ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.3714.2017.1
sp. zn. 26 Cdo 3714/2017-195
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Jitkou Dýškovou ve věci navrhovatele I. S. , B., zastoupeného Doc. JUDr. Ing. Milanem Pekárkem, CSc., advokátem se sídlem v Brně, Stamicova 348/18, za účasti Společenství vlastníků Pod nemocnicí 15 , se sídlem v Brně, Pod nemocnicí 594/15, IČO 01548999, zastoupeného Mgr. Radkou Ježovou, advokátkou se sídlem ve Vyškově, Dobrovského 409/1, o vyslovení neplatnosti rozhodnutí shromáždění společenství vlastníků jednotek, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 Cm 26/2016, o dovolání navrhovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. dubna 2017, č. j. 8 Cmo 40/2017-173, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. dubna 2017, č. j. 8 Cmo 40/2017-173 se odmítá .
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. prosince 2016, č. j. 50 Cm 26/2016-149, se zastavuje .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Krajský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 5. 12. 2016, č. j. 50 Cm 26/2016-149, rozhodl, že neplatnost rozhodnutí shromáždění Společenství vlastníků Pod nemocnicí 15 ze dne 22. 10. 2015 se nevyslovuje (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
K odvolání navrhovatele Vrchní soud v Olomouci (soud odvolací) rozsudkem ze dne 19. 4. 2017, č. j. 8 Cmo 40/2017-173, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že návrh na vyslovení neplatnosti rozhodnutí shromáždění Společenství vlastníků Pod nemocnicí 15 ze dne 22. 10. 2015 zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok II.) a řízení odvolacího (výrok III.). Odvolací soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu především uzavřel, že zde není důležitý důvod k postupu dle ustanovení §1209 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Navíc dodal, že navrhovatel neprokázal, že je přehlasovaným vlastníkem, že nepřipojení projednávaných dokladů k pozvánce na shromáždění nepředstavuje porušení zákona či stanov, jež by mělo závažné následky (§260 odst. 2 o. z.), a že spoluvlastníci jednotek vykonávali svá práva v souladu s ustanovením §1185 odst. 2 o. z., proto shromáždění bylo usnášeníschopné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání, které Nejvyšší soud České republiky podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (srov. čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl, neboť neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 - §238a o. s. ř.), jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Z dovolání tak musí být patrno, které otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny nebo jsou rozhodovány rozdílně, případně, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které „ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit postupem podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Navrhovatel však v dovolání žádný relevantní údaj z pohledu ustanovení §237 o. s. ř. neuvádí.
Navrhovatel napadl dovoláním výslovně také rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2016, č. j. 50 Cm 26/2016-149. Dovolání je ve smyslu ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout nelze. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení §201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Není-li tak k možnému přezkoumání takového rozhodnutí vyhrazeno dovolání, občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost určitého soudu k projednání dovolání, je-li přesto proti takovému rozhodnutí podáno. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti představuje neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení §243b a §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. ledna 2018
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu