ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.5457.2017.1
sp. zn. 26 Cdo 5457/2017-107
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce Moravského zemského muzea , se sídlem v Brně, Zelný trh 299/6, IČO 00094862, zastoupeného JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 222/5, proti žalované L. G. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, o zaplacení 843.260 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 242/2011, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. září 2017, č. j. 20 Co 314/2017-89, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Žalovaná napadla dovoláním usnesení Městského soudu v Praze (odvolací soud) ze dne 18. 9. 2017, č. j. 20 Co 314/2017-89, kterým potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. 5. 2017, č. j. 28 C 242/2011-77, jímž řízení v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení částky 843.260 Kč, zastavil podle §96 odst. 1, 2 věta první ve spojení s §96 odst. 3, 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „o. s. ř.“ (čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), neboť před jednáním ve věci samé vzal žalobce žalobu ohledně této částky (jistiny) zpět.
Dovolatelka vztáhla vylíčení, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237-238a o. s. ř.), jen k posouzení otázky, na jejímž řešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.
Odvolací soud se totiž ve svém rozhodnutí nezabýval otázkou uhrazení či uznání dluhu žalovanou (tedy otázkou, k níž žalovaná vztáhla vylíčení přípustnosti dovolání). Své rozhodnutí založil na zjištění, že žalobce vzal žalobu v rozsahu žalované jistiny ve výši 843.260 Kč zpět dříve, než začalo jednání ve věci samé. Podle §96 odst. 2 o. s. ř. bylo proto nutné – s ohledem na zachování dispoziční zásady civilního soudního řízení – řízení ve vztahu k nároku, pro který vzal žalobce žalobu zpět, zastavit.
Rozhodnutí soudu podle §96 odst. 2 o. s. ř. je výlučně procesní povahy, které věcně neřeší práva a povinnosti účastníků uplatněná žalobou; hmotněprávní posouzení daného nároku proto není významné. Stejně tak není významné, z jakého důvodu žalobce daný procesní úkon učinil (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 30 Cdo 1171/2002) či zda s tímto procesním postupem žalovaný souhlasí (viz §96 odst. 4 o. s. ř.).
Vylíčení přípustnosti dovolání tak žalobkyně nevztáhla k žádné otázce procesního nebo hmotného práva, na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá a při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (nebo na kterou se vztahují další kritéria přípustnosti dovolání vymezená §237-283a o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 věty první (ve spojení s §243f odst. 3) o. s. ř. odmítl, neboť pro uvedené vady nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 11. 2018
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu