ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.4176.2017.1
sp. zn. 26 Cdo 4176/2017-565
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce Z. G. , T., zastoupeného obecným zmocněncem V. T., T., proti žalovanému J. L. , K. V., zastoupenému Mgr. Janem Vaňkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, o zaplacení částky 143.354,11 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 159/93, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. září 2016, č. j. 54 Co 254/2016-500, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. září 2016, č. j. 54 Co 254/2016-500, v potvrzujícím výroku I., vyjma části, jíž byl v zamítavém výroku II. potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. ledna 2016, č. j. 10 C 159/93-436, a dále v měnícím výroku III. a v nákladovém výroku IV., a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. ledna 2016, č. j. 10 C 159/93-436, ve vyhovujícím výroku I. ohledně částky 95.922,- Kč a v nákladových výrocích III., IV. a V., se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (vlastník „rodinného domu o jednom bytě a garáži na adrese E., P.“ – dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“) se změněnou (resp. rozšířenou) žalobou domáhal, aby mu žalovaný zaplatil částku 143.354,11 Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení). Přitom částku 128.187,- Kč požadoval z titulu dlužného nájemného (sjednaného původně v německých markách – dále jen „DEM“) z předmětného domu „včetně zahrady a garáže“ za období od února 1993 do května 1993 (dále též jen „dlužné nájemné“) a částku 15.167,11 Kč z titulu nedoplatků na úhradách za tam specifikované služby.
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. ledna 2016, č. j. 10 C 159/93-436, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci (do tří dnů od právní moci rozsudku) částku 143.354,11 Kč (výrok I.), zamítl žalobu ohledně tam uvedeného úroku z prodlení (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.), že žalovaný je povinen zaplatit státu náklady řízení ve výši 1.650,- Kč (výrok IV.) a že ve zbytku se státu právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (výrok V.).
Z provedených důkazů učinil zejména následující skutková zjištění. Žalobce jako pronajímatel a žalovaný jako nájemce uzavřeli dne 20. října 1992 písemnou smlouvu o nájmu předmětného domu, „včetně zahrady a garáže“ (dále jen „Nájemní smlouva“) na dobu neurčitou od 15. října 1992 (čl. VI. bod 1 Nájemní smlouvy) za nájemné v částce 1.800,- DEM měsíčně, které mělo být placeno dopředu, vždy nejpozději do pětadvacátého dne předešlého měsíce (čl. III. bod 1 Nájemní smlouvy). Nájemní smlouva obsahovala rovněž ujednání, že „pokud nájemce nezaplatí nájemné v termínu uvedeném v čl. III. této smlouvy, je povinen vyklidit pronajatý rod. dům do pěti dnů“ (čl. V. Nájemní smlouvy). Smluvní strany se rovněž dohodly na výpovědní lhůtě tří měsíců bez udání důvodů, která počne běžet prvního dne měsíce následujícího po měsíci, v němž byla výpověď doručena druhé straně (čl. VI. bod 2 Nájemní smlouvy – dále jen „ujednání o výpovědní době“). Součástí Nájemní smlouvy naopak nebylo ujednání, že „pronajímatel má právo odstoupit od smlouvy, pokud je nájemce více než jeden měsíc v prodlení s placením dohodnutého nájemného“ (dále jen „ustanovení o odstoupení od smlouvy“), jež sice bylo původně obsaženo v čl. VII. bodu 2 písm. b/ formuláře použitého k uzavření Nájemní smlouvy, avšak v Nájemní smlouvě bylo přeškrtáno. Žalovaný předmětný dům opustil v průběhu února 1993, aniž se s žalobcem dohodl na ukončení nájmu a aniž mu ho vyklizený předal. V návaznosti na to mu žalobce dopisem ze dne 9. března 1993 sdělil, že ukončuje nájem k 28. únoru 1993 (dále jen „dopis z 9. března 1993“). I přesto však požaduje nájemné nejen za únor 1993, nýbrž i za období od března 1993 do května 1993, které již žalovaný nezaplatil, přičemž dluh z tohoto titulu odpovídal po přepočtu z DEM částce 128.187,- Kč. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že sjednaný nájemní poměr podléhal režimu upravenému v §663 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. ledna 1992 do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“). Poté rovněž dovodil, že trval až do 30. června 1993, kdy zanikl uplynutím tříměsíční výpovědní doby, která počala běžet dne 1. dubna 1993 v důsledku projevu vůle, jejž učinil žalobce dopisem z 9. března 1993, který lze – podle jeho názoru – považovat za výpověď ve smyslu §677 odst. 1 obč. zák. V této souvislosti současně zaujal názor, že o dřívějším zániku nájemního poměru na základě ujednání obsaženého v čl. V. Nájemní smlouvy zde uvažovat nelze, neboť toto ujednání je neplatné pro zjevný rozpor s ujednáním o výpovědní době, jemuž je třeba dát přednost, a to „s ohledem na princip právní jistoty, jakož i (v obecné rovině zvažovaný) princip ochrany nájemce“ . Proto žalobě ohledně dlužného nájemného vyhověl.
K odvolání obou účastníků odvolací soud rozsudkem ze dne 14. září 2016, č. j. 54 Co 254/2016-500, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujícím výroku I. ohledně částky 95.922,- Kč (představující dlužné nájemné za období od března 1993 do května 1993 – dále jen „rozhodné období“), v zamítavém výroku II. a v nákladových výrocích III. a V. (výrok I. – dále jen „potvrzující výrok I.“), a změnil v nákladovém výroku IV. tak, že žalovanému se povinnost zaplatit státu náklady řízení neukládá (výrok III.). Současně odmítl odvolání žalovaného ohledně částky 7.000,- Kč (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV.).
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za správné pokládal rovněž právní názory, které na jeho základě přijal soud prvního stupně. Ve shodě s ním tak mimo jiné dovodil, že projev vůle obsažený v žalobcově dopisu z 9. března 1993 je třeba považovat (se zřetelem k výkladovým pravidlům zakotveným v §35 obč. zák.) za výpověď z nájmu ve smyslu §677 odst. 1 obč. zák. (a nikoli tedy za právní úkon ve smyslu §679 odst. 3 obč. zák. či ve smyslu ustanovení o odstoupení od smlouvy, jak namítal žalovaný, což v případě posléze zmíněného ustanovení platí zejména proto, že ani nebylo součástí Nájemní smlouvy) a že nájemní poměr účastníků nebylo možné ukončit postupem podle ujednání obsaženého v čl. V. Nájemní smlouvy, jelikož citované ujednání je neplatné pro rozpor s ujednáním o výpovědní době. Za této situace rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujícím výroku I. ohledně částky 95.922,- Kč (představující „přepočtené“ dlužné nájemné za rozhodné období), tj. v rozsahu, v němž – co do požadavku žalobce na zaplacení dlužného nájemného – žalovaný napadl citovaný výrok odvoláním.
Proti potvrzujícímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. ohledně dlužného nájemného za rozhodné období v částce 95.922,- Kč (dále jen „napadená část potvrzujícího výroku I.“), podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 293/2013 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Předně namítl, že ačkoliv měl zájem se řízení účastnit, osobně se vyjádřit a podat účastnickou výpověď, byla mu nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Přítomnost při projednávání věci před soudem prvního stupně mu znemožnil především nepříznivý zdravotní stav a k odvolacímu jednání ani nebyl předvolán (zde odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu z 30. března 2011, sp. zn. 33 Cdo 951/2009). Následně vyjádřil nesouhlas s názorem, že nájemní poměr účastníků k předmětnému domu zanikl „ke dni 31. 5. 1993“ (správně zřejmě k 30. červnu 1993). Podle jeho mínění zanikl již 28. února 1993, neboť k tomuto dni žalobce dopisem z 9. března 1993 od Nájemní smlouvy odstoupil, byť takto není jeho projev vůle formálně označen. V této souvislosti zdůraznil, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže neakceptoval možnost smluvních stran sjednat si právo na odstoupení od smlouvy (pro případ, že se nájemce dostane do prodlení s úhradou nájemného), jen proto, že ustanovení o odstoupení od smlouvy neodpovídá znění §679 odst. 3 obč. zák. Měl za to, že se zřetelem k dikci §48 obč. zák. byli účastníci oprávněni dohodnout se na možnosti odstoupení od smlouvy i nad rámec zákonných důvodů, a současně podotkl, že ustanovení o odstoupení od smlouvy je třeba považovat za součást Nájemní smlouvy, neboť z ní bylo vyškrtáno bez jeho vědomí. Pro případ nesprávnosti uvedené argumentace rovněž namítl, že nájemní poměr bylo možné navíc ukončit i podle ujednání obsaženého v čl. V. Nájemní smlouvy. V tomto ohledu nesouhlasil s názorem, že dotčené ujednání je neplatné pro rozpor s ujednáním o výpovědní době, a zastával stanovisko, že nájemní poměr bylo možno ukončit „výpovědí, odstoupením a dále také nezaplacením nájemného spojeného s předáním předmětu nájmu zpět žalobci“ . Podle jeho názoru pak „otázka možného ujednání o skončení nájemního vztahu podmíněného nezaplacením nájemného řádně a včas, za současné povinnosti nemovitost vyklidit a předat ve stanovené lhůtě zpět pronajímateli“ , nebyla dovolacím soudem dosud vyřešena. Navrhl, aby dovolací soud zrušil (v napadené části) rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalovaného (dovolatele) projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále opět jen „o.s.ř.“ (viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. XII zákona č. 296/2017 Sb. a čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.). Přitom shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí (napadené části potvrzujícího výroku I. rozsudku odvolacího soudu), jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky hmotného práva (otázky neplatnosti ujednání obsaženého v čl. V. Nájemní smlouvy), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Pro úplnost zbývá dodat, že dovolání není přípustné pro řešení otázky, zda v poměrech nájmu nemovitosti podle §663 a násl. obč. zák. (tento závěr nebyl dovoláním zpochybněn) mají strany nájemní smlouvy možnost sjednat si právo na odstoupení od smlouvy pro případ, že se nájemce dostane do prodlení s úhradou nájemného. Je tomu tak proto, že na takto postavené otázce napadené rozhodnutí nespočívá (nezávisí), neboť podle zjištěného skutkového stavu si účastníci uvedenou možnost v Nájemní smlouvě nedohodli. Pokud dovolatel namítl, že ustanovení o odstoupení od smlouvy je třeba považovat za součást Nájemní smlouvy, neboť z ní bylo vyškrtáno bez jeho vědomí, pak neuplatnil (způsobilý) dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 a 3 o.s.ř.), nýbrž ve skutečnosti nezpůsobilý důvod založený na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění (uvedené v plném rozsahu platí i ve vztahu k dovolatelovu poukazu na to, k čemu směřovala žalobcova vůle projevená v dopisu z 9. března 1993 – viz odůvodnění rozsudků Nejvyššího soudu z 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z 10. ledna 2008, sp. zn. 26 Cdo 932/2007, uveřejněného pod č. 107/2008 časopisu Soudní judikatura). Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů).
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 (uvedené zmatečnostní vady dovolatel uplatnil námitkami o odnětí možnosti jednat před soudem – viz §229 odst. 3 o.s.ř.), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud se však nejprve zabýval otázkou naplněnosti uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o.s.ř.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Při řešení nastolené otázky neplatnosti ujednání obsaženého v čl. V. Nájemní smlouvy vycházel dovolací soud z dosavadních právních předpisů (§3074 věta první za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů).
Již v rozsudku ze dne 25. února 2003, sp. zn. 26 Cdo 1167/2001, uveřejněném pod č. 35/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č. 38/2003 časopisu Soudní judikatura) – dále též jen „uveřejněný rozsudek“ – Nejvyšší soud dovodil, že nájem nebytových prostor na dobu určitou může skončit před uplynutím doby, na kterou byl sjednán, i jinak, než výpovědí pronajímatele nebo nájemce z důvodů uvedených v §9 odst. 2 a 3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění do 31. prosince 2013. Uvedl, že nelze vyloučit ani důvody zániku nájemního vztahu upravené v obecných ustanoveních o nájemní smlouvě (srov. např. §679, §684 obč. zák.), resp. obecné důvody zániku závazků, jako je např. odstoupení od smlouvy (§48 obč. zák.) nebo splynutí (§584 obč. zák.). V rozsudku ze dne 25. dubna 2012, sp. zn. 26 Cdo 4495/2011, pak Nejvyšší soud zaujal názor, že uvedený právní závěr je aplikovatelný i v poměrech nájmu nemovitosti podle §663 a násl. obč. zák., o nějž jde i v souzené věci. Proto ani v tomto případě nelze vyloučit mimo jiných rovněž obecné důvody zániku daného nájemního vztahu.
V posuzovaném případě obsahovala Nájemní smlouva v čl. V. rovněž ujednání, že „pokud nájemce nezaplatí nájemné v termínu uvedeném v čl. III. této smlouvy, je povinen vyklidit pronajatý rod. dům do pěti dnů“ . Dovolací soud zastává názor, že v citovaném ujednání si účastníci sjednali další způsob ukončení (zániku) nájemního vztahu. Jinak tomu z hlediska podstaty nájemního vztahu ani být nemůže, neboť vyklizovací povinnost, jež měla dovolateli vzniknout v případě, že včas nezaplatí smluvené nájemné, vzniká – logicky vzato – až poté, co nájemní poměr skončí (jinak řečeno neslučuje se s nájemcovým oprávněním předmět nájmu užívat). Je-li pojmovým znakem nájmu (viz §663 obč. zák.) rovněž oprávnění předmět nájmu užívat, pak jeho odpadnutím další existence tohoto právního vztahu je pojmově nemožná. Ujednání obsažené v čl. V. Nájemní smlouvy tudíž lze rozumně vyložit pouze tak, že jde o ujednání o skončení nájmu (v důsledku nezaplacení nájemného v dohodnutém termínu). Současně je dovolací soud toho názoru, že citované ujednání předvídá kvalitativně odlišný způsob ukončení nájemního vztahu od způsobu zániku výpovědí některé ze smluvních stran (k tomu srov. rovněž odůvodnění uveřejněného rozsudku). Už proto nemůže být dotčené ujednání v rozporu s ujednáním o výpovědní době, natož aby bylo z této příčiny neplatné, jak chybně uvažovaly soudy nižších stupňů. V uvedených souvislostech dovolací soud pro úplnost dodává, že ujednání, jímž se účinky právního úkonu činí závislými na skutečnosti, o níž jednající nevědí, zda se splní, je podmínkou ve smyslu §36 obč. zák. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze 17. ledna 2001, sp. zn. 26 Cdo 1368/99, či z 23. října 2012, sp. zn. 26 Cdo 2089/2012 /ústavní stížnost podanou proti posléze uvedenému rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením z 8. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 4786/12/).
Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že není správný právní názor o neplatnosti ujednání (o skončení nájmu) obsaženého v čl. V. Nájemní smlouvy. Za této situace neobstojí – s přihlédnutím ke skutkovému zjištění, že dovolatel nezaplatil žalobci nájemné z domu již za měsíc únor 1993 (splatné ke dni 25. ledna 1993) – ani právní závěr, že nájemní poměr trval až do 30. června 1993, kdy zanikl uplynutím sjednané (tříměsíční) výpovědní doby. Dovolací důvod podle §241a odst. 1 o.s.ř. tudíž použil dovolatel opodstatněně.
Z uvedeného vyplývá, že napadená část potvrzujícího výroku I. spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o.s.ř.). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, rozsudek odvolacího soudu v dotčené části uvedeného výroku a v závislých výrocích zrušil (§243e odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ustanovením §243f odst. 4 věty před středníkem o.s.ř.), aniž se pro nadbytečnost zabýval vytýkanou zmatečnostní vadou. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil – v rozsahu vymezeném ve výroku tohoto rozsudku – i toto rozhodnutí a věc vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243g odst. 1 věta první o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 7. 2018
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu