ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.3451.2017.1
sp. zn. 26 Cdo 3451/2017-114
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce Společenství vlastníků Bassova , se sídlem v Praze 9, Bassova ul. č. p. 40, IČO 26697378, zastoupeného JUDr. Janem Nohejlem, advokátem se sídlem v Praze 3, U Rajské zahrady 1912/3, proti žalovaným 1) J. K. , P., a 2) S. K. , P., zastoupeným JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 421/21, o vyklizení nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 7 C 307/2014, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. března 2017, č. j. 70 Co 47/2017-92, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jana Nohejla, advokáta se sídlem v Praze 3, U Rajské zahrady 1912/3.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. 11. 2016, č. j. 7 C 307/2014-67, rozhodl, že žalovaní jsou povinni vyklidit tam specifikovaný nebytový prostor a vyklizený jej předat žalobci do dvou měsíců od právní moci rozsudku (výrok I.), a uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 28.314 Kč (výrok II.).
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 2. 3. 2017, č. j. 70 Co 47/2017-92, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že nájemní smlouva ze dne 27. 6. 2008 (dále jen „Nájemní smlouva“), uzavřená mezi žalobcem jako pronajímatelem a společností J.T.75 a.s. jako nájemkyní, je neplatná, neboť pověřený vlastník společnost HOME a. s. (který jednal za žalobce) překročil své zmocnění, když ji podepsal bez předchozího souhlasu shromáždění vlastníků, které si její schválení předem vyhradilo (zápis ze shromáždění vlastníku konaného dne 7. 5. 2008). Pro úplnost dodal, že ke dni uzavření Nájemní smlouvy navíc existoval nesoulad mezi faktickým stavem statutárního orgánu a stavem rejstříkovým. Původní nájemkyně se však nemohla dovolávat dobré víry ve správnost zápisu do obchodního rejstříku, když sama byla členem společenství vlastníků. Dále uvedl, že ani v případě platnosti nájemní smlouvy na základě jejího Dodatku č. 1 ze dne 29. 4. 2009 (dále jen „Dodatek“) nemohlo dojít k postoupení práv a povinností z původní nájemkyně na žalované, když zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), cesi nájemní smlouvy neupravoval a žalovaní navíc nebyli smluvní stranou Dodatku a nepodepsali jej. Z výše uvedených důvodů uzavřel, že žalovaní užívají předmětnou část nemovitosti bez právního důvodu a jsou povinni ji vyklidit.
Dovolání žalovaných proti citovanému rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalobce prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil, není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (čl. II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, neboť napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
Při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů (§3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník ve spojení s §3074 odst. 1 věty za středníkem téhož zákona).
Spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé na posouzení více právních otázek, z nichž řešení každé samo o sobě vede ke stejnému závěru (v dané věci k závěru o užívání nebytových prostor bez právního důvodu), není nutné posuzovat přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. ke všem otázkám, postačuje-li vyřešení jedné z nich.
Závěr odvolacího soudu, že nedošlo k postoupení práv a povinností z Nájemní smlouvy na žalované, v konečném důsledku odpovídá judikatuře dovolacího soudu. Z ní vyplývá, že nelze vyloučit, aby se smluvní strany – i přes absenci výslovné právní úpravy - dohodly na změně v subjektech smlouvy tak, že veškerá práva a povinnosti ze synallagmatické smlouvy převedou na třetí osobu, a nabyvatel tak se souhlasem původní smluvní strany, která v právním vztahu nadále zůstává, vstoupí do práv a povinností dřívější smluvní strany (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 33 Cdo 969/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3612/2015). Z uvedeného však plyne, že účastníky smlouvy o převodu práv a povinností jsou nejen původní smluvní strany, ale i nový nabyvatel práv a povinností (třetí osoba). Jestliže dovolatelé nebyli subjekty Dodatku, z něhož cesi dovozují, nemohli vstoupit do práv a povinností z dřívější Nájemní smlouvy, a nemají tak právní titul k užívání předmětného nebytového prostoru.
S ohledem na tento závěr je již nadbytečné zabývat se další dovoláním zpochybněnou otázkou (ne)platnosti nájemní smlouvy.
Dovolací soud nepřehlédl ani sdělení dovolatelů, že dovolání je podáno „v plném rozsahu proti oběma výrokům“ rozsudku. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k uvedenému výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Ostatně by nebylo ve smyslu §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ani přípustné.
Protože dovolání žalovaných proti rozhodnutí odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud je podle ustanovení §243c odst. 1 věta první o. s. ř. odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 17. ledna 2018
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu