ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.394.2017.1
sp. zn. 26 Cdo 394/2017-141
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně PRAGA 2000, spol. s r. o. , se sídlem v Praze 1, Šeříková 565/8, IČO 49703307, zastoupené Mgr. Ing. Tomášem Vítkem, advokátem se sídlem v Praze 7, Argentinská 783/18, proti žalované PREdistribuce, a. s. , se sídlem v Praze 5, Svornosti 3199/19a, IČO 27376516, zastoupené JUDr. Ľubomírem Fockem, advokátem se sídlem v Praze 1, Náprstkova 276/2, o vyklizení nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 38 C 141/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. srpna 2016, č. j. 91 Co 494/2015-106, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.178 Kč, k rukám Mgr. Ing. Tomáše Vítka, advokáta se sídlem v Praze 7, Argentinská 783/18, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 17. 8. 2016, č. j. 91 Co 494/2015-106, změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (soud prvního stupně) ze dne 5. 6. 2015, č. j. 38 C 141/2014-77, tak, že uložil žalované vyklidit tam specifikovaný nebytový prostor do 1 roku od právní moci rozsudku; současně jí uložil zaplatit náklady řízení před soudy obou stupňů.
Dovolání žalované není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017, dále jen „o. s. ř.“ (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), přípustné.
V souladu s §3074 odst. 1 věta první za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník posuzoval dovolací soud platnost výpovědi, kterou dala žalobkyně žalované dne 19. 3. 2013, podle dosavadních právních předpisů, zejména zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), a zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“).
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se k otázce určitosti výpovědi z nájmu nebytových prostor, není-li ve výpovědi skutkově (dostatečně určitě) vymezen výpovědní důvod, postupně vyvíjela a posléze se ustálila rozsudkem ze dne 27. 7. 2010, sp. zn. 32 Cdo 750/2009, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 8855 [na který navazovala celá řada dalších rozhodnutí - usnesení ze dne 19. 2. 2018, sp. zn. 26 Cdo 5068/2017, ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4459/2011, obdobně též rozsudek ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1018/2013, usnesení ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 32 Cdo 238/2011 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 997/13)]. V něm Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, že absence konkrétního výpovědního důvodu (který nastal) ve výpovědi nemá za následek její neplatnost pro neurčitost, jestliže povinnost jej uvést nestanoví zákon ani smlouva mezi účastníky.
Otázku, zda výkon práva žalobkyně není v rozporu s dobrými mravy, posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle které zamítnutí žaloby na vyklizení pro odepření ochrany výkonu vlastnického práva uplatňované v rozporu s dobrými mravy má být až poslední možností - ultima ratio, jak ve zcela mimořádných případech odstranit přílišnou tvrdost zákona, od níž není důvod se odchýlit – viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 740/99 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 4, str. 111), stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod číslem 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněný pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Při úvaze, zda výkon práva žalobkyně není v rozporu s dobrými mravy, přihlédl odvolací soud ke všem zjištěným skutečnostem, a to jak na straně dovolatelky, tak na straně žalobkyně, vycházel přitom z konkrétních zjištění učiněných v dané věci a jeho úvaha, že žalované postačí poskytnutí delší lhůty k vyklizení, není zjevně nepřiměřená. Poskytnutí delší lhůty k vyklizení ve spojení se sjednanou delší výpovědní dobou odráží i specifický účel (umístění trafostanice), za nímž byl předmětný nebytový prostor pronajat.
Dovolatelka sice napadla dovoláním všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, avšak výrok, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, napadá zjevně jen proto, že jde o výrok akcesorický. Dovolání v této části totiž neobsahuje žádné odůvodnění ani údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání
(§237-238a o. s. ř.), jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), navíc dovolání proti tomuto výroku by ani nebylo přípustné, neboť jím bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč [§237, §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 věty první (ve spojení s §243f odst. 3) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 3. 10. 2018
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu