ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.4500.2017.1
sp. zn. 26 Cdo 4500/2017-328
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce statutárního města Brna , se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 196/1, IČO 44992785, zastoupeného Mgr. Luďkem Dvořákem, advokátem se sídlem v Brně, Štefánikova 131/61, proti žalovanému L. I. , zastoupenému JUDr. Mgr. Lubomírem Procházkou, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 2006/26, o 547.369,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 20 C 149/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. května 2017, č. j. 15 Co 323/2015-306, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 30. 5. 2017, č. j. 15 Co 323/2015-306, potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně (soud prvního stupně) ze dne 13. 3. 2015, č. j. 20 C 149/2002-256, kterým uložil žalovanému do jednoho měsíce od právní moci rozsudku zaplatit žalobci částku 547.319,30 Kč a náklady řízení (dalším – odvoláním nenapadeným - výrokem žalobu v části týkající se zaplacení úroku z prodlení zamítl); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (čl. II bod 2 zákona 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, neboť závěry odvolacího soudu jsou v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Předně je třeba zdůraznit, že námitkami, jimiž dovolatel zpochybňuje správnost skutkových zjištění a hodnocení provedeného dokazování soudem, uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze dovoláním úspěšně napadnout (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015). K vadám řízení může dovolací soud přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (§237 - 238a o. s. ř.).
Má-li dovolatel za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (zejména rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 31 Cdo 1895/2002, uveřejněného pod číslem 7/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), jestliže dodatek nájemní smlouvy ze dne 4. 1. 1999 posoudil jako platný, ačkoli nebyl dán předchozí souhlas orgánu obce s jeho uzavřením (§3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném do 2. 12. 1999, dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“), přehlíží, že tento rozsudek dovolacího soudu vychází z jiného skutkového základu. Dodatkem ze dne 4. 1. 1999 nebyl totiž založen nový (samostatný) nájemní vztah, ale došlo pouze ke změně nájemce – účastníka původního nájemního vztahu založeného smlouvou o nájmu nebytových prostor ze dne 24. 11. 1998. Předchozí souhlas orgánu obce ve smyslu §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. měl být udělen již u této původní smlouvy o nájmu (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2000, sp. zn. 20 Cdo 835/98, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 28 Cdo 527/2004). Nedostatek předchozího souhlasu s uzavřením původní smlouvy o nájmu však dovolatel nenamítal, a dovolací soud – vázán uplatněnými dovolacími důvody (§242 odst. 3 o. s. ř.) – se jím proto nezabýval.
Ve zbývající části dovolání dovolatel neuvádí, v čem spatřuje přípustnost dovolání (§237-238a o. s. ř.) a tento údaj, jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), nelze zjistit ani z jeho obsahu. Má-li dovolatel za to, že se odvolací soud při řešení otázek hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, musí být z dovolání patrné, od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. ledna 2018
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu