ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.4257.2017.1
sp. zn. 26 Cdo 4257/2017-272
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté v právní věci žalobce V. S. , zastoupeného Mgr. Jiřím Melkusem, advokátem se sídlem v Praze 1, Washingtonova 1624/5, proti žalovaným 1) M 2 EVO s.r.o. , se sídlem v Praze 5, Grafická 1100/33, IČO 27199860, a 2) Š. K. , oběma zastoupeným JUDr. Františkem Schulmannem, advokátem se sídlem v Praze 1, Valentinská 92/3, o určení neplatnosti nájemní smlouvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 41 C 132/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. března 2017, č. j. 13 Co 433/2016-230, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. března 2017, č. j.
13 Co 433/2016-230, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. září 2016, č. j. 41 C 132/2015-179, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou došlou Obvodnímu soudu pro Prahu 1 dne 3. 6. 2015 se žalobce domáhal určení neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 24. 6. 2013 uzavřené mezi žalovanou 1) a panem M. Š. (zemřelým dne 22. 3. 2014), jejímž předmětem je nájem nebytových prostor v I. a II. nadzemním podlaží stavby na pozemku, vše zapsáno na LV pro k. ú. M. S., obec P., vedeném Katastrálním úřadem pro P., Katastrální pracoviště P., na dobu od 1. 6. 2016 do 31. 5. 2031. Žalobce uvedl, že s existencí této nájemní smlouvy se seznámil až v průběhu dědického řízení po zemřelém M. Š. vedeného pod sp. zn. 37 D 122/2014 notářem JUDr. Bohdanem Halladou, jehož je účastníkem jakožto závětní dědic na základě holografní závěti ze dne 28. 6. 2009 spolu se žalovaným 2), který v rámci tohoto dědického řízení předložil allografní závěť ze dne 1. 7. 2013. Protože „spor o dědické právo“ nebyl doposud vyřešen, z opatrnosti podal žalobu i proti žalovanému 2), neboť ten tvrdí, že je dědicem po zemřelém M. Š.. Naléhavý zájem dle §80 o. s. ř. žalobce odůvodnil zejména tím, že mu právní řád neposkytuje žádný jiný prostředek k ochraně jeho vlastnického práva.
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) částečným rozsudkem ze dne 23. 9. 2016, č. j. 41 C 132/2015-179, zamítl žalobu ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně sice zjistil, že Obvodním soudem pro Prahu 1 je pod sp. zn. 37 D 122/2014 projednáváno dědictví po M. Š., zemřelém dne 22. 3. 2014, v němž přicházejí v úvahu jako závětní dědicové jednak žalobce podle holografní závěti ze dne 28. 6. 2009 a jednak žalovaný 2) podle allografní závěti ze dne 1. 7. 2013, a že toto řízení není dosud skončeno, přesto dospěl k závěru, že je namístě ve věci rozhodnout částečným rozsudkem, neboť žaloba není ve vztahu k žalovanému 2) důvodná s ohledem na nedostatek jeho pasivní věcné legitimace a v důsledku toho i nedostatek naléhavého právní zájmu ve smyslu §80 občanského soudního řádu na požadovaném určení ve vztahu k němu. Tento závěr odůvodnil tím, že z předmětné nájemní smlouvy měla být zavázána jako nájemce pouze žalovaná 1) a je tedy dána jen její věcná legitimace. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že žalovaná 1) uzavřela předmětnou nájemní smlouvu prostřednictvím žalovaného 2) jakožto svého statutárního orgánu.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. 3. 2017, č. j. 13 Co 433/2016-230, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že není dána pasivní věcná legitimace žalovaného 2), neboť účastníkem hmotněprávního vztahu založeného předmětnou nájemní smlouvou je na straně nájemce pouze žalovaná 1) jakožto právnická osoba, která smlouvu uzavřela, a už nikoliv žalovaný 2), ač byl v době uzavření smlouvy statutárním orgánem žalované 1).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, ve kterém zpochybnil závěr odvolacího soudu o nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného 2). Uvedl, že při posouzení této otázky je třeba zohlednit výsledek paralelně probíhajícího dědického řízení vedeného pod sp. zn. 37 D 122/2014, ve kterém žalovaný 2) uplatňuje vedle žalobce svůj údajný dědický nárok na základě allografní závěti ze dne 1. 7. 2013, jejíž pravost je zkoumána v rámci trestního řízení, které je proti žalovanému 2) vedeno pod sp. zn.
KRPA-126430/TČ-2015-000075. Do skončení tohoto trestního stíhání bylo dědické řízení (zatím nepravomocně) přerušeno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 12. 2016, č. j. 37 D 122/2014-527. Navrhl, aby rozhodnutí obou soudů byla zrušena a věc vrácena soudu prvního stupně nebo soudu odvolacímu k dalšímu řízení.
Žalovaní navrhli dovolání odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (srov. čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“, a zjistil, že dovolání je podáno v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) oprávněnou osobou (účastníkem řízení) za splnění podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolání je podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se ve sporu o neplatnost smlouvy při řešení otázky věcné legitimace účastníků řízení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Soudní praxe dospěla k závěru, že má-li být určena (ve smyslu ustanovení §80 o. s. ř.) neplatnost smlouvy, musí se řízení (ať již jako žalobci nebo žalovaní) účastnit všichni, kteří ji uzavřeli, případně jejich právní nástupci (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 2. 1988, sp. zn. 3 Cz 61/87, uveřejněný v Bulletinu bývalého Nejvyššího soudu ČSR, číslo 2, ročník 1988, pod číslem 36, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2002, uveřejněný pod číslem 19/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 21 Cdo 58/2003, uveřejněný pod číslem 2/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. 29 Cdo 1879/2011).
V projednávané věci nájemní smlouvu ze dne 24. 6. 2013, jejíž neplatnosti se žalobce dovolává, uzavřel na straně pronajímatele M. Š. a na straně nájemce žalovaná 1), o jejíž věcné legitimaci není pochyb. Zbývá však objasnit, kdo je právním nástupcem (a tím i věcně legitimovaným účastníkem) zemřelého M. Š. Protože dědické řízení, které je vedeno pod sp. zn. 37 D 122/2014 u Obvodního soudu pro Prahu 1, v rámci kterého žalovaný 2) tvrdí, že je dědicem po zemřelém, doposud nebylo pravomocně skončeno a protože výsledek tohoto řízení nelze předjímat [a to ani v situaci, kdy je proti žalovanému 2) vedeno trestní řízení ve spojitosti s případným zfalšováním dědického titulu], je závěr odvolacího soudu o tom, že žaloba je ve vztahu k žalovanému 2) nedůvodná s ohledem na absenci pasivní věcné legitimace, (zatím) předčasný a podmínky pro vydání částečného rozsudku nebyly splněny (§152 odst. 2 o. s. ř.).
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout), napadený rozsudek zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a podle §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 1).
Soud prvního stupně je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 6. 2018
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu