ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.5910.2017.1
sp. zn. 26 Cdo 5910/2017-95
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Miroslavem Ferákem ve věci žalobce J. M. , zastoupeného Mgr. Hynkem Navrátilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 1025/1, proti žalovanému hlavnímu městu Praze , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, o přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 15 C 96/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. července 2017, č. j. 29 Co 193/2017-82, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud České republiky (předseda senátu Nejvyššího soudu – §243f odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění od 1. ledna 2014 do 29. září 2017 /viz čl. II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb./ – dále jen „o. s. ř.“) dovolání žalobce (dovolatele) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. července 2017, č. j. 29 Co 193/2017-82, odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť v něm schází údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 ve spojení s §237 až 238a o. s. ř.), přičemž tuto vadu, pro níž nelze v dovolacím řízení pokračovat (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů), včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranil (§241b odst. 3 o. s. ř.). K projednání dovolání totiž nepostačuje pouhý odkaz na ustanovení §237 o. s. ř. (jak to ve vztahu k přípustnosti dovolání ve skutečnosti učinil dovolatel), aniž by bylo z dovolání (z jeho celkového obsahu) zřejmé, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva, jež v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, má být v dovolacím řízení řešena, od kterého (svého) řešení se má dovolací soud odchýlit a od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odchýlil odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 26. listopadu 2013, sp. zn. 26 Cdo 3492/2013). Požadavku vylíčení předpokladů přípustnosti dovolání (v naznačeném smyslu) tedy dovolatel nevyhověl a ostatně alespoň zčásti ani vyhovět nemohl, neboť uplatnil-li v dovolání zejména nezpůsobilé důvody, konkrétně nesprávná skutková zjištění a patrně, byť poněkud nejasně, i vady řízení, nenapadl (objektivně napadnout ani nemohl) právní otázku, na jejímž řešení bylo napadené rozhodnutí založeno. Přitom skutkové námitky a vady řízení nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ). Pro úplnost zbývá dodat, že skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou „natolik“ vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 3. 2018
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu