ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.5602.2016.1
sp. zn. 26 Cdo 5602/2016-348
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce R. N. , H. K., zastoupeného Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem v Postupicích č. p. 58, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 15, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 164.400 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 126/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2016, č. j. 22 Co 81/2016-298, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2016, č. j. 22 Co 81/2016-298, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. dubna 2015, č. j. 13 C 126/2006-255, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 (soudu prvního stupně) dne 19. 4. 2006 se původní žalobkyně Róchus a Emenerencie, s.r.o., se sídlem v Hradci Králové, Komenského 264, IČO: 25288105, mimo jiné domáhala, aby jí žalovaná zaplatila částku 164.400 Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení) z titulu náhrady za nucené omezení vlastnického práva k domu v H. K., (dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“), způsobené regulací nájemného u bytu užívaného nájemkyní B. V. (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) v období od 1. 5. 2003 do 31. 12. 2004 (dále jen „rozhodné období“). Žalovaná částka měla představovat rozdíl mezi nájemným vybraným v rozhodném období z předmětného bytu a nájemným obvyklým (tržním) v daném místě a době.
Jelikož v průběhu řízení před soudem prvního stupně (konkrétně dne 17. 1. 2008) původní žalobkyně zanikla (bez likvidace) výmazem z obchodního rejstříku z důvodu převodu jejího jmění na jediného společníka, soud prvního stupně usnesením ze dne 23. 4. 2008, č. j. 13 C 126/2006-41, rozhodl, že na žalující straně bude v řízení nadále pokračováno s nynějším žalobcem.
Následně soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 17. 4. 2015, č. j. 13 C 126/2006-255 (poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 24. 4. 2008, č. j. 13 C 126/2006-45, i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2008, č. j. 22 Co 364/2008-62, byly k dovolání žalobce rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2010, č. j. 25 Cdo 2660/2009-83, zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení), žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výrok II. a III.).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 4. 2016, č. j. 22 Co 81/2016-298, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změnil jen tak, že výše nákladů činí 300 Kč, jinak tento výrok i výroky I. a III. potvrdil (výrok I.) a současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před odvolacím soudem (výrok II.). Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že důvodem pro zamítnutí žaloby byl nedostatek žalobních tvrzení, který žalobce neodstranil ani v rámci odvolacího řízení. A to přesto, že soud prvního stupně žalobce v souladu s §118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), opakovaně vyzval k doplnění žalobních tvrzení a navržení důkazů k jejich prokázání, přičemž ho zevrubně poučil, v jakém směru má tvrzení doplnit a jaké budou následky nesplnění výzvy. Žalobce však povinnost tvrzení stanovenou §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. v požadovaném rozsahu nesplnil a soudu tak znemožnil posoudit oprávněnost nároku z hlediska všech relevantních skutečností, jež pro vyčíslení nároku vyplývají z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 367/2012. Dle odvolacího soudu navíc z dosavadních zjištění soudu (zejména obsahu spisu Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 7 C 182/2002) vyplývá, že v rozhodném období byl dům v havarijním stavu, který bezprostředně ohrožoval všechny jeho uživatele, a že žalobce, resp. jeho právní předchůdce, do domu v rozhodném období (ani předtím) ničeho neinvestoval a náklady na dům nedosahovaly ani výše vybraného nájemného, proto uzavřel, že nárok byl uplatněn v rozporu s dobrými mravy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále též jen „o. s. ř.“, a uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. Namítal, že odvolací soud argumentoval v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (např. rozhodnutím sp. zn. 32 Cdo 4255/2011), podle které je ke splnění poučovací povinnosti nezbytné, aby výzva k doplnění tvrzení nebo dokazování obsahovala i poučení o procesních následcích nesplnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní. Žalobce má za to, že okolnosti týkající se oprávněnosti jeho nároku v řízení dostatečně tvrdil i prokázal, neboť otázka výše vynaložených nákladů na údržbu domu je i podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 367/2012, pouze jedním z rozhodných hledisek pro přiznání náhrady. Přestože z judikatury plyne celá řada faktorů majících vliv na určení výše náhrady za nucené omezení vlastnického práva, odvolací soud se soustředil toliko na otázku, jaké byly žalobcem skutečně vynaložené náklady v žalovaném období, přičemž veškeré další podmínky zcela pominul. Další závěr odvolacího soudu, že je uplatnění nároku žalobce v rozporu s dobrými mravy, považuje žalobce za překvapivý, když žalovaná námitku tohoto rozporu nevznesla a touto otázkou se nezabýval ani soud prvního stupně. Odvolací soud pak zcela pominul, že to byla právě žalovaná, kdo způsobil stav (dlouhodobou nečinností označenou Ústavním soudem za protiústavní), který vyústil v podání této žaloby. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se ztotožnila s napadeným rozhodnutím odvolacího soudu s odůvodněním, že odvolací soud správně neshledal naplnění dostatečné intenzity omezení vlastnického práva žalobce s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 367/2012. Navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Nejvyšší soud v souladu s čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále opět jen „o. s. ř.”).
Dovolání podané včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky zastoupení advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, je přípustné, neboť otázka způsobu určení výše náhrady za omezení vlastnického práva žalobce v souvislosti s tzv. regulací nájemného odvolacím soudem je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, která byla aktuálně usměrněna rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 31 Cdo 1042/2017. Z důvodu změny judikatury proto již nelze vycházet z dosavadních rozhodnutí, kterými se při svém rozhodování řídil odvolací soud a na které odkazovala žalovaná. Dovolání je tak i důvodné.
Projednávanou věc je nutné s ohledem na dobu, za niž je náhrada za nucené omezení vlastnického práva požadována, posuzovat podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, zejména podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“ (§3028 odst. 1, 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatel v tomto směru namítá, že odvolací soud (i soud prvního stupně) zamítl žalobu pro nedostatek žalobních tvrzení a neprokázání rozhodných skutečností pro posouzení nároku, aniž jej řádně poučil ve smyslu §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Smyslem citovaných ustanovení je, aby účastníku nebyla odepřena ochrana jeho práva jen proto, že neunesl břemeno tvrzení, resp. důkazní břemeno, aniž byl poučen, že ho takové břemeno tíží. Poučovací povinnost podle §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. soud plní při jednání, popř. při přípravném jednání nařízeném podle §114c o. s. ř. Poučení se považuje za řádné a úplné, je-li účastník zároveň poučen i o následcích jeho nesplnění (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2604/2009, ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4255/2011). Jestliže účastníku nebylo v průběhu řízení poskytnuto řádné poučení ve smyslu §118a odst. 1 a 3 o. s. ř., ač se tak mělo (z objektivního hlediska) stát, je řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
V dané věci odvolací soud sice konstatoval, že soud prvního stupně žalobce opakovaně vyzval k doplnění žalobních tvrzení a navržení důkazů k jejich prokázání, přičemž ho zevrubně poučil, v jakém směru má tvrzení doplnit a jaké budou následky nesplnění výzvy, z obsahu protokolů ze dne 12. 5. 2011 (č. l. 94) a ze dne 24. 1. 2013 (č. l. 112 a násl.) však plyne, že žalobci se dostalo pouze poučení o tom, jaké skutečnosti má tvrdit a prokázat, ale již nebyl poučen o následcích nesplnění výzvy. Proto nelze poskytnuté poučení považovat za řádné, což dovolatel důvodně soudům vytýká.
Uvedená vada však již pozbyla významu, neboť hlediska pro určení výše náhrady za omezení vlastnického práva v souvislosti s tzv. regulací nájemného, z nichž dlouhodobě vycházela judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu, zaujavši právní názor, že náhrada za omezení vlastnického práva v případě regulace nájemného z bytů přísluší vlastníku tehdy, jestliže regulované nájemné v místních podmínkách a s přihlédnutím ke všem okolnostem neumožňuje vlastníku pokrýt ani opodstatněně vynaložené náklady na údržbu a opravy nemovitostí v přiměřeném časovém období a dosáhnout přiměřeného zisku, a že tato náhrada nemusí být vždy totožná s rozdílem mezi obvyklým a regulovaným nájemným (srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 367/2012, uveřejněný pod číslem 74/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 74/2013“, stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. Pl.ÚS-st. 27/09), byla změněna rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 31 Cdo 1042/2017, který překonal dosavadní praxi. V něm Nejvyšší soud v důsledku judikatury Evropského soudu pro lidská práva (srov. věc R&L, s. r. o. a ostatní proti České republice, č. 37926/05, 25784/09, 36002/09, 44410/09 a 65546/09, rozsudek ze dne 3. 7. 2014 ve spojení s rozsudkem ze dne 9. 2. 2017) uzavřel, že otázku způsobu určení výše náhrady za omezení vlastnického práva v souvislosti s tzv. regulací nájemného je třeba posoudit jinak než v R 74/2013, a (nově) dospěl k závěru, že výše této náhrady by měla být zásadně totožná s rozdílem mezi obvyklým (tržním) a regulovaným nájemným, na které měl pronajímatel nárok podle tehdejší protiústavní úpravy (tzv. "regulovaným nájemným"). Přihlédl přitom i k tomu, že nejde o nárok proti nájemci, který mohl s ohledem na tehdy platnou právní úpravu očekávat, že bude platit regulované a posléze postupně deregulované nájemné, ale proti státu, který prostřednictvím Parlamentu svou dlouhodobou protiústavní nečinností spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn zvýšit nájemné a změnit další podmínky nájemní smlouvy, způsobil, že regulace nájemného v době od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2006 neměla právní základ. Ke stejnému závěru se přiklonil i Ústavní soud v nálezu ze dne 4. 1. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2326/16, ve kterém uvedl, že obecné soudy jsou povinny při rozhodování o výši náhrady za omezení vlastnického práva regulací nájemného v období od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2006 vycházet jako z primárního kritéria z rozdílu mezi obvyklým (tržním) nájemným v daném místě a čase a nájemným, kterého mohl dle právní úpravy vlastník dosáhnout či kterého skutečně dosahoval, byť se nemusí s ohledem na další okolnosti případu jednat o kritérium jediné (obdobně též nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. I. ÚS 685/15, nebo ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. III. ÚS 2549/17).
Právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, tak není správné; Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které neobstálo rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.). V dané věci pak bude třeba zjistit stav domu a předmětného bytu v rozhodném období a v závislosti na něm stanovit obvyklé (tržní) nájemné.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. dubna 2018
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu