ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.4196.2017.1
sp. zn. 26 Cdo 4196/2017-342
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně M. W. , K. V., zastoupené Mgr. MUDr. Pavlem Strejcem, advokátem se sídlem v Sokolově, 5. května 655, proti žalovanému Společenství vlastníků domu Křižíkova 1306/7, 360 01 Karlovy Vary , se sídlem v Karlových Varech, Křižíkova 1306/7, IČO 71006931, zastoupenému Mgr. Ing. Jiřím Hrušem, advokátem se sídlem v Roztokách, Nad Vltavou 2161, o vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění společenství, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 44 Cm 200/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. února 2017, č. j. 14 Cmo 468/2015-300, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč k rukám Mgr. Ing. Jiřího Hruše, advokáta se sídlem v Roztokách, Nad Vltavou 2161, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně napadla dovoláním rozsudek Vrchního soudu v Praze (odvolací soud) ze dne 6. 2. 2017, č. j. 14 Cmo 468/2015-300, kterým potvrdil (ve správném znění) výrok rozsudku Krajského soudu v Plzni (soud prvního stupně) ze dne 24. 8. 2015, č. j. 44 Cm 200/2010-267, jímž zamítl žalobu na vyslovení neplatnosti usnesení schůze shromáždění žalovaného ze dne 2. 11. 2009, jímž byl k tomuto dni zvolen do funkce pověřeného vlastníka společenství P. R.; a dále ho ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně změnil tak, že žalovanému se náhrada nákladů nepřiznává, a současně nepřiznal žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění vlastníků jednotek, které se konalo dne 2. 11. 2009, dovolací soud (stejně jako soudy obou stupňů) proto posoudil věc podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 (§3028 odst. 1, 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Dovolání není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, neboť závěr odvolacího soudu, že s ohledem na zásadu proporcionality není namístě vyslovit neplatnost napadeného usnesení shromáždění, je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Porušení pravidel (stanovených v zákoně č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „zákon č. 72/1994 Sb.“, nebo ve stanovách společenství) pro svolávání shromáždění může být důvodem pro vyslovení neplatnosti usnesení shromážděním vlastníků jednotek v řízení podle §11 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb., s ohledem na zásadu proporcionality však soud tuto neplatnost nevysloví, nedošlo-li zjištěným porušením právních předpisů či stanov s ohledem na okolnosti případu k závažnému zásahu do práv vlastníků jednotek či společenství samotného (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3399/2010).
Podle zjištění odvolacího soudu (která ostatně dovolatelka nijak nezpochybnila) bylo vlastníkům jednotek konání předmětného shromáždění řádně oznámeno, mimo žalobkyni a jejího manžela se ho zúčastnili všichni vlastníci jednotek a napadené usnesení bylo přijato hlasy všech přítomných vlastníků. Shromáždění nesvolal pověřený vlastník (kterým byla v té době žalobkyně) k podnětu části vlastníků, bylo svoláno vlastníky jednotek, kteří měli 55,09% hlasů společenství, tedy potřebným počtem hlasů. Podnět ke svolání shromáždění však nebyl podán vlastníky jednotek s počtem hlasů stanoveným ve stanovách (tj. vlastníky s alespoň čtvrtinou hlasů).
Došlo-li k pochybení při svolání shromáždění jen ve fázi podnětu k jeho svolání a samotné svolání shromáždění, včetně oznámení jeho konání vlastníkům jednotek, již bylo v souladu se stanovami, je závěr odvolacího soudu, že není – s ohledem na zásadu proporcionality – namístě vyslovit neplatnost napadeného usnesení shromáždění, neboť zjištěným porušením stanov s ohledem na okolnosti případu k závažnému zásahu do práv vlastníků jednotek nedošlo, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (kromě výše citovaného rozsudku sp. zn. 29 Cdo 3399/2010 srovnej např. i rozsudek ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 26 Cdo 5363/2014).
Dovolatelce lze sice přisvědčit, že žalobu podle ustanovení §11 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb. nelze zamítnout za použití principu přiměřenosti jen proto, že již byla realizována záležitost, o níž bylo rozhodnuto usnesením přijatým shromážděním (viz výše citovaný rozsudek sp. zn. 26 Cdo 5363/2014), a není tedy významné, že o neplatnosti usnesení shromáždění, jímž byl zvolen pověřeným vlastníkem Ing. Rak, rozhodoval soud až po uplynutí jeho funkčního období. Na řešení této otázky však ve skutečnosti napadený rozsudek odvolacího soudu nespočívá. Okolnost, že funkční období pověřeného vlastníka zvoleného napadeným usnesením již uplynulo, zmínil odvolací soud v podstatě jen jako argument podpůrný (tzv. „navíc“).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 14. března 2018
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu