ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.3148.2018.1
sp. zn. 26 Cdo 3148/2018-275
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobkyně LEONARDO, spol. s r.o. , se sídlem v Praze 1, Maiselova 59/5, IČO 60487313, zastoupeného Mgr. Ing. Tomášem Vítkem, advokátem se sídlem v Praze 7, Argentinská 783/18, proti žalovanému P. O. , P., zastoupenému JUDr. Miloslavem Rychtářem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ostrovní 126/30, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 26 C 103/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2018, č. j. 70 Co 396/2017-237, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. 12. 2016, č. j. 26 C 103/2013-169, uložil žalovanému povinnost vyklidit a vyklizený žalobkyni předat do patnácti dnů ode dne zajištění přístřeší tam specifikovaný byt; současně rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. 1. 2018, č. j. 70 Co 396/2017-237, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud s odkazem na ustanovení §126 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), dovodil, že žalovaný užívá byt ve vlastnictví žalobkyně bez právního důvodu, neboť jeho právo byt užívat bylo ukončeno platnou výpovědí z nájmu ze dne 11. 4. 2008 a ani přes výzvu byt nevyklidil. Odvolací soud neshledal výkon práva žalobkyně realizovaný žalobou na vyklizení bytu v rozporu s dobrými mravy. Vzal přitom v úvahu osobní a majetkové poměry dovolatele a jeho zdravotní stav i prodlevu žalobkyně jako pronajímatelky s opravou bytu, za jejíž příčinu však považoval i jednání žalovaného, který odmítal byt zpřístupnit, a dále zdůraznil zejména to, že žalovaný dlouhodobě nehradil nájem a služby spojené s užíváním bytu a neužívá byt pro uspokojení bytové potřeby. Uzavřel, že zjištěné okolnosti nezakládají nárok žalovaného na poskytnutí náhradního bytu a žalobkyni nelze odepřít ochranu jejího vlastnického práva.
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného proti citovanému rozsudku odvolacího soudu projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Vzhledem k ustanovení §3028 odst. 2 věta za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále opět jen „obč. zák.“), neboť povinnost dovolatele byt vyklidit vznikla podle §711 odst. 4 obč. zák. dnem 8. 8. 2012 poté, co řízení o určení neplatnosti výpovědi bylo skončeno pravomocným rozhodnutím soudu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 114/2015, ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 26 Cdo 5254/2015).
Dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř. pro řešení právní otázky, zda v daném případě nejde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. v tom smyslu, že by bylo namístě žalobu zamítnout, resp. vyklizovací povinnost dovolatele podmínit zajištěním jiné bytové náhrady. Uvedenou otázku totiž odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod č. 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 26 Cdo 915/2011 - ústavní stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. I. ÚS 2569/12 - a ze dne 18. 7. 2012, sp. zn. 26 Cdo 1531/2011 - ústavní stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 3942/12). Přitom při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. vzal v úvahu nejen zjištěné právně významné skutečnosti na straně dovolatele, nýbrž i na straně žalobkyně, a jeho úvaha odpovídá zjištěným okolnostem a není v tomto směru zjevně nepřiměřená.
Dovolací soud nepřehlédl ani sdělení dovolatele, že dovolání směřuje „proti všem jeho výrokům“. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k uvedenému výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Ostatně by nebylo ve smyslu §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. v této části ani přípustné.
Z uvedeného vyplývá, že dovolatelem nastolenou právní otázku vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit. Za této situace Nejvyšší soud České republiky podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání žalovaného odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 9. 2018
JUDr. Jitka Dýšková
předseda senátu