníky u téhož soudu); z chování v jiných sporech nemůže soud předvídat, že i v daném řízení nezůstane pasivní, bude se bránit a nárok žalobce neuzná (obdobně viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2762/2017, ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. II. ÚS 78/18).
Dovolatel sice napadl dovoláním všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, avšak výrok, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, napadá zjevně jen proto, že jde o výrok akcesorický. Dovolání v této části neobsahuje žádné odůvodnění, ani údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237-238a o. s. ř.), jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.); navíc dovolání proti tomuto výroku by ani nebylo přípustné, neboť jím bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč [§237, §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 25. 7. 2018
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu