ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.423.2017.3
sp. zn. 26 Cdo 423/2017-526
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky Dýškové v právní věci žalobkyně Tělocvičné jednoty Sokol Hradec Králové , se sídlem v Hradci Králové, Eliščino nábřeží 777/5, IČO 13586475, zastoupené JUDr. Vladimírem Krčmou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Střelecká 437/4, proti žalované E plus E spol. s r. o. , se sídlem v Plzni, Čechova 2303/28, IČO 40522091, zastoupené Mgr. Janem Štanderou, advokátem se sídlem v Praze 5, Holečkova 332/5, o vyklizení nebytových prostor, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 33 C 85/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. listopadu 2016, č. j. 20 Co 217/2016-487, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. listopadu 2016, č. j. 20 Co 217/2016-487, a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 19. ledna 2016, č. j. 33 C 85/2013-415, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou došlou soudu dne 30. 4. 2013 se žalobkyně domáhala, aby žalovaná vyklidila nebytové prostory nacházející se v komplexu budov na adrese H. K., postavených na pozemcích, zapsaných na listu vlastnictví, v části jednotky, jiný nebytový prostor, zapsané na listu vlastnictví, vše v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro K. k., Katastrální pracoviště H. K., a to místnost užívanou jako posilovna (výměra 154,7 m 2 ), dvě místnosti užívané jako šatny (výměra 59,6 m 2 ), místnost užívanou jako sklad (výměra 5,6 m 2 ), a místnost užívanou jako solárium (výměra 14,8 m 2 ) - dále též jen „Nebytové prostory“. Žalobu odůvodnila tím, že s žalovanou uzavřela dne 15. 12. 1999 smlouvu o jejich nájmu (dále též jen „Nájemní smlouva“), kterou dne 29. 11. 2012 vypověděla (a dne 19. 2. 2013 od ní odstoupila), neboť žalovaná byla v prodlení s úhradou služeb spojených s nájmem (jejich vyúčtováním). Přestože nájem skončil, žalovaná Nebytové prostory nevyklidila.
Krajský soud v Hradci Králové (odvolací soud) rozsudkem ze dne 1. 11. 2016, č. j. 20 Co 217/2016-487, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové (soud prvního stupně) ze dne 19. 1. 2016, č. j. 33 C 85/2013-415, jímž žalobě vyhověl a uložil žalované zaplatit náklady řízení (poté, co k odvolání žalobkyně jeho předcházející rozsudek ze dne 5. 2. 2015, č. j. 33 C 85/2013-239, zrušil odvolací soud rozsudkem ze dne 7. 10. 2015, č. j. 20 Co 217/2015-285, a věc mu vrátil k dalšímu řízení); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Shodně se soudem prvního stupně zjistil, že žalovaná uzavřela s žalobkyní Nájemní smlouvu o užívání Nebytových prostor za dohodnuté nájemné. Plnění spojené s užíváním Nebytových prostor (dále též jen „služby“) platila zálohově. Uhrazené zálohy za služby jí žalobkyně vyúčtovala pomocí faktur – za rok 2010 dne 23. 5. 2011 ve výši 48.798 Kč (kterou uhradila jen částečně - nezaplaceno zůstalo 38.000 Kč), za rok 2011 dne 2. 5. 2012 ve výši 50.813 Kč (kterou nezaplatila). Dopisem ze dne 29. 11. 2012, který byl žalované doručen, žalobkyně nájem vypověděla, výpověď odůvodnila tím, že žalovaná neplatí řádně nájemné a nezaplatila ani vyúčtování služeb; ze stejných důvodů pak od smlouvy dopisem ze dne 19. 2. 2013 i odstoupila. Odvolací soud považoval za správné i zjištění soudu prvního stupně (který se velmi podrobně zabýval náležitostmi vyúčtování jednotlivých služeb), že vyúčtování služeb za rok 2010, 2011 nebylo provedeno řádně, avšak v konečném výsledku chyby ve vyúčtování byly ve prospěch žalované.
Po právní stránce věc posoudil podle zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“) a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Dospěl k závěru, že nájemní vztah zanikl výpovědí podle §9 odst. 2 písm. b) zákona č. 116/1990 Sb., a to uplynutím tříměsíční výpovědní doby (§12 zákona č. 116/1990 Sb.). Měl za to, že rozsudek ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4742/2010, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že podmínkou splatnosti nedoplatku za služby je řádné, úplné a správné vyúčtování a jenž se týkal nájmu bytu, se na tuto věc nevztahuje, neboť v projednávané věci jde o vyklizení nebytových prostor. I když vyúčtování služeb za rok 2010 a 2011 bylo v několika bodech provedeno nesprávně – žalobkyně u některých položek uvedla částky vyšší, u některých nižší, než které odpovídají způsobu výpočtu podle Nájemní smlouvy - má z formálního hlediska všechny potřebné náležitosti a je dostatečně určité, takže pohledávky v něm uvedené se staly splatnými, obsahově ve svém celku odpovídá nároku žalobkyně, která mohla požadovat dokonce částku vyšší, než která v něm byla uvedena. Za nevýznamné považoval tvrzení žalované, že předmět nájmu nebyl žalobkyní řádně udržován, neboť právo na slevu z nájemného či služeb řádně neuplatnila. Uzavřel, že nezaplatila-li žalovaná vyúčtování služeb za rok 2010, 2011, byla jí výpověď z nájmu dána oprávněně, nájem tak skončil a žalobkyně se důvodně domáhá vyklizení pronajatých prostor.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítala, že závěr odvolacího soudu o splatnosti nedoplatku vyúčtování služeb v nesprávném vyúčtování je v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (zejména rozsudkem ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4742/2010), a uvedla, proč je vyúčtování nesprávné. Vytkla odvolacímu soudu, že – měl-li za to, že nedoplatky z vyúčtování jsou splatné - se dostatečně nevypořádal ani s její námitkou započtení pohledávek, kterou učinila dopisy ze dne 29. 1. 2013 a 3. 5. 2013. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalobkyně ztotožnila se závěry odvolacího soudu, zopakovala argumenty uplatněné v rámci odvolacího řízení a obsáhle vyvracela jednotlivé námitky dovolatelky. Zdůraznila, že vyúčtování bylo provedeno podle ustálené praxe, která se mezi účastníky za dlouholeté trvání nájemního vztahu vytvořila, a jak bylo v řízení zjištěno, mohla po žalované požadovat i částku vyšší. Dovolatelka neprojevila snahu dlužné částky uhradit, ačkoliv podklady, na základě kterých byly poskytnuté služby vyúčtovány, jí byly kdykoliv k dispozici. Měla za to, že v dané věci nelze aplikovat právní závěry vyplývající z dovolatelkou citované judikatury Nejvyššího soudu. Namítala, že dovolání neobsahuje zákonem předepsané náležitosti, nedostatky vykazuje i plná moc udělená právnímu zástupci dovolatelky pro dovolací řízení. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně jako nedůvodné zamítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 13. 3. 2017, č. j. 26 Cdo 423/2017-526, odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud v souladu s čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále opět jen „o. s. ř.“).
Dovolání podané včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky zastoupení advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, je přípustné, neboť při posouzení otázky splatnosti nedoplatku z nesprávného vyúčtování záloh na služby se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Výtky žalobkyně k náležitostem dovolání a splnění zákonné podmínky zastoupení dovolatelky advokátem nejsou důvodné. Dovolatelka v dovolání řádně vymezila jeho přípustnost (z obsahu dovolání je zřejmá právní otázka, o níž má za to, že při jejím řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, i odkaz na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu); rovněž z obsahu plné moci, kterou udělila svému zástupci z řad advokátů a založila ji do spisu, není pochyb, že ji udělila i pro dovolací řízení a že tedy byla splněna zákonná podmínka jejího zastoupení advokátem v dovolacím řízení.
Projednávanou věc je třeba posuzovat – s ohledem na dobu, za niž byly placeny zálohy na služby, které pak byly vyúčtovány – podle dosavadních právních předpisů, tedy podle hmotněprávních předpisů ve znění účinném do 31. 12. 2013 (§3074 odst. 1 o. z.).
Podle ustálené soudní praxe podmínkou splatnosti nedoplatku za služby je skutečnost, že vyúčtování bylo provedeno řádně (tj. v souladu s právními předpisy jej regulujícími) a nájemce s ním byl seznámen. O řádné vyúčtování úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu jde a vyúčtování může přivodit splatnost nedoplatku plynoucího z tohoto vyúčtování pouze tehdy, obsahuje-li všechny předepsané náležitosti a je-li v něm uvedena cena provedené služby ve správné výši. Vyúčtování postrádající některou z předepsaných náležitostí nebo znějící na cenu v nesprávné výši není řádným vyúčtováním a není způsobilé vyvolat splatnost nedoplatku plynoucího z vyúčtování. Aby se tak mohlo stát, musel by pronajímatel vystavit nové úplné vyúčtování znějící na cenu ve správné výši [srovnej např. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR z 16. 7. 1981, sp. zn. Cpj 164/80, uveřejněné pod č. 4/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 21 Cdo 803/2002, ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4742/2010 (na který poukazovala dovolatelka), ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 26 Cdo 1261/2015 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozsudku Ústavní soud usnesením ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 2803/16, odmítl)]. Tyto právní závěry je přitom třeba aplikovat i v případě nájmu nebytových prostor (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. 26 Cdo 5417/2016, ze dne 1. 6. 2018, sp. zn. 26 Cdo 4404/2017). Lze tak uzavřít, že podmínkou splatnosti nedoplatku úhrad za služby poskytované v souvislosti s nájmem nebytových prostor je předložení řádného vyúčtování, tj. vyúčtování (mimo jiné) znějícího na částku ve správné výši.
Jestliže odvolací soud zjistil (a tento jeho závěr nebyl zpochybněn ani v dovolacím řízení), že vyúčtování služeb za rok 2010 a 2011 nebylo řádné, pak nemohla nastat splatnost vyúčtovaných nedoplatků. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že vyúčtovaná částka byla nižší, než jakou byla pronajímatelka oprávněna požadovat. Nejde totiž o to,
zda – číselně vyjádřeno – bylo původní vyúčtování ve výsledku vyšší nebo nižší, případně stejné jako vyúčtování řádné (správné). Rozhodné je, že splatnost nedoplatku zakládá pouze vyúčtování řádné, tedy provedené v souladu se všemi právními předpisy a ujednáním stran, a neobsahující chyby ve výpočtu.
Protože rozsudek odvolacího soudu není s ohledem na výše uvedené z hlediska uplatněných dovolacích námitek správný, dovolací soud ho podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. 8. 2018
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu