ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.5789.2017.1
sp. zn. 26 Cdo 5789/2017-44
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce Společenství vlastníků jednotek bl. XY , se sídlem XY, IČO XY, zastoupeného Mgr. Věrou Valnou, advokátkou se sídlem v Mostě, Čsl. armády 1766/84, proti žalovanému: O. S. , narozenému XY, bytem XY, o zaplacení 80.873 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 10 C 244/2016, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. července 2017, č. j. 10 Co 288/2017-21, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. července 2017, č. j. 10 Co 288/2017-21, se mění takto:
Usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 27. dubna 2017, č. j. 10 C 244/2016-14, se mění tak, že řízení se nezastavuje.
Odůvodnění:
Žalobou došlou soudu dne 5. 9. 2016 se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 80.873 Kč s úrokem z prodlení. Tvrdil, že žalovaný jako vlastník bytové jednotky XY, nacházející se v XY, č. p. XY (dále jen „Byt“), a člen žalobce (společenství vlastníků jednotek) neplatil za období březen 2014 až prosinec 2015 příspěvky na správu domu a pozemku a za období březen až prosinec 2014 ani vyúčtování služeb, celkem dluží částku 80.873 Kč.
Krajský soud v Ústí nad Labem (odvolací soud) usnesením ze dne 26. 7. 2017, č. j. 10 Co 288/2017-21, potvrdil usnesení Okresního soudu v Mostě (soud prvního stupně) ze dne 27. 4. 2017, č. j. 10 C 244/2016-14, jímž zastavil řízení a rozhodl o nákladech soudního řízení; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Shodně se soudem prvního stupně zjistil, že žalovaný je ukrajinským státním příslušníkem, bydlí na Ukrajině, v České republice nikdy nebydlel, a dospěl k závěru, že v projednávané věci nejsou splněny podmínky řízení. Mezi Českou republikou a Ukrajinou byla uzavřena smlouva o právní pomoci, vyhlášená pod č. 123/2002 Sb.m.s. (dále jen „Smlouva“), upravující pravomoc soudů obou stran v občanskoprávním řízení. Dospěl k závěru, že není dána pravomoc soudů České republiky (čl. 48 bodu 5 Smlouvy), protože žalovaný nemá na území České republiky bydliště, pobyt ani sídlo, předmětný spor se netýká nemovitého majetku, ale finančního plnění na základě smluvního vztahu, jde o spor odvozený a související s vlastnictvím nemovitostí, nikoliv o spor o nemovitý majetek jako takový. Kritérium polohy nemovitosti proto nepovažoval za významné.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním s tím, že otázka pravomoci soudů České republiky k projednání sporu mezi společenstvím vlastníků jednotek a jeho členem – cizincem, který nemá bydliště na území České republiky ani Evropské unie, nebyla doposud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena. Vytýkal odvolacímu soudu (soudu prvního stupně), že nesprávně aplikoval Smlouvu, neboť ta problematiku vztahů společenství vlastníků jednotek a jejího člena neupravuje. Namítal, že mezi ním (společenstvím vlastníků jednotek) a žalovaným (jeho členem – cizincem) se v projednávané věci nejedná o smluvní závazkový vztah ve smyslu čl. 48 Smlouvy. Měl za to, že v projednávané věci bylo namístě vyjít z ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „MPS“), na jehož základě – ve spojení s §86 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád – je pravomoc českých soudů dána. Zdůraznil, že soud prvního stupně v minulosti ve skutkově stejných věcech s cizím prvkem spory věcně rozhodoval. Navrhl, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v souladu s čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání podané včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky zastoupení advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo skončeno odvolací řízení, je přípustné, neboť Nejvyšší soud se dosud otázkou pravomoci soudů České republiky k projednání sporu společenství vlastníků jednotek a jeho člena (vlastníka bytu), jenž je občanem cizího státu (Ukrajiny) a nemá na území České republiky bydliště, o zaplacení příspěvku na správu domu a pozemku a nedoplatku služeb souvisejících s užíváním bytu, nezabýval. Dovolání je i důvodné.
V posuzovaném případě jde o věc s mezinárodním (cizím) prvkem, neboť žalovaný (subjekt právního vztahu) má vztah k zahraničí - je státním občanem Ukrajiny, kde i bydlí (srovnej Kučera, Z., Mezinárodní právo soukromé, 6. opravené a doplněné vydání, nakladatelství Doplněk Brno 2004, str. 18, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 21 Cdo 200/2009). Odvolací soud (soud prvního stupně) se proto správně zabýval nejprve otázkou, zda je k projednání této věci dána pravomoc soudů České republiky.
Pravomocí se obecně rozumí oprávnění toho kterého státního orgánu řešit otázky, které zákon svěřuje do jeho kompetence. Pravomoc civilní se vztahuje na věci vypočtené v §7 o. s. ř. a je vykonávána civilními soudy. Zákon vymezuje civilní pravomoc soudů věcně tak, že v občanském soudním řízení se projednávají a rozhodují před soudem spory a jiné právní věci, které vyplývají z poměrů soukromého práva.
Podle ustanovení §2 MPS se ustanovení tohoto zákona použijí, jen pokud nestanoví něco jiného mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána (viz i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5882/2016, uveřejněné pod číslem 146/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V úvahu by tak připadala aplikace Smlouvy. Proto je třeba posoudit, zda v případě sporu o zaplacení příspěvků na správu domu a pozemku podle §1180 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a úhrad za služby spojené s užíváním jednotky (§1181 o. z.), je otázka mezinárodní příslušnosti upravena Smlouvou.
Již za předcházející právní úpravy (zákon č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění účinném do 31. 12. 2013) Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. 22 Cdo 242/2009 (proti tomuto rozsudku podanou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. III. ÚS 885/11, odmítl)] dospěl k závěru, že vztah mezi společenstvím vlastníků jednotek a vlastníkem jednotky, tykající se plateb záloh na správu domu a pozemku a úhrad za služby spojené s užíváním jednotky, je vztahem závazkovým (obligačním), vyplývajícím z jiné právní skutečnosti. Od tohoto závěru není důvod se odchýlit ani v poměrech současné právní úpravy – o. z. (srovnej §1723, 1180, 1881 o. z.).
Otázku pravomoci u závazkových vztahů upravuje Smlouva v čl. 48.
Z gramatického a systematického výkladu čl. 48 Smlouvy – učiněného ve smyslu výkladu podle Vídeňské úmluvy o smluvním právu, publikované pod č. 15/1988 Sb. – vyplývá, že citovaným ustanovením Smlouvy je upravena pravomoc soudů České republiky a Ukrajiny pouze v případě sporu, jehož základem je závazkověprávní vztah vyplývající ze smlouvy. V případě závazků z jiných právních skutečností není mezinárodní příslušnost soudů Smlouvou upravena a tato otázka není řešena ani žádnou jinou mezinárodní smlouvou, která by byla pro Českou republiku a Ukrajinu závazná. Proto je nutné otázku pravomoci českých soudů posuzovat podle vnitrostátních právních předpisů – MPS. A protože tento zákon (ani jiný právní předpis) neobsahuje zvláštní úpravu, je třeba vyjít z obecné právní úpravy.
Podle §6 odst. 1 MPS je pravomoc českých soudů dána, jestliže je podle procesních předpisů pro řízení místně příslušný soud na území České republiky.
Žalovaný, ukrajinský státní příslušník, nemá na území České republiky bydliště, či jiný druh pobytu, ani se na jejím území nezdržuje. Místní příslušnost českých soudů je přesto dána, a to na základě §86 odst. 2 o. s. ř., neboť žalovaný má v České republice majetek (bytovou jednotku, jíž se spor týká). V projednávané věci je tak založena pravomoc soudů České republiky.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu není správné a dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, změnil Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu podle §243d písm. b) o. s. ř. tak, že usnesení soudu prvního stupně, kterým zastavil řízení, se mění tak, že řízení se nezastavuje.
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 11. 2018
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu